Jak s tím mohli žít? A přece s tím žili, a jak se zdálo, dokonce v tom nacházeli i radost, zatímco podle všeho jediná věc, která se v takové situaci dala dělat, bylo zoufat si.
Zřejmě to bylo něco, do čeho se bylo nutno narodit.
Smrť osedlal koně, vyjel ven a pustil se přes pole. Hluboko pod ním dozrávalo obilí a vlnilo se jako zlaté moře. Slečna Zahořalá si bude muset najít někoho jiného, aby jí pomohl se sklizní.
To bylo zvláštní. Měl jakýsi pocit. Lítost? Byla to lítost? Ale to přece byl pocit Viléma Kliky a Vilém Klika byl… mrtev. Nikdy nežil. On už teď byl zase zpět sám sebou, v bezpečí před všemi pocity a lítostmi.
Nikdy žádnou lítost.
A najednou byl ve své pracovně, a to bylo také zvláštní, protože si vůbec nepamatoval, jak se tam dostal. V jednom okamžiku ještě seděl na koňském hřbetě, v následujícím ve své pracovně, s policemi, časoměry a nástroji.
Ale byla nějaká větší, než si ji pamatoval. Stěny se ztrácely někde v nedohlednu.
Za to mohl Vilém Klika. Samozřejmě, že Vilémovi Klikoví by se zdála pracovna velká a zřejmě na něm, na Smrťovi, ještě visely zbytky Vilémova já. Bylo třeba se zaměstnat. Musel se dát rychle do práce.
Na stolní desce už měl připraveny několikery hodiny. Nepamatoval si, že by je tam dával, ale na tom nezáleželo, důležité bylo pustit se hned do práce…
Zvedl ty nejbližší a přečetl si jméno.
„Kycukrúcííí!“
Slečna Zahořalá se v posteli posadila. Někde na okraji snů zaslechla jiný zvuk, který musel probudit i kohouta.
Chvilku zápasila se sirkou, než se jí podařilo zapálit svíčku. Pak zašmátrala pod postelí a nahmátla rukojeť šavle, která bývala ve službách zesnulého pana Zahořalého, když podnikal své odvážné cesty přes hory.
Rychle seběhla po vrzajících schodech a ven do chladného vzduchu časného rána.
U dveří do stodoly zaváhala, ale pak je pootevřela právě tak, aby mohla vklouznout dovnitř.
„Pane Kliko?“
Ozvalo se zašustění sena a pak ostražité ticho.
SLEČNO ZAHOŘALÁ?
„Volal jste? Jsem si skoro jistá, že tady někdo vykřikl mé jméno.“
Ozvalo se další zašustění a v otvoru nad žebříkem se objevila Vilémova hlava.
TO JSTE VY, SLEČNO ZAHOŘALÁ?
„Jistě. A koho jste čekal? Jste v pořádku?“
EHM. ANO. JSEM. JÁ JSEM MĚL JENOM DOJEM — MYSLEL JSEM SI, ŽE — ANO, JSEM V POŘÁDKU.
Sfoukla svíčku. Obloha na východě už zešedla natolik, že začínalo být vidět.
„No, tak jestli se nic neděje… Když už jsem vstala, tak můžu rovnou uvařit ovesnou kaši ke snídani.“
Vilém Klika se znovu natáhl do sena a zůstal tam do chvíle, kdy si byl jistý, že už ho jeho roztřesené nohy unesou. Pak slezl dolů a přešel přes dvůr do domu.
Když před něj kladla misku s kaší a zalévala ji mlékem, mlčel. Nakonec už se nedokázal udržet. Nevěděl, jak klást otázky, ale nutně potřeboval odpovědi.
SLEČNO ZAHOŘALÁ?
„Prosím?“
CO JE TO… V NOCI… KDYŽ VIDÍTE VĚCI, ALE ONY TO NEJSOU SKUTEČNÉ VĚCI?
Zůstala stát, kastrol s kaší v jedné a naběračku v druhé ruce.
„Myslíte sny?“
TAK TAKHLE VYPADAJÍ SNY?
„Copak vám se nezdají sny? Já myslela, že sny má každý.“
O VĚCECH, KTERÉ SE TEPRVE STANOU?
„To jsou potom jasnovidné sny. U nás se na ně ale nikdy moc nevěřilo. Nechcete mi snad tvrdit, že nevíte, co jsou to sny?“
NE, TO NE. SAMOZŘĚJMĚ, ŽE NE.
„Copak vám dělá starosti, Viléme?“
NAJEDNOU JSEM POCHOPIL, ŽE JEDNOU ZEMŘEME.
Zamyšleně ho pozorovala.
„No, to přece musí každý,“ přikývla. „A o tom se vám zdálo? Každý má občas podobné sny. S tím bych si na vašem místě nelámala hlavu. Nejlepší na to je pořádně se zaměstnat. Dát se do práce. A být veselé mysli, říkám já.“
ALE JEDNOU PROSTĚ DOJDEME NA KONEC!
„No, tak o tom nic nevím,“ řekla slečna Zahořalá. „Myslím, že to všechno záleží na tom, jaký jsme vedli život.“
PROSÍM?
„Jste věřící?“
CHCETE ŘÍCI, ŽE TO CO SE S VÁMI STANE PO VAŠÍ SMRTI, ZÁLEŽÍ NA TOM, CO VĚŘÍTE, ŽE SE S VÁMI STANE?
„No, bylo by krásné, kdyby to tak bylo, co?“ řekla vesele.
ALE PODÍVEJTE, JÁ DOBŘE VÍM, NA CO VĚŘÍM JÁ. JÁ NEVĚŘÍM… VĚŘÍM… NO NIC.
„Dneska máme nějakou pochmurnou náladu, co?“ řekla slečna Zahořalá. „Nejlepší, co můžete v téhle chvíli udělat, je dojíst tu kaši. To vám udělá dobře. Říká se, že jsou po ní silné a zdravé kosti.“
Vilém Klika nahlédl do svého talíře.
MOHL BYCH DOSTAT JEŠTĚ TROCHU?
Vilém Klika strávil dopoledne sekáním dřeva. Bylo to příjemně jednotvárné.
Unavit se. To bylo důležité. Spal před včerejší nocí už několikrát, ale musel být tak unavený, že se mu nic nezdálo. A on byl pevně rozhodnutý, že už znovu snít nebude. Sekera se zvedala a dopadala na dřevo v dokonale přesném rytmu. Jako hodiny.
Ne! Hodiny ne!
Když vešel do kuchyně, měla slečna Zahořalá na sporáku několik hrnců.
VONÍ TO SKVĚLE, troufl si Vilém. Natáhl se po nadskakující pokličce. Slečna Zahořalá se prudce otočila…
„Nedotýkejte se toho! To není pro vás! To vařím pro krysy!“
COPAK KRYSY SE SAMY NEŽIVÍ?
„To se vsaďte, že ano. A proto jim před žněmi naservírujeme malý přídavek. Trochu toho roznesu kolem jejich děr a — je od nich pokoj.“
Vilému Klikovi chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady, ale když se srazily, bylo to jako objetí megalitů.
TO JE JED?
„Výtažek z rulíku s ovesnou kaší. To nikdy nezklame.“
A ONY UMŘOU?
„Okamžitě. Trhnou sebou, padnou a zůstanou ležet břichem nahoru. Dneska si dáme k obědu chleba a sýr,“ dodala. „Nebudu vařit dvakrát denně a rozhodla jsem se, že k večeři udělám slepici. Abych nezapomněla, když už mluvím o slepici… pojďte…“
Vytáhla z poličky sekáček a vyšla na dvůr. Kohout Cyril ji velmi ostražitě a s podezřením sledoval z vrcholku hnojiště. Jeho harém tlustých a dosti obstarožních slepic, které hrabaly v prachu, se rozeběhl ke slečně Zahořalé tím klasickým úprkem všech slepic na světě, který připomíná ze všeho nejvíc běh člověka, jemuž právě praskla guma u trenýrek. Rychle se sehnula a jednu z nich chytila.
Slepice pozorovala Viléma lesklýma, hloupýma očima.
„Umíte zabít a vykuchat slepici?“
Vilém se podíval nejdřív na ni a pak na slepici.
ALE VŽDYŤ JE KRMÍME, řekl bezmocně.
„Správně. A pak zase ony nakrmí nás. Tahle už měsíc nesnáší. Tak to chodí v drůbežím světě. Otec Zahořalý jim většinou kroutil krky, ale já na to nikdy nebyla. Sekáček sice není tak čistý a slepice vám ještě chvilku běhá sem a tam, ale je mrtvá a ví o tom.“
Vilém Klika zhodnotil své možnosti. Slepice na něj upřela jedno korálkové oko. Slepice jsou mnohem hloupější než lidé a nemají ty mentální filtry vzniklé na základě inteligence, které lidem zabraňují vidět věci takové, jaké jsou. Ta slepice dobře věděla, kde je a kdo se na ni dívá.
Podíval se do jejího krátkého a jednoduchého života a viděl, jak se jí přesýpá těch několik posledních vteřin.
Nikdy nezabíjel. Bral život, to ano, ale jen když se sám život dobral ke konci. Je rozdíl mezi tím, když něco ukradnete, nebo jen zcizíte v okamžiku, kdy jste to našli.