NE, SEKÁČEK NE, řekl unaveně. DEJTE Ml TU SLEPICI.
Obrátil se na okamžik zády a pak podal bezvládné tělo slečně Zahořalé.
„Skvělá práce,“ pochválila ho.Vilém Klika cítil v zádech Cyrilův vyčítavý pohled.
Otevřel ruku. Na dlani se mu vznášelo malé světélko.
Jemně na ně foukl a světélko zhaslo.
Po obědě nakladli jed na krysy. Cítil se jako vrah.
Krys pomřelo nepočítaných.
V chodbičkách pod stodolou, v těch nejhlubších, které vyhrabali kdysi dávno dnes už zapomenutí hlodavci prapředkové, se něco pohnulo.
Objevilo se to v temnotě a zdálo se, že to má potíže s tím, jakou to na sebe má vzít podobu.
Začalo to jako kus velmi podezřele vyhlížejícího sýra. Jak se zdálo, tohle nefungovalo.
Pak to zkusilo tvar, který se podobal malému, velmi hladovému teriérovi. I tento tvar byl zamítnut.
Na okamžik se to proměnilo v ocelovou past. To očividně nevyhovovalo.
Chvíli to tápalo ve tmě po nových nápadech a k vlastnímu překvapení se tomu najednou zcela hladce a jasně jedna vylíhla, jako by byla v kukani hned někde za rohem, pěkně při ruce. Nebyla to ani podoba, jako spíš vzpomínka na podobu.
Zkusilo ji to a zjistilo, že přestože je to tvar k práci velmi nevhodný, jakýmsi hluboce uspokojujícím způsobem je to jediná podoba, která přichází v úvahu.
Pustilo se to do práce.
Ten večer se chlapi cvičili venku ve střelbě z luku. Vilém Klika se snažil, seč byl, a podařilo se mu získat pověst nejhoršího lučištníka v historii lukostřelectví. Za celou tu dobu ovšem nikoho nenapadlo, že zasáhnout šípem slamák přihlížejícího člověka, který stojí za vámi, je mnohem obtížnější než trefit jím jen ten poměrně velký terč vzdálený pouhých padesát metrů.
Je neuvěřitelné, kolik přátel můžete získat tím, že v něčem nejste dobří, pokud ovšem jste natolik nešikovní, abyste byli komičtí.
Dovolili mu sedět na lavici před hostincem ve společnosti nejzkušenějších staříků.
Vedle v sousedství se řinuly z komína místní kovárny snopy jisker a krouživým pohybem se snášely do prachu ulice. Zevnitř z kovárny se ozývalo zuřivé bušení.
Vilém Klika přemýšlel, proč jsou dveře kovárny vždycky zavřené. Většina kovářů naopak pracovala při otevřených dveřích a jejich kovárna se pravidelně stávala jakousi neúřední venkovskou sněmovnou. Tenhle byl zřejmě na svou práci —
„Dobrý den, kostřivče.“
Rychle se otočil.
Pozorovalo ho malé děvčátko z hospody a upíralo na něj ten nejpronikavější pohled, který kdy ucítil.
„Jsi kostřivec, viď že?“ řekla holčička. „Já to poznám podle toho, že jsou ti vidět kosti.“
TY SE PLETEŠ, DĚŤÁTKO.
„A jsi a jsi. Lidi se mění v kostřivce, když umřou. Nikdy už potom nechodí po vesnici.“
HA. HA. SLYŠÍTE TO DÍTĚ?
„A proč ty teda chodíš?“
Vilém Klika se rozhlédl kolem stolu. Jak se zdálo, všichni napjatě pozorovali střelce.
JÁ TI NĚCO ŘEKNU, začal zoufale. KDYŽ PŮJDEŠ PRYČ, DÁM TI PŮLPENNY.
„Já mám kostřivcovou masku a nosím ji na svátek Pečené duše, když chodíme koledovat,“ nedala se odbýt holčička. „Je udělaná z papíru. Dostaneme spoustu cukroví.“
Vilém Klika udělal chybu, kterou už udělaly v hovoru s malými dětmi miliony lidí před ním. Pokusil se je logicky přesvědčit.
PODÍVEJ, řekl, KDYBYCH BYL OPRAVDU KOSTLIVEC, HOLČIČKO, MYSLÍM SI, ŽE BY O TOM TIHLE PÁNOVÉ TAKY MUSELI NĚCO VĚDĚT, NE?
Přehlédla pohrdavým pohleděn staříky na lavici. „Vždyť už sami vypadají skoro jako kostřivci,“ odpověděla. „Já si myslím, že oni se taky na sebe raději nedívají.“
Vzdal to.
NO, MYSLÍM, ŽE V TÉHLE VĚCI MÁŠ ASI PRAVDU.
„Jak to, že se nerozpadneš na kousky?“
NEVÍM, NIKDY SE MI TO NESTALO.
„Viděla jsem kostřivce ptáků a další a všechny se rozpadly na kousky.“
MOŽNÁ ŽE TO BYLO TÍM, ŽE TY KOSTRY JSOU JEN NĚCO, CO BYLO, ALE JÁ JSEM NĚCO, CO JE.
„Apatykář, co vyrábí léky v Ghambly, má taky kostřivce. Má ho pověšeného na háku u stropu a kosti jsou spojené drátem, aby se nerozpadly,“ pokračovalo dítě v rozhovoru, s výrazem někoho, kdo se dělí o velmi vzácnou informaci, kterou získal za cenu dlouhodobých výzkumů.
JÁ ŽÁDNÉ DRÁTKY NEMÁM.
„Takže mezi mrtvými kostřivci a živými kostřivci je nějaký rozdíl?“
ANO.
„To znamená, že on má mrtvého kostřivce?“
ANO.
„Který předtím v někom byl?“
ANO.
„Páni! Tak jo.“
Holčička se chvíli dívala na vzdálená pole a pak řekla: „Já mám nový podkolenky.“
ANO?
„Můžeš se kouknout, jestli chceš.“ K Vilémovi se natáhla buclatá nožka a nabízela se k prozkoumání.
NO TOHLE, VÁŽNĚ MOC PĚKNÉ NOVÉ PODKOLENKY.
„Moje máma mi je upletla z vovce.“
NO TOHLE.
Nastalo nové zkoumání obzoru.
„A víš,“ řekla po chvilce holčička, „víš…, že dneska je pátek?“
ANO.
„Já našla lžíci!“
Vilém Klika zjistil, že napjatě čeká. Nebyl zvyklý na lidi, kteří by mu věnovali pozornost déle než dvě-tři vteřiny.
„Ty pracuješ u slečny Zahořalé?“
ANO.
„Můj tatínek říká, že sis to nevybral špatně, protože sis tam sedl pěkně do tepla.“
Na tohle Viléma Kliku nenapadla žádná odpověď, protože nevěděl, co to znamená. Byl to jeden z těch běžných výroků, které lidé neustále používají a které jsou vlastně jen jakýmsi přestrojením něčeho mnohem nenápadnějšího, jiných věcí, naznačených pouhým tónem hlasu nebo pohledem očí. Dítě ovšem zatím ani jedno, ani druhé použít nedovedlo.
„Můj táta říká, že ona má doma bedny s pokladama.“
VÁŽNĚ?
„Já jsem dostala dvoupenci!“
NO NE, VÁŽNĚ?
„Sal!“ Oba zvedli hlavu, když se na schodech objevila paní Povejšilová.
„Je čas jít do hajan. Přestaň obtěžovat pana Kliku.“
OH, JÁ VÁS UJIŠŤUJI, ŽE MĚ ANI V NEJMENŠÍM —
„Řekni hezky dobrou noc.“
„A jak spějí kostřivci? Oni přece nemůžou zavřít oči, když —“
„Nesmíš takhle o panu Klikovi mluvit, protože… on je… je… velmi… on je velmi hubený…“
„To je v pořádku, on není ten mrtvej druh.“
V hlase paní Povejšilové zazněly ty povědomé ustarané tóny člověka, který se není s to přinutit uvěřit tomu, co viděl na vlastní oči. „Možná byl jen moc nemocný.“
„Já bych si myslela, že je akorát tak nemocnej, jako už bude pořád.“
Vilém Klika se vydal zamyšleně k domovu.
V kuchyňském okně bylo světlo, ale on vešel rovnou do stodoly, vylezl nahoru na seník a lehl si.
Mohl se vyhnout snění, ale nemohl se zbavit vzpomínek.
Upíral prázdné důlky do tmy.
Po nějaké chvíli si uvědomil, že někde nablízku zní cupot malých nožek. Otočil se.
Po trámu nad jeho hlavou se sunul proud bledých duchů v podobě krys a v jednom místě se rozplýval, takže zanedlouho tam nebylo nic. Zbývalo jen tiché škrabání drápkatých nožek.
Za nimi následoval… tvar.
Byl asi osmnáct centimetrů vysoký. Měl na sobě černočerné rouško. V jedné kostnaté tlapce svíral malou kosičku. Jako kost bílý špičatý čenich s bílými vousky vyčuhoval z rozměrné kápě.
Vilém Klika se natáhl kupředu, uchopil tvar mezi palec a ukazováček a položil si ho na dlaň. Tvar, se mu ale na dlani postavil a prohlížel si ho tak, jak si jeden profesionál prohlíží druhého.