Taky tady byla otázka Ludmilly. Ludmilla byla její velká starost. Zesnulého pana Bochánka, pokojbudižjehoduši, nenapadlo si za úplňku ani zapískat a paní Bochánková měla podezření, že Ludmilla je buď připomínkou dědičného zatížení některého z dávno mrtvých předků, kteří kdysi žili daleko v horách, nebo následkem toho, že jí v dětství někdo vykradl genetickou tělní banku. Dobře si pamatovala, jak její matka jednou mezi řečí vzpomněla skutečnost, že strýček Erasmus občas musel jíst pod stolem. Ať tak nebo tak, Ludmilla byla tři týdny ze čtyř půvabnou mladou ženou a ten čtvrtý se měnila na skvěle vychovanou elegantní vlčici.
Knězi to většinou nedokázali vidět očima paní Bochánkové. Jenže na tyhle rozhovory zpravidla docházelo až po nějakém čase, takže než se paní Bochánková rozešla s dalším knězem[18], který na přechodnou dobu moderoval její rozhovor se svým bohem, stačila se díky své přirozené pracovitosti velmi důkladně zapojit do života kolem chrámu. To znamená, že aranžovala květiny, ujala se oprašování oltáře, údržby a úklidu chrámu, drhla obětní kameny, stala se pannou vestálkou honoris causa, opravovala klekátka a obstarávala vlastně všechny ty vedlejší a podpůrné činnosti, které jsou tak důležité pro každou víru, takže po jejím odchodu nastal totální chaos.
Paní Bochánková si zapnula kabát.
„Nebude to nic platné,“ upozorňovala ji Ludmilla.
„Zkusím mágy. Někdo by jim to měl říct,“ oznámila jí paní Bochánková. Skoro se třásla pocitem vlastní důležitosti a podobala se při tom vzteklému fotbalovému míči.
„Dobře, ale řekla jsi, že ti nikdy nikoho neposlouchají,“ připomněla jí Ludmilla.
„Musím to zkusit. A vůbec, co děláš venku ze svýho pokoje?“
„Ale mami. Víš, jak ten pokoj nenávidím. Není vůbec nutné —“
„Nikdy nemůžeš bejt dost opatrná. Co dyby ti to vlezlo na mozek a začalas lidům vokolo honit kuřata? Co by tomu řekli sousedi, no?“
„Nikdy jsem necítila ani to nejmenší nutkání honit něčí kuřata,“ odpověděla jí Ludmilla unaveně.
„Nebo začneš běhat za vozama a štěkat.“
„To dělají psi, mami.“
„Helejď, jen di pěkně do svýho pokoje, zamkni se a pusť se do nějakýho šití. Buď hodná holka.“
„Vždyť víš, že nedokážu udržet jehlu, mami.“
„Zkus to kvulivá svý matce.“
„Ano, mami.“
„A nechoď mi k voknu. Nechci, aby se mi plašili lidi v okolí.“
„Jistě, mami. A prosím tě, buď tak hodná a zapni si jasnozřivost, než vyjdeš na ulici. Víš, že tvoje oči už nejsou to, co bývaly.“
Paní Bochánková se dívala, jak jde dcera nahoru po schodech. Pak za sebou zamkla vstupní dveře a vydala se k Neviditelné univerzitě, kde, jak slyšela, se odehrávala nesmyslná bláznovství všeho druhu.
Každý, kdo by pozoroval postup paní Bochánkové ulicemi, by si brzo všiml dvou zvláštních maličkostí. Navzdory tomu, že kráčela zmateně a občas se neočekávaně zastavovala, nikdo do ní nevrazil. Lidé se jí ovšem nevyhýbali, ona prostě nikdy nebyla tam, kde byli oni. V jednom okamžiku zaváhala a sestoupila z chodníku do silnice a zůstala stát. O vteřinu později se z vozu, který závozníci vykládali před nedalekou tavernou, skutálel velký sud a narazil do domovní zdi přesně v místě, kde by byla stála. Vrátila se zpět na chodník, a zatímco překračovala trosky, něco si popuzeně brumlala sama pro sebe.
Paní Bochánková ostatně trávila brumláním sama pro sebe dost času. Ústa se jí neustále pohybovala, jako by si pokoušela odstranit štětinu ze zubního kartáčku, která jí uvázla kdesi mezi stoličkami.
Když dorazila k mohutné černé bráně Neviditelné univerzity, znovu zaváhala, jako by naslouchala nějakému vnitřnímu hlasu.
Pak vstoupila dovnitř, zastavila se a čekala.
Vilém Klika ležel v temném a tichém seníku a také čekal. Zezdola k němu tu a tam dolehly typicky koňské zvuky, které působil jeho kůň Truhlík — tiché zafunění, zaskřípění zubů, občasný úder kopyta.
Vilém Klika. Takže teď má i jméno. Samozřejmě, on měl vždycky jméno, ale to spíš patřilo tomu, co ztělesňoval, ne osobě, která je nosila. Vilém Klika. Mělo takový poctivý, šťastný zvuk. Vilík Klika. Vážený pan Vilém Klika. Vili… ne Vili ne.
Vilík Klika se zavrtal ještě hlouběji do sena. Sáhl do záhybů pláště a vytáhl zlaté přesýpací hodiny. V horní baňce bylo viditelně míň písku než v baňce dolní. Zasunul je nazpět.
A teď co se týče toho „spánku“. Věděl, co to je. Lidé tím trávili denně spoustu času. Lehli si a přišel spánek. Pravděpodobně to sloužilo nějakému účelu. Čekal na spánek se zájmem. Bude ho musit podrobit pořádnému zkoumání.
Světem se pomalu plížila noc, nemilosrdně pronásledovaná novým dnem.
V kurníku na druhé straně dvora se něco pohnulo. „Kykrakr… ehm.“
Mezi prkny vrat dovnitř pronikalo slabé šedé světlo.
A před několika okamžiky se tudy dralo rudé světlo zapadajícího slunce!
Uběhlo šest hodin!
Vilém vytáhl své hodiny. Zatímco čekal, jaké to bude ve spánku, něco mu ukradlo část… částečku… jeho života! Dokonale o ni přišel, protože si z ní nic nepamatoval.
„Kry…kryk… ehm.“
Slezl z patra a vyšel do slabé ranní mlhy.
Když nahlédl do kurníku, opětovalo jeho pohled několik mladších kuřat. Prastarý a velmi rozpačitý kohout k němu otočil hlavu a pokrčil rameny.
Od domu se ozvaly silné řinčivé zvuky. Vedle dveří visela stará kovová obruč a do té sběračkou divoce bušila slečna Zahořalá.
Připlížil se k ní, aby zjistil, o co jde.
PROČ DĚLÁTE TEN STRAŠNÝ HLUK, SLEČNO ZAHOŘALÁ?
S pozvednutou rukou, ve které svírala sběračku, se rychle obrátila. „Proboha, vy musíte našlapovat jako kočka!“
MUSÍM?
„Víte, vůbec jsem vás neslyšela,“ stála nehybně na místě a prohlížela si ho. „Řeknu vám, že na vás je něco podivného, Vilíku Kliko, ale já pořád nemůžu přijít na to, co,“ zavrtěla hlavou.
Dva metry deset vysoký kostlivec ji trpělivě pozoroval. Cítil, že k tomu nemá co dodat.
„Co byste chtěl ke snídani?“ zeptala se stará paní. „Ne že by vám to nějak pomohlo, protože mám jenom ovesnou kaši.“
Později si pomyslela, že musel sníst všechno, co mu dala, protože miska je prázdná. „Proč si to ale nepamatuju?“
Pak tady byl ten problém s kosou. Podíval se na ni, jako by něco takového v životě neviděl. Ukázala mu klínek a kosiště s držadly.
Pozorně ji vyslechl a prohlížel si nástroj.
JAK JI BROUSÍTE, SLEČNO ZAHOŘALÁ?
„Proboha, vždyť je ostrá jako břitva!“
JAK SE DÁ NABROUSIT VÍC?
„To nejde. Jednou ostré je prostě ostré. Když je to ostré, víc to naostřit nejde.“
Máchl jednou kosou a vydal ze sebe zklamané zasyknutí.
Dál tady byla tráva.
Louka byla za farmou, vysoko nad kukuřičným polem. Chvíli ho pozorovala.
18
Pozn. autora: Paní Bochánková byla obeznámena s faktem, že některé víry mají i kněžky. Co si paní Bochánková myslela o vysvěcení žen, je ovšem nepublikovatelné. Řády a víry vedené ženami v té době přitahovaly celé zástupy obyčejných řadových kněží jiných církví, kteří si chtěli odpočinout na místě, kde by alespoň po několik hodin nenarazili na paní Bochánkovou.