„No ano, ale nepyl důvod apy říkal to, so řekl, když jfi odfunul víko vakve,“ řekla Doreen. „A to je pvofím kněv! Ti by taková flova vůbes neměli vnát.“
„Mně se ten kostel líbil,“ povzdechl si Artur toužebně. „Byla to moje oblíbená středeční zábava.“
Rumpál Žička najednou nabyl dojmu, že s Doreen tady něco není v pořádku.
„A vy jste taky upír, paní Mrk—, odpusťte… hraběnko Nosterfernetová?“ zeptal se váhavě. Hraběnka se usmála. „No jiftěže,“ přikývla.
„Díky sňatku,“ zabručel Artur.
„To jde? Já si myslel, že vás musí někdo kousnout,“ podivil se Rumpál. Hlas pod židlí se potutelně zahihňal.
„Nevím, proč bych měl po třiceti letech manželství ještě svou ženu kousat, to mi tedy řekněte?“ ohradil se hrabě.
„Každá žena by fe měla nějak podílet na koníšsích fvého muže,“ řekla Doreen. „Je to jeden vpůfób, jak dosílit, aby manželftví nevefšednělo a bylo pvo obě ftvany ftále vajímavé.“
„Kdo stojí o nevšední manželství? Já nikdy neřekl, že chci zajímavé manželství! Vidíte? To je chyba spousty dnešních lidí, že čekají od takových věcí, jako je manželství, že budou zajímavé! A navíc, není to můj koníček,“ zasténal Artur. „Tahle upířina zdaleka není to, co se o ní povídá! Nesmíte vylézt na denní světlo, nemůžete si dát topinku, nedokážete se dokonce ani pořádně oholit —“
„Proč se nedokážete —“
„Protože se nevidím v zrcadle,“ vysvětlil Artur. „Myslel jsem si, že bude alespoň zajímavý ten trik s proměnou v netopýra, ale v okolí je tolik sov, že by to byla sebevražda. A co se týká… no však víte… to s tou krví… no…“ Hlas se mu vytratil.
„Avtuv nebyl nikdy wlášť dobvý ve ftyku f lidmi,“ komentovala Doreen.
„A nejhorší na tom všem je, že musím pořád nosit frak,“ stěžoval si Artur. Vrhl kosý pohled na Doreen. „Já si myslím, že to vůbec není nutné.“
„Naopak, je velmi nutné dodvžovat wyky a hlavně úvoveň,“ odbyla ho Dorren. Ta se rozhodla, že k huhlání, které mělo znázornit upírský přízvuk zaviněný přečnívajícími špičáky, přidá náležitosti, jaké se předpokládají u upíra ženského pohlaví. Zatímco ubohý Artur se tísnil ve fraku, Doreen na sobě měla vypasované černé šaty, dlouhé černé vlasy zastřižené tak, že jí na čele tvořily špičku, která jí sahala téměř k obočí, a velmi bledé líčidlo. Příroda ji vytvořila malou, buclatou s rozčepýřenými vlasy a otevřenou, dobromyslou tváří. Bylo vidět, že Doreen vede s přírodou osobní spor.
„Měl jsem v té rakvi zůstat,“ řekl Artur.
„Oh ne,“ prohlásil rezolutně pan Půlbotka. „To je to nejlacinější řešení. Hnutí potřebuje lidi, jako jste vy, Arture. Musíme jít příkladem těm ostatním. Pamatuj na naše heslo.“
„Které heslo máš teď na mysli, Regu?“ zeptal se Lupine unaveně. „Máme jich nějak moc.“
„Nemrtví ano — neosobní ne!“ odpověděl mu Reg.
„Víte, on to myslí dobře,“ řekl Lupine Rumpáloví, když se shromáždění rozešlo.
Lupine odcházel s Žičkou úsvitem šedivého rána. Nosterfernetové odešli dříve, aby se dostali domů ještě za tmy, dřív než by denní světlo způsobilo Arturovi další obtíže. Pan Půlbotka se omluvil, že spěchá, protože musí promluvit ke shromáždění:
„Chodí na hřbitov za chrámem Malých bohů a tam křičí,“ vysvětloval Rumpáloví Lupine. „Říká tomu probouzení vědomí, ale mám dojem, že si tím sám není příliš jistý.“
„Kdo byl pod tou židlí?“
„To byl Šlýžkal,“ usmál se Lupine. „Myslíme si, že je to bubák.“
„Bubáci jsou také nemrtví?“
„On nám to neřekne.“
„A to jste ho nikdy neviděli? Já si vždycky myslel, že bubáci se ukrývají pod postelemi a nábytkem, ve sklepě, na půdě nebo za něčím a pak zničehonic vyskočí na lidi.“
„Schovávat se umí skvěle. Jenže mám dojem, že hrozně nerad vyskakuje,“ vysvětloval mu Lupine.
Rumpál se nad tím zamyslel. Bubák s chorobným strachem z otevřených prostranství, jak se zdálo, celou společnost skvěle doplňoval.
„To je hezké,“ přikývl nepřítomně.
„Chodíme do klubu jenom proto, abychom udělali Regovi radost,“ vysvětloval mu Lupine. „Doreen říká, že kdybychom přestali, zlomilo by mu to srdce. A víte, co je na tom nejhorší?“
„No, pokračujte.“
„On si občas donese kytaru a nutí nás zpíval písně jako ‚Ulice Anhk-Morporku‘ a ‚Jednou budem dál“[19]. Je to příšerné.“
„Neumí zpívat, co?“ usmál se Rumpál.
„Zpívat? Čert vzal zpěv. Ale viděl už jste někdy hrát zombii na kytaru? Nejprotivnější je na tom to, že mu pak vždycky musíme pomáhat hledat prsty.“ Lupine si povzdechl. „Mimochodem, sestra Oslintalová je ghúl. Kdyby vám nabídla své pirožky s masovou nádivkou nebo paštiku, neberte si.“
Rumpál si matně vybavil stydlivou stařenku v beztvarých šedých šatech.
„Pro všechny svaté,“ vyděsil se, „to chcete říci, že je dělá z lidského masa?“
„Cože? Jo tak. Ne, ne. Jenomže hrozně mizerně vaří.“
„Aha.“
„A bratr Soulolit je pravděpodobně jediný bánší na světě s řečovou vadou, takže místo aby sedával na střechách a lkaním a smutným jekem věštil úmrtí někoho v domě, píše své výkřiky na papírky a ty strká lidem pod dveře —“
Rumpál si vzpomněl na podlouhlou smutnou tvář. „Mně dal taky jeden.“
„Pokoušíme se mu dodat sebevědomí,“ pokračoval Lupine. „Je velmi nesmělý.“
Najednou mu ruka vyletěla jako blesk a přitiskla Rumpála ke zdi. „Tiše!“
„Cože?“
Lupinoví se rozechvěly uši a nadmula chřípí. Posuňkem naznačil Rumpálovi, aby zůstal na místě. Pak se lidodlak vydal naprosto neslyšně uličkou k místu, kde se křižovala s další, ještě užší a špinavější. Chvilku vyčkával, přitisknutý zády ke stěně, a najednou sáhl chlupatou rukou za roh.
Ozvalo se zaječení. Lupinová ruka se znovu objevila a v ní se zmítal muž. Pod Lupinovou potrhanou košilí se převalily mohutné pletence svalů, když muže pozvedl do výše svých tesáků. „Čekal jsi tady, abys nás přepadl, že?“
„Kdo, já —?“
„Ucítil jsem tě,“ řekl Lupine klidně.
„Já bych nikdy —“
Lupine si povzdechl. „Vlci by něco takového nikdy neudělali, rozumíte,“ ušklíbl se pohrdavě.
Muž se mu zakýval v ruce.
„Heleďte a to je fakt?“
„Vlci vedou jen poctivý, přímý boj, bílý tesák proti bílému tesáku a křivý dráp proti křivému drápu,“ vysvětlil mu Lupine. „Nikdy bys nenašel vlka, který se ukrývá za kamenem, aby ze zálohy přepadl kolemjdoucího jezevce.“
„Ale děte!?“
„Chceš, abych ti rozerval hrdlo?“
Zbledlý zlosyn upřel pohled do Lupinových zelený očí a pokusil se odhadnout, jakou má šanci proti dvoumetrovému muži s takovými zuby. „Mám na vybranou?“ řekl.
„Tady můj přítel,“ řekl Lupine a ukázal bradou na Rumpála, „je zombie —“
„A hele! Víte, co by mě u opravdický zombie zajímalo? Já si vždycky myslel, že musíte sníst nějakou zvláštní rybu a vzácnej kořen, aby se z vás stala zom —“
„— a víš, co dělají zombie lidem, nebo ne?“
19
Pozn. autora: Je to píseň, která se zpívá ve všech jazycích a v celém mnohovesmíru. Vždycky ji zpívají ti samí lidé, tedy ti, na které, až zestárnou a zchudnou, bude další generace ukazovat prstem a zpívat jim „Jednou budem dál“.