Když bylo všechno hotovo, sedla si. Nakonec, jako by byla posledních třicet minut mimo sebe, řekla nadšeně: „Bože… je to opravdu moc hezké.“
ANO, SLEČNO ZAHOŘALÁ.
„Poslední dobou jsem neměla moc příležitostí posedět v parádním pokoji.“
NE.
„Od toho dne, co jsem ztratila otce.“
Viléma Kliku na okamžik napadlo, jak se může dospělý člověk ztratit v obývacím pokoji. Možná se zaběhl někde mezi všemi těmi ozdůbkami a zbytečnostmi. Pak si ale znovu připomněl ty legrační způsoby, jakými lidé vyjadřují některé věci.
AH.
„Měl ve zvyku sedávat přesně v tom křesílku, co teď sedíte vy, a čítával si staré kalendáře.“
Vilém Klika prošel paměť.
VYSOKÝ MUŽ, řekl po chvilce. NEMĚL KNÍREK? A CHYBĚLA MU ŠPIČKA MALÍČKU NA LEVÉ RUCE?
Slečna Zahořalá na něj zírala přes šálek s čajem.
„Vy jste ho znal?“
MÁM DOJEM, ŽE JSME SE JEDNOU POTKALI.
„Nikdy se o vás nezmínil,“ řekla trochu ostražitě. „Rozhodně ne jménem, ne jako o Vilémovi Klikovi.“
NEMYSLÍM, ŽE BY SE MU O MNĚ CHTĚLO MLUVIT, řekl Vilém Klika pomalu.
„To je v pořádku,“ přikývla slečna Zahořalá. „Já o tom vím. Otec si taky tu a tam přivydělával pašeráctvím. No, tohle není velká farma. Není to to, co by se dalo nazvat slušným živobytím. On vždycky říkal, že jeden musí dělat, co dokáže. Předpokládám, že jste se setkali nejspíš obchodně. Pořádně jsem si vás prohlédla. Určitě jste pracoval v oboru, který otec občas využil.“
UNIVERZÁLNÍ PŘEPRAVA VYJÍMEČNÝCH ZÁSILEK, řekl.
„Ano, to by mohlo být ono. Máte nějakou rodinu, Viléme?“
JEDNU DCERU.
„To je hezké.“
BOHUŽEL JSME SE POSLEDNÍ DOBOU NĚJAK NEVIDĚLI.
„To je ale hanba,“ řekla slečna Zahořalá a znělo to, jako když svá slova myslí vážně. „Za starých časů jsme i tady mívali celkem veselo. To bylo v době kdy ještě žil můj chlapec.“
VY JSTE MĚLA SYNA? zeptal se Vilém, který zase nějak ztrácel nit.
Ostře se na něj zadívala.
„Doporučila bych vám, abyste se zamyslel nad významem slova slečna,“ řekla. „Tady v kraji bereme tyhle věci vážně.“
OMLOUVÁM SE.
„Ne, jmenoval se Rufus. Byl to pašerák jako otec, ale ani zdaleka tak dobrý. To musím přiznat. Byl založený spíš umělecky. Zvykl si dávat mi jako dárečky věci z celého světa… drobné šperky a tak. A chodívali jsme tančit. Měl moc hezké kotníky, to si pamatuju. Ráda se podívám na mužského s dobrýma nohama.“
Chvíli se mlčky dívala do ohně.
„No vidíte… a jednoho dne se nevrátil. Těsně před tím, než jsme se měli brát. Otec tvrdil, že se neměl pokoušet přejít hory v té době — bylo to krátce před začátkem zimy, jenže já vím, že to udělal proto, aby mi donesl ten správný svatební dar. A taky chtěl dostat nějaké peníze navíc a udělat dojem na otce, protože otec byl proti naší —“
Zvedla pohrabáč a uštědřila dřevu v krbu několik ran silnějších, než si zasloužilo.
„No, několik lidí pak tvrdilo, že utekl do Freonfroté nebo Ankh-Morporku, ale já vím, že by nic takového neudělal.“
Pronikavý pohled, který na Viléma vrhla po téhle větě, ho doslova přišpendlil ke křeslu.
„Co si o tom myslíte vy, Viléme Kliko?“
Pocítil pýchu nad tím, že se mu podařilo rozpoznat druhou otázku, ukrytou za tou první.
SLEČNO ZAHOŘALÁ, HORY DOKÁŽÍ BÝT V TĚCHTO ROČNÍCH OBDOBÍCH VELMI ZRÁDNÉ.
Očividně se jí ulevilo. „Přesně to jsem vždycky říkala i já,“ přikývla. „A víte co, Viléme Kliko? Víte, co jsem si pomyslela já?“
NE, SLEČNO ZAHOŘALÁ.
„Jak jsem řekla, stalo se to den před naší svatbou. Pak se vrátil jeden z jeho nákladních koní a muži se vydali do hor a našli sesutou lavinu… a víte, co jsem si pomyslela? To je ale hloupé. Hrozné, že? Jistě, pak jsem si přirozeně myslela i jiné věci, ale první, co mě napadlo, bylo, že by se svět neměl chovat jako nějaká romantická kniha. Není to hrozná myšlenka v takové situaci?“
JÁ JSEM TAKY NIKDY NA DRAMA NEVĚŘIL, SLEČNO ZAHOŘALÁ.
Příliš ho neposlouchala.
„A já si pomyslela, teď ode mne život očekává, že budu celé roky bloudit po domě ve svatebních šatech a nakonec mi z toho bude šplouchat na maják. To chtěl život, abych udělala. Haha! Samozřejmě. Takže jsem svatební šaty hodila do krabice na staré hadry a pozvali jsme všechny známé na svatební hostinu, protože vyhodit dobré jídlo, to je zločin.“
Znovu zaútočila na oheň a pak na Viléma zaměřila další pronikavý pohled.
„Já si myslím, že je vždycky velice důležité poznat, co je skutečné a co ne, co myslíte?“
SLEČNO ZAHOŘALÁ?
„Prosím?“
NEVADILO BY VÁM, KDYBYCH ZASTAVIL TY HODINY?
Vrhla pohled na šilhající sovu.
„Cože? Ach tak. Proč?“
OBÁVÁM SE, ŽE MI JDOU NA NERVY.
„Ale netikají příliš hlasitě, nebo ano?“
Vilém Klika jí chtěl říci, že mu každé tiknutí zní v hlavě jako úder železnou palicí do bronzového sloupu.
PROSTĚ MĚ JENOM HROZNĚ ROZPTYLUJÍ.
„No tak je klidně zastavte, jestli chcete. Já je natahuju jenom kvůli návštěvám.“
Vilém Klika vděčně vstal, neohrabaně se propletl lesem památečních předmětů a zachytil kuželovité kyvadlo. Dřevěná sova mu upřela, pohled přímo do očí a hodiny přestaly tikat, alespoň ve smyslu obyčejného zvuku. Uvědomoval si, že někde jinde čas neochvějně buší dál. Jak to mohou lidé vydržet? Vpouštěli čas do svých domů a mysleli si, že je to přítel.
Znovu si sedl.
Slečna Zahořalá začala zuřivě plést.
Dřevo v krbu tiše praskalo.
Vilém Klika se pohodlně opřel v křesle a upřel pohled ke stropu.
„Váš kůň si to užívá?“
PROSÍM?
„Váš kůň. Zdá se, že se mu na pastvině líbí,“ vysvětlila slečna Zahořalá.
OH. URČITĚ.
„Běhá sem a tam, jako by v životě neviděl trávu.“
MILUJE TRÁVU.
„A vy máte rád zvířata, to se pozná.“
Vilém Klika přisvědčil. Pramen jeho společenských konverzačních témat, i tak velmi skrovný, vyhasl docela.
Seděl mlčky ještě nějakou tu hodinu a tiše svíral opěradla křesla, dokud slečna Zahořalá neprohlásila, že si půjde lehnout. Pak se vrátil zpět do stodoly, vylezl na seník a spal.
Vilém Klika tím byl naprosto zaskočen. Nečekal to. Ale byla tam. Uprostřed temné stodoly se vznášela šedá postava.
Jakýmsi neskutečným způsobem se zmocnila jeho zlatých přesýpacích hodin.
Řekla mu: Viléme Kliko, stala se chyba.
Sklo se roztříštilo. Zableskly se překrásné drahocenné vteřiny, chvilku se vznášely ve vzduchu a pak se začaly usazovat.
Řekla mu: Vrať se. Čeká tě práce. Stala se chyba.
Pak se postava ztratila.
Vilém Klika přikývl. Samozřejmě, že se stala chyba. To viděl každý, že se stala chyba. Věděl od začátku, že je to chyba.
Hodil pracovní kalhoty do rohu a oblékl si roucho z absolutní temnoty.
No, byla to zkušenost. A musel připustit, že taková, jakou by si nechtěl znovu zopakovat. Měl pocit, že z něj někdo sejmul obrovskou váhu.
Tak tohle opravdu bylo to, čemu se říkalo „být naživu“? Ten pocit temnoty, která vás někam neustále vleče?