„Ehm… myslíte mrtvé lidi?“ řekl nepřítomně Rumpál, který nemohl odtrhnout oči od žluté kartičky.
„Já tomu říkám apatie,“ postěžoval si pan Půlbotka trpce. „Jak má naše hnutí vykazovat nějaký progres, když by všichni členové nejraději pořád jen leželi?“
Lupine začal dělat za hlavou pana Půlbotky divoké posuňky naznačující „pozor, opatrně!“, ale Rumpál už se nedokázal včas zarazit.
„Jaké hnutí?“ vyklouzlo mu z úst.
„Hnutí za práva zesnulých,“ odpověděl mu pan Půlbotka okamžitě. „Dám vám jednu ze svých brožurek.“
„Ale, poslyšte, vždyť mrtví lidé snad ani žádná práva nemají?“ zarazil se Rumpál. Koutkem oka zahlédl, jak si bratr Lupine zoufale zakryl oči rukou.
„To je smrtelně vážná věc, na mou mrtvou duši,“ řekl bratr Lupine s kamennou tváří. Pan Půlbotka se na něj podezřívavě zadíval.
„Apatie,“ opakoval. „Je to pořád to samé. Snažíte se udělat pro lidi to nejlepší, a oni si vás jednoduše nevšímají. Víte, že lidé o vás mohou říkat, co chtějí, a dokonce zabrat váš majetek jen proto, že jste mrtvý? A nejen to, oni —“
„Já jsem si myslel, že většina lidí, když zemřou, tak jsou… no víte, jak to myslím, jsou prostě mrtví,“ zakoktal nejistě Žička.
„Není to nic jiného než obyčejná lenost,“ trval na svém pan Půlbotka. „Prostě se jim nechce vynakládat tu námahu.“
Rumpál v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak sklíčeně. Vypadalo to, že se Reg Půlbotka zmenšil o několik centimetrů.
„Jak dlouho jvte nemvtvý, Vumpále?“ přitočila se k nim Doreen s veselým výrazem.
„Jen chviličku, prakticky vůbec ne,“ odpověděl jí Žička, vděčný za změnu tématu. „Musím ale říci, že je to úplně něco jiného, než co jsem si představoval.“
„Na to si zvyknete,“ utěšoval ho Arthur Mrkalec, alias hrabě z Nosterfernetu zachmuřeně. „To je ta výhoda, když je člověk nemrtvý. Je to tak snadné jako spadnout ze skály. My jsme tady všichni nemrtví.“ Lupine si významně odkašlal. „S výjimkou tuhle Lupina,“ dodal spěšně Artur.
„Já jsem spíš něco jako čestný nemrtvý,“ vysvětloval Lupine.
„On je totiž vlko — no, spíš lidodlak,“ pokýval hlavou Artur.
„Napadlo mě to, hned když jsem ho uviděl,“ přiznával se Rumpál.
„Za každého úplňku,“ mračil se Lupine, „pravidelně.“
„Začnete výt a naroste vám srst,“ přikývl Rumpál s pochopením. Všichni kolem zavrtěli hlavami.
„Hm, to právě ne,“ zavrtěl hlavou i Lupine. „Já naopak většinou přestanu výt a větší část chlupů mi vypelichá. Je to hrozná ostuda.“
„A já si vždycky myslel, že když je úplněk, tak vy běžní vlkodlaci —“
„Lupinová potíž je v tom, že on fe k tomu doftává v toho dvuhého konce,“ vmísila se do hovoru Doreen.
„Já jsem totiž technicky vzato vlk,“ objasňoval Lupine. „Zvláštní, vážně. Při každém úplňku se měním na vlčího muže. Jinak jsem prostě… vlk.“
„Ale u všech bohů,“ vrtěl hlavou Žička, „to vám musí dělat strašlivé potíže.“
„Nejhorší ze všeho jsou kalhoty,“ přikyvoval rozpačitě Lupine.
„Ehm… vážně?“
„No jistě. Podívejte, u lidských vlkodlaků je to jednoduché, oni prostě chodí oblečení. Abyste rozuměl, ony se na nich třeba roztrhají, ale prostě je mají na sobě, že? Jenže když uvidím úplněk já, bac ho, vzápětí mluvím a chodím po dvou a jsem okamžitě v maléru, protože se mi jednoduše nedostává materiálu v oblasti kalhot. Takže neustále musím mít někde nějaké připravené. Pan Půlbotka —“
„— říkej mi Reg —“
„— mi dovolil, abych si jedny nechával u něj v zaměstnání —“
„Pracuji v márnici na Elm street,“ podotkl pan Půlbotka. „Já se za to nestydím, myslím si, že to stojí za to, zachránit nějakého toho bratra nebo sestru.“
„Pardon?“ nechápal Rumpál. „Zachránit?“
„To já špendlím ty kartičky na vnitřek víka,“ řekl pan Půlbotka. „Člověk nikdy neví. Za pokus to vždycky stojí.“
„A zabírá to často?“ zeptal se Rumpál. Rozhlédl se po místnosti. Jeho tón zřejmě musel naznačovat, že je to hodně velká místnost a je v ní jen osm lidí, devět, když budete počítat i hlas, který se ozval z temnoty pod židlí, protože ten patrně také někomu patřil.
Doreen a Artur si vyměnili pohledy.
„Promiňte,“ odkašlal si Rumpál, „nemohu si pomoci, ale mohl bych se zeptat… nejste vy dva… hm… tedy jaksi… upíři? Náhodou?“
„To jste uhodl přesně,“ přikývl Artur. „Bohužel!“
„Ohó! Tak byf neměl mluvit,“ obořila se na něj Doreen pyšně. „Měl pyf pýt pyšný na fvé wnešené předky!“
„A proč jako?“
„A to vás pokousal netopýr, nebo tak něco?“ zeptal se rychle Rumpál, který nestál o žádnou rodinou třenici.
„Ne,“ zavrtěl Artur hlavou. „Právník. Dostal jsem tenhle dopis, vidíte? S kusem pečetního vosku a tak dál. Blablabla… praprastrýček… blablabla… jediný pozůstalý příbuzný… blablabla… máme čest být první, kdo si dovolují vám srdečně… blablabla. V jedné minutě jsem byl Artur Mrkalec, nadějný podnikatel — obchod s ovocem a zeleninou ve velkém, v příští už hrabě z Nosterfernetu, majitel padesáti akrů skaliska, odkud by spadl i horský kozel, a hradu, ze kterého strachy uprchli i švábové. K tomu úřední obsílka od starosty, ať se příležitostně zastavím v nedalekém městečku, abychom probrali dluh na daních z pozemků a nemovitostí, které předci zapomněli posledních tři sta let zaplatit.“
„Nenávidím právníky,“ ozval se hlas zpod židle. Zněl až neuvěřitelně dutě a smutně. Rumpál se pokusil přitáhnout nohy co nejblíže pod svou vlastní židli.
„Ten hvad byl selkem hevký,“ trvala na svém Doreen.
„Podělaná hromada polorozpadlýho kamení to byla, nic jinýho,“ rozčílil se Artur.
„A sos ty dokonalé výhledy?“
„Jo, člověk mohl vyhlížet každou zdí, fakt,“ ušklíbl se Artur, a tím výrokem spustil mříž, která uzavřela konverzaci tuhle uličku. „Mělo mě to napadnout už předtím, než jsme se tam rozjeli podívat. Takže, sotva jsme taní dojeli, obrátil jsem vůz, rozumíte? Pomyslel jsem si, tak a čtyři dny jsou v háji, a to zrovna uprostřed nejrušnější sezóny. A víc už jsem na hrad ani nevzdychl. A pak jsem se najednou probudil v úplné tmě, byl jsem v rakvi, nakonec jsem našel sirky, jednu zapálím a první, co mám před nosem, je ta kartička. Bylo na ní —“
„Nemusíte to snášet vleže,“ vskočil mu pyšně do řeči pan Půlbotka. „To byla jedna z mých prvních.“
„Moje vina to nebyla,“ ozvala se Doreen poněkud spěšně. „Ale tyf už ležel tři dni bev ducha!“
„Kněz z toho měl pořádný šok, to vám řeknu,“ ušklíbal se Artur.
„Pch. Kněží!“ sykl pan Půlbotka s pohrdáním. „Všichni jsou stejní. Jeden jak druhý vám tvrdí, že po smrti budete žít nový život, ale jen to zkuste a uvidíte, jak se na to budou tvářit!“
„Kněze taky nesnáším,“ ozvalo se ze stínu pod židlí. Rumpál horečnatě přemýšlel, jestli ho slyší ještě někdo jiný.
„Na výraz ve tváři reverenda Velegranda hned tak nezapomenu,“ pokračoval Artur zachmuřeně. „Chodil jsem do toho chrámu třicet let. Celá místní církevní společnost mě chovala ve vážnosti. A teď? Když jenom pomyslím na to, že bych měl znovu vstoupit na posvěcenou půdu, rozbolí mě celá noha.“