Vilém Klika řekclass="underline" SNAD NEJSI —?
Krysí Smrť přikývl.
KVÍK.
PAMATUJU SI DOBU, řekl Vilém Klika, KDY JSI BYL JEŠTĚ MOU SOUČÁSTÍ.
Krysí Smrť znovu zakvičel.
Vilém Klika sáhl do kapsy svých pracovních kalhot. Odložil si tam část oběda. Aha, tady.
PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE BYS DOKÁZAL SPROVODIT ZE SVĚTA KUS SÝRA?
Krysí Smrť si sýr elegantně vzal.
Vilém Klika si vzpomněl, jak jednou — jen jednou — navštívil starého muže, který strávil téměř celý svůj život ve vězeňské cele v kamenné věži. Byl tam odsouzen za jakýsi zločin a během svého doživotního trestu si ochočil jako společníky ptáčky. Káleli mu na jeho přikrývky, uzobávali mu i tak skrovnou potravu, ale on jim v tom nebránil, usmíval se, když viděl, jak poletují sem a tam zamřížovanými okny vysoko na stěně. Smrť tenkrát přemýšlel o tom, proč někdo takovou věc dělá.
NEBUDU TĚ ZDRŽOVAT, řekl. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE MÁŠ SPOUSTU PRÁCE, MUSÍŠ NAVŠTĚVOVAT KRYSY A TAK. VÍM, JAKÉ TO JE.
Teď tomu rozuměl.
Položil postavičku zase na trám a uložil se zpět do sena.
ZASTAV SE, KDYKOLIV PŮJDEŠ KOLEM.
Vilém Klika znovu upřel oči do tmy.
Spánek. Cítil, jak se plíží kolem. Spánek s kapsou plnou snů.
Ležel ve tmě a vedl s ním boj.
Hlasitý křik slečny Zahořalé, který ho přinutil posadit se, naštěstí zněl dál.
Dveře stodoly se prudce otevřely.
„Viléme! Polezte rychle dolů!“
Spustil nohy ze žebříku…
CO SE DĚJE, SLEČNO ZAHOŘALÁ?
„Někde hoří!“
Rozeběhli se přes dvůr a na cestu. Obloha nad městečkem byla zbarvená do ruda.
„Rychle!“
ALE TO NENÍ OHEŇ U NÁS.
„Jenže za chvíli bude všude! Všechny střechy jsou doškové!“
Doběhli na místo, které se podle jména tvářilo jako náves. Hostinec byl skvěle osvětlen, protože jeho došky se slévaly v jednom plameni a s řevem chrlily k nebi miliony jisker.
„Podívejte se, jak všichni jen tak zevlují kolem,“ zavrčela slečna Zahořalá. „Támhle je pumpa, kbelíky jsou všude — proč lidé aspoň trochu nemyslí?“
Kousek dál zahlédl Vilém shluk rozčílených lidí. Jeho hospodští společnici tam drželi Povejšila a bránili mu vrátit se do hořícího domu. Řval na ně jako pominutý.
„To děvčátko tam zůstalo,“ řekla rozechvěle slečna Zahořalá. „Rozumím mu dobře?“
ANO.
Za všemi horními okny už se míhaly plameny.
„Musí být nějaký způsob,“ zvolala zoufale slečna Zahořalá. „Třeba by se nám podařilo najít žebřík —“
NEMĚLI BYCHOM TO DĚLAT.
„Cože? Musíme to zkusit. Nemůžeme tam přece nechat uhořet dítě!“
VY TOMU NEROZUMÍTE, řekl Vilém Klika. ZMĚNA V OSUDU BYŤ I JEDINÉHO ČLOVĚKA BY MOHLA ZNAMENAT ZKÁZU CELÉHO SVĚTA.
Slečna Zahořalá se na něj podívala, jako by se zbláznil…
„Co je to za pitomé žvásty?“
CHTĚL JSEM TÍM JEN ŘÍCI, ŽE ČAS SMRTI KAŽDÉHO ČLOVĚKA JE URČENÝ.
Chvilku na něj upírala nevěřící pohled. Pak napřáhla ruku a uštědřila mu políček.
Byl tvrdší, než čekala. Vykřikla a strčila si prsty do úst.
„Ještě dnes večer opustíte mou farmu, Viléme Kliko,“ zavrčela. „Rozumíte?“ Pak se otočila na patě a rozeběhla se k pumpě.
Několik mužů doneslo háky na dlouhých násadách a začali strhávat hořící došky ze střechy. Slečna Zahořalá zorganizovala skupinu lidí a společně přistavili žebřík k jednomu z oken ložnice, ale ve chvíli, kdy se jeden z mužů nechal přemluvit a pod ochranou mokré přikrývky pomalu vylezl nahoru, začal už horní konec žebříku doutnat.
Vilém Klika pozoroval plameny.
Vsunul ruku do kapsy a vytáhl zlaté přesýpací hodiny. Na jejich skle se rudě zableskl odraz plamenů. Pak je zase zastrčil.
Část krovu se zřítila.
KVÍK.
Vilém Klika se podíval pod nohy. Mezi nohama mu rázným krokem prošla malá postavička v černém hábitku a vpochodovala do hořících dveří.
Opodál začal někdo vykřikovat cosi o sudech brandy.
Vilém Klika znovu sáhl do kapsy a podruhé vytáhl zlatý časoměr. Sykot padajícího písku přehlušil řev plamenů. Budoucnost se přesýpala do minulosti a minulosti už bylo více než budoucnosti. Jeho však přiváděla v úžas ta skutečnost, že to, co se neustále a bez přestání sypalo střední částí hodin, bylo teď.
Opatrně je schoval.
Smrť věděl, že změna osudu jediného člověka může způsobit zkázu celého světa. Věděl to. Ten zákon do něj byl vestavěn.
Pro Viléma Kliku, jak si náhle uvědomil, to byla jednoduše pitomost.
DO HÁJE, prohlásil.
A vešel do plamenů.
„Ehm, to jsem já, knihovníku,“ řekl Rumpál, který se pokoušel prokřiknout klíčovou dírku. „Rumpál Žička!“
Znovu zabušil. „Proč neodpovídá?“
„To nevím,“ ozval se mu těsně za zády známý bas.
„Šlýžkale?“
„Ano, pane Žičko?“
„Proč mi stojíte za zády?“
„Já vždycky musím stát za něčím, pane Žičko. V tom vlastně spočívá to, když je někdo bubák.“
„Knihovníku!“ zvolal Rumpál a znovu zabušil na dveře.
„Oook.“
„Proč mě nepustíte dovnitř?“
„Oook.“
„Ale já se nutně potřebuji na něco podívat!“
„Oook oook!“
„No dobrá. Jsem. Ale co to s tím má co dělat?“
„Oook!“
„Ale to je — to je nespravedlivé!“
„Co říká, pane Žičko?“
„Nechce mě pustit dovnitř, protože jsem mrtvý.“
„To je typické. To jsou ty věci, o kterých vždycky mluví Reg Půlbotka, víte?“
„Existuje ještě někdo jiný, kdo by něco věděl o životní síle?“
„No, vždycky tady ještě zbývá paní Bochánková. Ale je trochu strašidelná.“
„Kdo je paní Bochánková?“ Pak si Rumpál uvědomil, co to vlastně Šlýžkal řekl. „Co to povídáš? Ty jsi přece bubák!“
„Vy jste nikdy neslyšel o paní Bochánkové?“
„Ne.“
„Asi není pro magii zajímavá… Pan Půlbotka ale říká, že bychom se s ní neměli bavit. On říká, že paní Bochánková zkoumá mrtvé lidi.“
„Jak?“
„Ona je médium. No, spíš sdělovací.“
„Vážně? Dobrá, tak se za ní zajdeme podívat. A… Šlýžkale?
„Ano?“
„Jde mi to dost na nervy, když mi celou dobu stojíš za zády.“
„Jsem velmi rozrušený, když náhodou za něčím nestojím, pane Žičko.“
„A nemůžeš číhat za něčím jiným?“
„Co byste navrhoval, pane Žičko?“
Rumpál se na chvíli zamyslel. „Jo, to by mohlo fungovat,“ řekl tiše spíše pro sebe, „jestli někde najdu šroubovák.“
Zahradník Afekt klečel na kolenou a mulčoval své jiřiny, když za sebou uslyšel rytmické škrábání a dusání, jaké by mohl působit někdo, kdo se pokouší pohnout těžkým předmětem.
Ohlédl se.
„Dobrý večer, pane Žičko.“
„Dobrý, Afekte. Dokázal jsi s tou zahradou pravé divy.“
„Něco za vámi postrkuje dveře, pane Žičko.“
„Ano, já vím.“
Dveře se opatrně posunuly po okraji pěšiny. Když míjely Afekta, začaly se složitě natáčet, jako kdyby se ten, kdo je nese, snažil zůstat za nimi co nejvíc ukrytý.