Muž se pokusil přikývnout, přestože měl Lupinovu pěst přitisknutou pod bradou.
„Jo,“ vypravil ze sebe.
„Takže on si tě teď pěkně prohlédne, a jestli tě ještě jednou okem zhlédne —“
„Poslyš, už toho nech,“ zabručel Rumpál.
„— půjde po tobě, dokud tě nedostane. Že ano, Rumpále?“
„Co? No jistě. To je pravda. Jako kulka,“ přikývl Rumpál nepříliš nadšeně. „Tak a teď už buďte tak hodný a běžte, ano?“
„Jo!“ přikyvoval horlivě rádobylupič. A myslel si: Ty jeho oči! Jako dva nebozezy!
Lupine ho pustil. Muž dopadl na dláždění, vrhl na Rumpála ještě jeden zděšený pohled a dal se na útěk.
„Ehm,“ začal Rumpál opatrně, „a co vlastně dělají zombie lidem? Asi bych to měl raději vědět.“
„Roztrhnou každého na půlky jako syreček,“ řekl Lupine.
„Ano? Dobrá,“ přikývl Rumpál. V další cestě pokračovali mlčky. Rumpál si mysleclass="underline" Proč já? V tomhle městě musí každý den umírat stovky lidí. Vsadím se, že ani jeden z nich nemá takové potíže jako já. Prostě zavřou oči a probudí se po převtělení jako někdo jiný, nebo v nějakém nebi, nebo možná v nějakém pekle. Nebo jdou a hodují s bohy v té jejich hale. Tohle se mi ale nikdy nelíbilo, protože bohové jsou sice svým způsobem v pořádku, ale rozhodně nepatří k těm, se kterými by slušný člověk musel sedět u stolu. Takzvaní sen-buddhisté zase věří, že se člověk stane velmi bohatým. Část klačských náboženských sekt tvrdí, že se člověk po smrti dostane do nádherných zahrad plných překrásných mladých žen, kde v kašnách prýští víno. No mně se tohle moc svaté nezdá…
Vzápětí se Rumpál Žička přistihl při úvaze, zdali by se nedalo ještě po smrti přestoupit na klačskou víru.
A v tom okamžiku se jim vyřítilo vstříc dláždění.
To bývá obvykle poetický způsob, jak říci, že někdo upadl rovnou na hubu. Jenže v tomto případě se skutečně dlažební kostky zvedly, jakoby jim na uvítanou. Tiše vytryskly vzhůru, stejně tiše chvíli kroužily ve vzduchu a pak se zřítily k zemi jako kámen.
Rumpál na ně užasle zíral. Lupine jakbysmet.
„Tohle je něco, co se často nevidí,“ zavrtěl po chvíli v údivu hlavou lidodlak. „Mám dojem, že jsem kameny v životě neviděl létat.“
„Nebo padat jako kámen,“ souhlasil Rumpál. Strčil do jedné dlažební kostky špičkou nohy. Zdála se být dokonale spokojená s rolí, kterou jí přitažlivost určila.
„Vy jste mág —“
„Byl jsem mág,“ opravil ho Rumpál.
„Byl jste mág. Proč se dějí tyhle věci? Co to zavinilo?“
„Já si myslím, že to pravděpodobně bude nějaký nevysvětlitelný jev,“ zamyslel se Rumpál. „Z nějakého důvodu jich je teď kolem až až. Rád bych věděl proč.“
Znovu postrčil kámen špičkou. Ten nejevil snahu se pohnout.
„No, já bych měl jít,“ řekl Lupine.
„Jaké to je, být lidodlakem?“ zeptal se Rumpál. Lupine pokrčil rameny.
„Hlavně je člověk hrozně sám,“ odpověděl.
„Hmm?“
„Nikam nepatříte, to je to. Když jsem vlk, pamatuju si, jaké to je, být člověkem, a obráceně. Jako… chci říct… někdy… no, někdy, když jsem vlkem a vyběhnu daleko do kopců… v zimě, víte, když na jasné obloze visí měsíc jako stříbrný srp, sníh je umrzlý a kopce se táhnou do nekonečna… a ostatní vlci, jak bych vám to… oni samozřejmě taky cítí, jaké to je, ale nevědí to jako já. Cítit a vědět současně. Nikdo jiný neví, jaké to je. Nikdo jiný na celém světě nemůže vědět, jaké to je. To je na tom to nejhorší. To, že není nikdo jiný, kdo by…“
Rumpál si náhle uvědomil, že se potácejí na roubení studny sebelítosti. V takových chvílích nikdy nevěděl, co má říci.
Lupine se vzápětí trochu uklidnil. „Ale když už o tom tak mluvíme…, jaké to je, být zombií?“
„No, docela to ujde.“
Lupine mu kývl na rozloučenou. „Takže nashle,“ řekl a zahnul do vedlejší ulice.
Ulice se začaly pomalu zaplňovat, jak obyvatelé Ankh-Morporku začali své neformální střídání, kdy se vymění lidé noční a denní. Rumpálovi se ovšem vyhýbali jak jedni, tak druzí. Lidé, pokud si mohou pomoci, tak většinou do zombií nevrážejí.
Došel k univerzitní bráně, která už byla otevřená, a zamířil přímo do své ložnice.
Když bude chodit ven, bude potřebovat peníze. Za života si nashromáždil docela slušnou sumičku. Udělal nějakou závěť? Těch posledních deset let už byl dost zmatený. Možná že nějakou závěť opravdu udělal. Jenže, byl dost zmatený na to, aby ty peníze odkázal sám sobě? Doufal, že ano. Nevzpomínal si totiž na jediný případ toho, že by někdo úspěšně zpochybnil svou vlastní závěť.
Vypáčil prkno u konce své postele a vytáhl zpod něj pytel mincí. Pamatoval si, že šetřil na stará kolena.
Také tam byl jeho diář. Uvědomil si, že je to diář na pět let, a bleskově si spočítal, že protože do něj psal jen dva roky, vyhodil prakticky dvě třetiny peněz, které za něj dal, oknem.
Možná i víc, pomyslel si, když do něj nahlédl. Na stránkách toho příliš mnoho nebylo. Rumpál celé roky neudělal nic, co by stálo za zapsání, nebo alespoň nic, co by si ještě večer, když si k deníku sedl, pamatoval. Byly tam jen fáze měsíce, seznam festivalů rozličných vír a náboženství a tu a tam skvrna od čokolády.
Dole pod podlahou však bylo ještě něco jiného. Zahrabal v temném prostoru a našel několik hladkých koulí. Vytáhl je na světlo a napůl nevěřícně, napůl užasle se na ně díval. Zatřásl s nimi a pozoroval, jak v nich víří droboučké vločky. Přečetl si nápisy a všiml si, že to není ani tak psaní, jako obkreslená písmena. Natáhl se dolů ještě potřetí a nahmátl poslední věc — bylo to zohýbané kovové kolečko. Jedno jediné kovové kolečko. A vedle něj rozbitá koule.
Rumpál se na věci nechápavě díval.
Samozřejmě, byl v posledních třiceti letech tak trochu non competis mentis, nebo tak nějak, a možná, že si občas oblékl spodní prádlo přes svrchní šaty a občas se maličko připočurnul, ale…, že by sbíral suvenýry? A malá kolečka?
Za jeho zády si někdo nesměle odkašlal. Rumpál upustil tajemné předměty zpět do otvoru a ohlédl se. Pokoj byl prázdný, ale zdálo se mu, že za otevřenými dveřmi vidí jakýsi podivný stín.
„Haló?“ řekl.
Hluboký dunivý, ale přitom velmi ostýchavý hlas řekclass="underline" „To jsem jenom já, pane Žičko.“
„Šlýžkal?“
„Ano, to jsem já.“
„Bubák?“
„Ano, to jsem já.“
„Za mými dveřmi?“
„Ano.“
„Proč?“
„Jsou to přátelské dveře.“
Rumpál přešel ke dveřím a opatrně je zavřel. Nebylo za nimi nic, jen stará omítka, i když si namlouval, že ucítil slabý průvan.
„Teď jsem pod postelí, pane Žičko,“ ozval se Šlýžkalův hlas zpod, opravdu zpod, postele. „Nevadí vám to, že ne?“
„Ani ne. Myslím, že ne. Ale neměl byste být ukrytý někde ve skříni? Alespoň když jsem byl já malý, tak se bubáci většinou schovávali tam.“
„Pořádná skříň už se dneska těžko hledá, pane Žičko.“
Rumpál si povzdechl. „Dobrá, místo pod postelí je vaše. Zařiďte se tam jako doma, nebo jako kde chcete.“
„No, nejraději bych se vrátil zpět na číhanou za dveře, kdyby vám to nevadilo, pane Žičko.“
„No dobrá, jak chcete.“
„Nevadilo by vám, kdybyste na minutku zavřel oči?“ Rumpál poslušně zavřel oči. Znovu ucítil slabý závan vzduchu. „Už se můžete dívat, pane Žičko.“ Rumpál otevřel oči.