Jaký zvláštní večer.
Přesto ale zažil jednu velmi ošklivou chvilku. Uslyšel tenký hlásek, který řekclass="underline" „Ten pán je kostřivec.“ Když se otočil, uviděl, že ho přes výčepní pult pozoruje malé dítě v noční košilce. Dívalo se na něj beze strachu, ale s jakousi neodolatelnou a posvátnou hrůzou.
Majitel hospody, kterému, jak Vilík Klika zjistil, říkali ostatní Povejšil, se nervózně zasmál a začal se omlouvat.
„To ona si jen tak vymýšlí,“ usmíval se rozpačitě. „Jsou to jen takové dětské povídačky, znáte to, ne? Tak honem zpátky do postele, Sal. A panu Klikovi se hezky omluv.“
„Je to kostřivec se šatama,“ trvalo děcko na svém. „Jak to, že z něj to pití nevyteče?“
Málem propadl panice. Znamená to, že ztrácí své smrťovské vlastnosti? Lidé ho obvykle neviděli — jejich smysly ho vnímaly jako prázdnou bílou skvrnu, kterou si každý z nich vyplňoval po svém. Většinou si lidé vyvolávali představu něčeho, co by jim večer v temné uličce a ve střízlivém stavu nezpůsobilo infarkt. Na druhé straně to, že ho dospělí lidé neviděli jasně, nebylo dostatečnou ochranou před takto neústupně opakovaným tvrzením a Smrť cítil, jak kolem narůstá atmosféra nejistoty. Pak se ale právě včas objevila matka dítěte a odnesla ho pryč. Ozvalo se ještě několik tlumených poznámek o „— kostřivci, kterej má všecky kosti vidět —“ a hlásek zanikl v ohybu schodů.
A celou tu dobu starodávné hodiny nad krbem tikaly a tikaly a odsekávaly mu vteřiny života. A ještě před nedávném se mu zdálo, že je jich tolik,…
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře stodoly, dole pod seníkem. Pak slyšel, jak se pomalu otvírají.
„Doufám, že se budete chovat slušně, Vilíku Kliko?“ ozval se v temnotě hlas slečny Zahořalé.
Vilík Klika rozebral větu ve smyslu emocí ukrytých pod obyčejným významem slov.
ANO? odvážil se.
„Přinesla jsem vám krapet horkého mléka.“
ANO?
„Tak slezte rychle dolů. Nebo vám vystydne.“
Vilém Klika opatrně slezl po žebříku. Slečna Zahořalá držela v jedné ruce lucernu a přes ramena měla přehozený vlněný šátek.
„Dala jsem vám do něj špetku skořice. Můj Rufus měl rád skořici.“ Povzdechla si.
Vilém Klika vnímal podtóny, které měnily významy jednotlivých výrazů, stejně jako astronaut vnímá změny počasí na povrchu země — vidí je jasně, může je sledovat, studovat, posuzovat, ale postrádá jakoukoliv opravdovou zkušenost.
DĚKUJI VÁM.
Slečna Zahořalá se rozhlédla.
„Vidím, že jste se tady zařídil opravdu jako doma,“ poznamenala vesele.
ANO.
Přitáhla si šátek kolem ramen.
„No, tak já se vrátím do domu,“ řekla nakonec. „Hrnek mi můžete donést ráno.“
Tiše odspěchala do tmy.
Vilém si odnesl nápoj nahoru na seník. Postavil ho na nedaleký trám, seděl a pozoroval hrnek ještě dlouho potom, co mléko vystydlo a svíčka dohořela.
Po nějaké chvíli si uvědomil, že někde nablízku se ozývá hlasitý sykot. Vytáhl zlaté přesýpací hodiny a odnesl je na druhou stranu seníku, kde je zahrabal hluboko pod seno.
Ani trochu to nepomohlo.
Rumpál Žička šel a mhouřil oči na domovní čísla — kvůli téhle ulici musela být poražena alespoň stovka Vypočítavých borovic — a teprve dodatečně si uvědomil, že to dělá zbytečně. Byl krátkozraký už jen ze zvyku. Rychle si zrak vylepšil.
Než našel č. 668, nějakou chvíli mu to trvalo, protože to bylo ve skutečnosti v prvním patře nad krejčovstvím. Vstup tam byl z úzké vedlejší uličky. Na dřevěné hlavní dveře, z nichž se loupala barva, někdo připíchl papír, na kterém bylo veselými písmeny napsáno:
Vstupte! Jen vstupte! Klub nového začátku.
Stát se mrtvým znamená jen začít znovu!!!
Dveře se otvíraly na schodiště, které páchlo starou barvou a mrtvými mouchami. Schody vrzaly víc než Rumpálova kolena.
Stěny byly popsány rozličnými nápisy. Jejich sloh byl poněkud exotický, ale všeobecný tón byl velmi povědomý: Duchové celého světa — spojte se! Nemůžete ztratit nic než své chřestící okovy! Chybí vám jistota? Vstupte do Partnerství Reformovaných Duchů! Pryč s vitalismem! Žádáme obnovení trestu smrti!
Na konci schodiště bylo odpočívadlo a u něho jediné dveře. Kdysi dávno před ně někdo zavěsil ke stropu velkou mosaznou lampu, ale jak se zdálo, posledních pár set let ji zapomněl zapálit. Věkovitý pavouk, který se pravděpodobně živil zbytky oleje, ho ostražitě pozoroval ze svého hnízda.
Rumpál znovu vrhl pohled na kartičku, ze zvyku se zhluboka nadechl a zaklepal.
Arcikancléř se vrátil na univerzitu rozzuřený k nepříčetnosti a ostatní členové mise nešťastně poklusávali za ním.
„Koho by měl ještě zavolat!“ pitvořil se arcikancléř. „Koho by chtěl volat? My jsme tady mágové —!“
„To je sice pravda, ale my taky nevíme, co se to vlastně děje, že?“ nadhodil děkan.
„Tak to zjistíme!“ zavrčel Výsměšek. „Nevím, koho chce volat on, ale vím naprosto přesně, koho zavolám já!“
Najednou se zastavil. Zbytek mágů do něj postupně narazil.
„Oh, ne,“ zajektal starší pAsák. „Prosím, jen to ne!“
„Nic si z toho nedělejte,“ uklidňoval je Výsměšek. „Není proč si dělat starosti. Včera večer jsem si o tom něco přečetl, takže vím, o čem mluvím. Dá se to provést se třemi kousky dřeva a —“
„Čtyřmi kubickými centimetry myší krve,“ přikývl zachmuřeně pAsák. „A nepotřebujete ani to. Stačí dva kousky dřeva a vajíčko. Ale musí být čerstvé.“
„Proč?“
„No, ta myš bude určitě radši.“
„Ne, já myslím to vejce.“
„Ale, kdo se stará o to, co si myslí takové vejce?“
„Každopádně,“ vskočil jim do řeči děkan, ‚,je to nebezpečné. Mám vždycky dojem, že on zůstává v osmicípé hvězdě jen kvůli vnějšímu efektu. Mám hrozně nerad, když na mě zírá a vypadá, jako když v duchu počítá.“
„Pravda,“ přikývl starší pAsák. „Něco takového ještě opravdu dělat nemusíme. Zatím jsme přežili různé věci. Draky i obludy. Krysy. Pamatujete si na ty krysy vloni? Člověk měl dojem, že jsou všude. Ale lord Vetinari nás neposlouchal ani náhodou! Zaplatil raději tisíc tolarů tomu užvaněnému švindlíři ve žlutočervených kalhotách, aby jich město zbavil.“
„Ale on to přece udělal,“ poznamenal lektor Zaniklých run.
„Sakra, samozřejmě, že to udělal,“ zatvářil se děkan znechuceně. „Stejně tak to dokázal v Quirmu a ve Sto Lat. Bylo by mu to prošlo i v Pseudopolisu, kdyby ho tam někdo nepoznal. Pan tak řečený Úžasný Móritz a jeho Cvičení hlodavci!“
„Je zbytečné, abyste se pokoušeli celou tu věc zamluvit,“ upozorňoval je Výsměšek. „Provedeme obřad Ašk-Ente. Rozumíte?“
„A přivoláme Smrtě,“ povzdechl si děkan. „No těbuch, brácho.“
„Na Smrťovi není nic špatného,“ zavrtěl hlavou Výsměšek. „Ten chlapík je profesionál. Potřebujeme spolu něco vyřídit. Jasně a na rovinu. Prsama na věc, žádný problém. Ten bude určitě vědět, co se děje.“
„No těbuch, brácho,“ zasténal znovu děkan.
Došli k bráně. Najednou proti nim vystoupila paní Bochánková a postavila se přímo do cesty arcikancléři.
Výsměšek pozvedl obočí.