„No páni!“ ozval se Šlýžkalův hlas, „vy tady dokonce máte háčky na šaty a vůbec.“
Rumpál pozoroval, jak se vytáčí mosazná koule, která ukončovala nahoře nohu postele. Pak se zatřásla podlaha.
„Co se to děje, Šlýžkale?“
„Narůstá nám volná životní síla, pane Žičko.“
„Tím chcete říct, že vy to víte?“
„Ale jistě. Je a tady! Zámek a klika a mosazný štítek kolem zámku a vůbec, tady vzadu je prostě všechno —“
„Co jste myslel tím narůstáním životní síly?“
„— a panty, to jsou skutečné závěsy, nejen taková nějaká jednoduchá očka, ale ty, co se nasazují do sebe! Nikdy jsem ještě neměl dveře s —“
„Šlýžkale!“
„Prostě jenom životní síla, pane Žičko. Vždyť víte. Je to taková ta síla, kterou mají jen ty věci, co jsou živé. Já myslel, že mágové tyhle věci znají.“
Rumpál Žička otevřel ústa, aby řekl něco jako „samozřejmě, že to známe“, než bude diplomaticky pokračovat ve zjišťování, o čem to, k čertu, ten bubák mluví, ale pak si vzpomněl, že je v situaci, kdy se tak chovat nemusí. To by udělal, kdyby byl živý, ale navzdory tomu, co prohlašoval Reginald Půlbotka, je velmi těžké být pyšný, když jste mrtví. Možná trochu ztuhlí, to ano, ale ne pyšní.
„Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel,“ přiznal. „A proč narůstá?“
„To tedy nevím. Mimo sezónu je to velmi neobvyklé. Touhle dobou už by měla naopak slábnout,“ pokračoval Šlýžkal.
Zem se opět otřásla. Pak volné prkno, které maskovalo Rumpálovu skrýš, zapraskalo a začaly z něj vyrážet zelené výhonky.
„Jak to myslíš mimo sezónu?“ zeptal se Rumpál.
„No, tak například na jaře je jí spousta,“ vysvětloval mu hlas zpoza dveří. „Vystrkuje ze země narcisy a takové ty věci.“
„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ přiznal znovu okouzlený Žička.
„A já si vždycky myslel, že vy, mágové, víte všechno o všem.“
Rumpál se podíval na svůj magický klobouk. Pohřeb a následné tunelářské práce, kterým se věnoval, nebyly k té pokrývce hlavy nejlaskavější, ale po stu letech nošení už stejně nebyl nejmodernější.
„Člověk se vždycky může naučit něco nového,“ řekl.
Bylo další ráno. V kurníku na hradě se pohnul kohout Cyril.
V šeru na něj bíle zazářila písmena napsaná křídou.
Soustředil se.
Zhluboka se nadechl.
„Kukurukukúú!“
Teď, když se mu podařilo vyřešit problém paměti, zbývalo mu vypořádat se už jen se svou dyslexií.
Nahoře na polích vál silný svěží vítr, slunce bylo blízko a připalovalo. Vilém Klika, podobný převozní pramici, kráčel sem a tam svahem a vedle něj se jako příďová vlna kladla posečená tráva.
Přemýšlel, zda už někdy předtím cítil vítr a slunce. Určitě, setkal se s nimi, musel se s nimi setkat, ale nikdy je neprožil jako teď, necítil, jak vítr chladí a slunce hřeje. Ten způsob, jakým kolem vás ubíhá čas.
A odnáší vás s sebou.
Ozvalo se opatrné zaklepání na dveře stodoly.
ANO?
„Pojďte dolů, Viléme.“
Slezl potmě dolů a opatrně otevřel dveře. Stála tam slečna Zahořalá a jednou rukou stínila svíčku.
„Ehm,“ začala.
„Prosím?“
„Jestli chcete, můžete zajít do domu. Posedět teď večer. Ne na noc, samozřejmě. Víte, prostě se mi nelíbí to pomyšlení, že jste tady celý večer úplně sám, zatímco já tam mám oheň a vůbec.“
Vilém Klika nebyl ani v nejmenším dobrým čtenářem myšlenek. Tuhle dovednost nikdy neovládal. Zíral na křečovitý, ustaraný a prosebný obličej slečny Zahořalé jako pavián, který se pokouší rozluštit tajemství Rosettské desky.
DĚKUJI VÁM, řekl.
Tiše se odšourala.
Když dorazil do domu, v kuchyni nebyla. Vydal se za šustivým, škrabavým zvukem do úzké chodby a dál nízkými dveřmi. Slečna Zahořalá klečela na všech čtyřech v malém pokojíku a horečnatě se snažila zapálit oheň.
Když vychovaně zaklepal na otevřené dveře, poplašeně vzhlédla a do tváře se jí vehnala krev.
„Pro jednou to pomalu nestojí ani za tu sirku,“ zamumlala rozpačitě jakoby na vysvětlenou. „Sedněte si. Uvařím kapku čaje.“
Vilém Klika se poskládal do jednoho z úzkých křesílek u krbu a rozhlédl se po pokoji.
Byl to dost neobvyklý pokoj. Ať už byl využíván k čemukoliv, k bydlení to rozhodně nebylo. Zatímco kuchyň byla svým způsobem jen zastřešená součást venkovního prostoru a středobod všeho dění na farmě, tenhle pokoj připomínal ze všeho nejvíc mauzoleum.
Navzdory všeobecnému přesvědčení se Vilém Klika ve smuteční výzdobě nijak zvlášť nevyznal. Smrt se většinou neodehrává v hrobkách, jen v naprosto výjimečných a zvláště nešťastných případech. Na čerstvém horském vzduchu, na dně řek a jezer, na půli cesty ve chřtánu žraloka, v bezpočtu rozličných postelí, to ano. V hrobkách ne.
Jeho prací bylo oddělit zrno duše od plev smrtelného těla a to se většinou dělo dlouho před těmi činnostmi spojenými, když to řekneme rovnou, s posvátným obřadem odstraňování odpadků.
Jenže tenhle pokoj vypadal jako hrobka těch králů, co si chtěli vzít všechno s sebou.
Vilém Klika seděl s rukama na kolenou a rozhlížel se.
Především tam byly ozdoby. Pak víc čajových konvic, než by člověk věřil, že existuje. Porcelánový pes s upřeným pohledem. Podivné stojánky na sladkosti. Různé sošky a ručně malované talíře, většinou s věnováním typu „Dárek z Quirmu“, „Dlouhý život a hodně štěstí“ a podobně. Pokrývaly každou rovnou plochu ve stavu dokonalé demokracie, takže skutečně cenný, prastarý stříbrný svícen stál v těsném sousedství pestře obarveného porcelánového psa, který měl v tlamce kost a na tváři výraz provinilého idiotismu.
Zdi mizely pod obrázky. Většina z nich byla malována barvami v odstínech blátivé země a představovala smutné krávy stojící v mlze na deštěm omývaných blatech.
Faktem bylo, že pod těmihle ozdůbkami a předměty téměř mizel nábytek, ale to rozhodně nebyla žádná škoda. Kromě dvou křesílek, sténajících pod vahou nashromážděných háčkovaných deček, vypadal zbytek nábytku jako něco, co se hodí právě tak jen za podložku pod ozdobné předměty. Všude stály malé stolky a stolečky. Podlaha mizela pod vrstvou ručně vyráběných koberečků. Někdo v domě musel vidět smysl života ve výrobě koberečků. A do toho všeho se mísil pach, který pronikal všude a ovládal celou místnost.
Byl to pach dlouhých nudných odpolední.
Na ubrusem pokrytém odkládacím stolku stály dvě menší dřevěné truhličky a mezi nimi jedna větší. To musí být ty proslulé bedny s poklady, pomyslel si.
Pak si uvědomil, že slyší tikot.
Na zdi visely hodiny. Někoho kdysi přepadlo něco, o čem si myslel, že je to skvělá a žertovná myšlenka, a on ji zrealizoval. Udělal hodiny ve tvaru sovy. Jak se kyvadlo kývalo, hýbaly se soví oči sem a tam způsobem, o kterém by lidé vyprahlí nedostatkem zábavy možná řekli, že je legrační. Stačila chvilka a vaše oči začaly dělat totéž.
To už vešla dovnitř slečna Zahořalá s plným tácem. Pak se místnost na chvíli naplnila horečnatou činností kolem magického obřadu přípravy čaje, mazání topinek, aranžování sušenek, odkládání kleštiček na cukr na okraj cukřenky…