Arcikancléř nepatřil k mužům, kteří by ženy pohrdavě přehlíželi a byli k nim hrubí. Nebo, abychom to řekli ještě jinak, přehlížel a byl hrubý ke všem stejně bez ohledu na pohlaví, protože jak muži, tak ženy koneckonců nějaké měli, tak proč v tom dělat rozdíly. A kdyby následující rozhovor neproběhl mezi dvěma lidmi, z nichž jeden poslouchal věci, které se ten druhý teprve chystal říci, a ten druhý naopak neposlouchal vůbec nic z toho, co řekl ten první, mohlo všechno dopadnout jinak. A nebo taky ne.
Paní Bochánková začala odpovědí.
„Nejsem žádná vaše dobrá žena!“ vyštěkla.
„Kdopak jste, dobrá ženo?“ zeptal se arcikancléř.
„Řeknu vám rovnou, že takhle se se slušnou ženskou nemluví!“ nafoukla se paní Bochánková.
„No, no, nemusí být hned tak zle,“ zamračil se Výsměšek.
„No maucta, už to dělám zas?“ vyděsila se paní Bochánková.
„Paní, proč mi odpovídáte dřív, než vůbec stačím něco říci?“
„Cože?“
„O čem to mluvíte?“
„O čem to mluvíte vy ?“
„Cože?“
Zírali jeden na druhého, odděleni neřešitelným konverzačním hlavolamem. Pak si paní Bochánková uvědomila, co se stalo.
„Sem si neuvědomila, se mi zasejc předbíhá jasnozřivost,“ řekla. Vstrčila si prst do ucha a se slyšitelným začvachtáním s ním několikrát zatřepala. „Teďkom už bude všechno, jak má bejt. Takže důvod, proč sem přišla, je —“
Jenže Výsměšek toho měl akorát dost.
„Kvestore,“ obrátil se k paní Bochánkové zády, „dejte té dobré ženě penny a pošlete ji po svých, jasné?“
„Cože?“ vypískla paní Bochánková, kterou najednou popadla strašlivá zlost.
„V posledních dnech takové nesmysly slyšíte každou chvilku,“ poznamenal Výsměšek k děkanovi, když se vydali k hlavní budově.
„Já myslím, že je to ten strašný nervový tlak, který vyvolává dlouhý pobyt ve velkém městě,“ poznamenal starší pAsák. „Někde jsem to četl. Lidé na to často reagují velmi komickými způsoby.“
Prošli mřížovou branou u hlavního vchodu a děkan mříž zavřel paní Bochánkové přímo před nosem.
„Třeba vůbec nepřijde,“ naklonil hlavu ke straně starší pAsák, když přecházeli náměstíčko. „Vždyť se neobjevil ani na Žičkově večírku na rozloučenou.“
„K obřadu se dostaví,“ trval na svém Výsměšek. „To není jen pozvání, to je předvolání s úřední pečetí!“
„Bože, jak já mám rád Studentskou pečeť,“ zasnil se kvestor.
„Buďte zticha, kvestore!“
Kdesi hluboko ve Stínově byla ulička, která byla tou nejuličkovatější uličkou v přeuličkovaném městě.
A právě do ní se vkutálelo něco malého a lesklého a zmizelo v temnotě.
Po nějaké chvilce se ozvalo tiché kovové cvaknutí.
Nálada v arcikancléřově pracovně klesla na bod mrazu.
Nakonec kvestor tiše zadrkotal zuby: „Třeba má moc práce?“
„Drž zobák!“ okřiklo jej několik mágů současně.
Něco se dělo. Podlaha uvnitř magického osmiúhelníku se pokryla jinovatkou.
„Nic podobného to nikdy předtím neudělalo,“ řekl užasle starší pAsák.
„Abyste věděli, všechno je to špatně,“ vrtěl hlavou děkan. „Měli jsme mít nějaké svíce a kotle a křivule, v nich mělo něco bublat a barevný kouř a lesklý prach a —“
„Obřad nic takového nepotřebuje,“ okřikl ho Výsměšek příkře.
„Obřad možná ne, ale já ano,“ bručel děkan. „Když se to provozuje bez příslušných efektů, to je stejné, jako kdyby se někdo vysvlekl do naha, když leze do lázně.“
„Já to dělám,“ odsekl mu Výsměšek.
„Pch! Proti gustu…, ale někteří z nás si myslí, že jsme to byli právě my, kdo vytvořil vzor chování —“
„Třeba si vzal dovolenou, nebo co,“ zamyslel se kvestor.
„Jo, to určitě,“ ušklíbl se děkan. „Už ho vidím, jak leží na pláži, nalejvá se pitím s ledem a na hlavě má čepičku s nápisem ‚I love you‘.“
„Počkejte. Počkejte! Někdo jde!“ sykl starší pAsák.
Nad osmiúhelníkem se objevily nezřetelné obrysy postavy. Zjevení se neustále chvělo, jako by se vznášelo v proudu rozpáleného vzduchu.
„To je on,“ zašeptal děkan.
„Ne, není to on,“ odpověděl mu také šeptem lektor Zaniklých run. „Je to jenom šedé rou—, v tom rouchu nic ne —“
Zarazil se.
Zjevem se velmi pomalu otočilo. Roucho bylo nařasené a dávalo tušit, že ho někdo vyplňuje, ale současně působilo dojmem naprosté prázdnoty, jako by se někdo, kdo sám vlastní tvar nemá, pokoušel vstoupit do tvaru někoho jiného. Kápě byla prázdná.
Prázdnota si mágy několik vteřin pozorně prohlížela a pak se zaměřila na arcikancléře.
Řekla: Kdo jste?
Výsměšek polkl. „Ehm. Vzoromil Výsměšek. Arcikancléř.“
Kápě přikývla. Děkan si vstrčil prst do ucha a zatřepal jím. Roucho nemluvilo. Nebylo slyšet jediné slovo. Člověk si vždycky vzápětí vzpomněl na to, co právě nebylo řečeno, ale nevěděl, jak se mu to do vzpomínek dostalo.
Kápě řekla: Vy jste na tomto světě nadřízená bytost?
„No… víte…, jak bych vám to… no, vlastně ano, první mezi sobě rovnými a takové ty věci… ano…“ vypravil ze sebe Výsměšek.
Bylo mu řečeno: Přinášíme dobré zprávy.
„Dobré zprávy? Dobré zprávy?“ Výsměšek se pod tím neviditelným pohledem zpotil.
„No výborně. To je skvělá zpráva.“
Kápě mu oznámila: Smrť odešel do penze.
„Prosím!?“
Kápě mu opakovala: Smrť odešel do penze.
„Vážně? To je… opravdu… novinka…“ kroutil Výsměšek nejistě hlavou. „Hm. Jak? Tedy chtěl jsem se zeptat…, jak to?“
Kápě se mírně sklonila: Omlouváme se za těch několik výchylek z běžného procesu.
„Výchylek?“ podivil se arcikancléř, který teď byl naprosto zmatený. „No, víte, já si nejsem jistý, že tady došlo… Tedy, chtěl jsem vlastně říci, že ten chlapík vždycky tak trochu tloukl kolem sebe, ale většinu času jsme o něm ani…“
Bylo mu řečeno: Muselo to být hrozné.
„No, já… tedy… Předpokládám, že… my, totiž… Nejsem si jistý… a proč vlastně?“
Kápě mu oznámila: Teď už z vás bylo to břímě sňato. Radujte se! To je všechno. Teď ještě nastane krátké přechodné období, než se představí nějaký vhodný kandidát, a pak začne celá služba fungovat jako dřív. Mezitím se omlouváme za všechny nevyhnutelné obtíže, které vzniknou díky přebytkům životní síly.
Postava se zavlnila a začala se rozplývat.
Arcikancléř divoce zamával rukama.
„Počkejte!“ vykřikl. „Takhle přece nemůžete odejít! Já vám poroučím, abyste se vrátil! Jaká služba? Co to všechno znamená? Kdo jste?“
Kápě se k němu znovu obrátila a řekla: My nejsme nic.
„To mně nepomůže! Jak se jmenujete?“
My jsme zapomnění.
Postava zmizela.
Mágové oněměli. Námraza z osmiúhelníku se začala pomalu odpařovat.
„No nazdar,“ řekl kvestor.
„Krátké přechodové období? Tak to je to, co teď máme?“ řekl děkan.
Podlaha se zatřásla.
„No nazdar,“ opakoval kvestor.
„Jenže to nevysvětluje, proč kdeco žije svým vlastním životem,“ protestoval starší pAsák.