„To jsou takové ochranně-bezpečnostní dveře,“ oznámil Rumpál Afektovi.
Najednou se odmlčel. Něco nebylo v pořádku. Nebyl si vůbec jistý, co to bylo, ale najednou cítil, že to něco je velmi v nepořádku, jako když zaslechnete v dokonale sehraném orchestru jeden falešný tón. Pečlivě zkontroloval všechno, co kolem sebe viděl.
„Co je to, ta věc, do které dáváte plevel?“
Afekt se podíval na věc, která stála vedle něj.
„Dobré, co?“ řekl s jistou dávkou pýchy. „Našel jsem to u kompostu. Rozbilo se mi kolečko, tak jsem se rozhlédl kolem a tam —“
„V životě jsem něco takového neviděl,“ zakroutil Žička hlavou. „Koho by napadlo udělat velký koš z drátu? A ta kola jsou hrozně malá.“
„Ale tady za to držadlo se moc dobře vozí,“ řekl Afekt. „Hrozně mě překvapilo, že takovou věc někdo vyhodí. Proč by měl někdo něco takového vyhazovat, pane Žičko?“
Rumpál si prohlížel podivný vozík. Nemohl se zbavit dojmu, že si ho ten předmět prohlíží.
Pak zaslechl sám sebe, jak říká: „Možná že se tam nějak dopravil sám.“
„To je ono, pane Žičko! Určitě si to chtělo užít trochu klidu, tak je to!“ usmál se Afekt. „Vy jste na to kápl! Na to by obyčejný člověk nepřišel!“
„Ano,“ přikývl Žička nešťastně. „Skoro to tak vypadá.“
Vydal se do města a za ním se ozývalo skřípění a dunění dveří.
Kdyby mi před měsícem někdo řekl, pomyslel si, že několik dnů po tom, co zemřu, budu chodit po městě a za mnou se povleče stydlivý bubák ukrytý za dveřmi… no, to bych se mu pěkně vysmál.
Ne, nevysmál. Řekl bych jenom nějaké to „hé?“ nebo „cože?“ a „mluvte rozumně, člověče“, a stejně bych nevěděl, o čem je řeč.
Vedle něj něco zaštěkalo.
Pozoroval ho pes. Byl to neobvykle velký pes. Po pravdě řečeno, jediný důvod, proč by se to zvíře mělo pojmenovat pes a ne vlk, byl v tom, že jak každý ví, vlci ve městě nežijí.
Zvíře mrklo. Rumpál si pomysleclass="underline" včera nebyl úplněk.
„Lupine?“ naklonil hlavu ke straně.
Pes přikývl.
„Můžete mluvit?“
Pes zavrtěl hlavou.
„Tak co můžete?“
Lupine pokrčil rameny.
„Chcete jít se mnou?“
Další pokrčení ramen téměř jasně vyjádřilo myšlenku: proč ne? Co jiného můžu dělat?
Kdyby mi někdo před měsícem řekl, pomyslel si Rumpál, že několik dnů po tom, co zemřu, budu chodit po městě, za mnou se povleče stydlivý bubák ukrytý za dveřmi a doprovázet nás bude jakýsi převrácený druh vlkodlaka… no, pravděpodobně bych se mu vysmál. Kdyby mi to ovšem několikrát opakovali. Hodně nahlas.
Krysí Smrť sehnal do houfu poslední ze svých klientů, z nichž velká část se původně ukrývala v došcích, a vedl je plameny k místu, kam odcházejí hodné krysy.
Dost ho překvapilo, že cestou minul hořící postavu, která si probojovávala cestu změtí popadaných trámů po rozžhavených prknech podlahy. Když dorazila k planoucímu schodišti, vytáhla něco z rychle mizících zbytků svého zuhelnatělého oděvu a opatrně to uchopila do zubů.
Krysí Smrť nečekal, aby zjistil, co bude dál. Zatímco byl v určitém směru starý jako sama Velká prvokrysa, byl současně starý teprve jeden den a své pocity a jistoty Smrtě si teprve hledal. Ty dunivé rány, které začaly otřásat domem, měla zřejmě na svědomí brandy, která se začala vařit v sudech.
U vařící brandy je jistá jedna věc. Nikdy se nevaří dlouho.
Hostinec se změnil v ohnivou kouli, z jejíhož středu létaly hořící zbytky do vzdálenosti několika set metrů. Z otvorů, které bývaly okny a dveřmi, vyletovaly bílé plameny. Zdi vybuchly. Do vzduchu se vznesly hořící trámy. Některé z nich dopadly na Okolní střechy a založily další požáry.
Zbylo jen moře ohně žhnoucí tak, že z něj slzely oči.
A v něm malá temná jezírka.
Ta se pohnula, stekla do jednoho místa a vytvořila obrys temné postavy, která vykročila kupředu a před sebou nesla malý uzlíček.
Prošla zástupem popálených lidi a pustila se po chladné temné cestě k farmě. Lidé se otáčeli a připojovali se k ní. Celá skupina procházela šerem jako chvost komety s temným jádrem.
Vilém Klika vyšel po schodech do ložnice slečny Zahořalé a položil dítě na lůžko.
ŘÍKALA MI, ŽE JE TADY NĚKDE V OKOLÍ APATYKÁŘ.
Slečna Zahořalá se prodrala zástupem lidí na odpočívadle schodiště.
„Jeden je ve Freonfroté,“ přikývla. „Ale na cestě do Lancre je čarodějka.“
ŽÁDNÉ ČARODĚJKY. ŽÁDNOU MAGII. POŠLETE PRO NĚHO. A VY VŠICHNI OSTATNÍ, BĚŽTE PRYČ.
Nebyla to žádost. Nebyl to ani rozkaz. Bylo to neodmítnutelé prohlášení.
Slečna Zahořalá zamávala na lidi hubenýma rukama.
„No tak, už je po všem! Kšá! Jste všichni v mé ložnici! Tak se pohněte, ven s vámi!“
„Jak se mu to podařilo?“ řekl někdo v zadních řadách davu. „Z toho ohně nemohl nikdo vyváznout živý! Všichni viděli, jak to vybuchlo.“
Vilém Klika se pomalu otočil.
SCHOVALI JSME SE, řekl. VE SKLEPĚ.
„Aha! Vidíte?“ řekla vítězoslavně slečna Zahořalá. „Ve sklepě, to dá rozum.“
„Ale vždyť v hospodě žádný —“ začal nevěřící Tomáš znovu a najednou umlkl. Vilém Klika na něj upíral oči.
„Ve sklepě,“ opravil se pochybovač rychle. „Bodejť. Jak jinak. Chytré.“
„Velmi chytré,“ opravila ho slečna Zahořalá. „Tak a teď už opravdu všichni ven.“
Slyšel, jak je vyprovází po schodech a ven na dvůr. Nakonec bouchly dveře. Neslyšel, jak se vrací s čistým flanelem a džbánem vody. Slečna Zahořalá uměla také chodit potichu, když měla proč.
Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
„Přijdou se na ni podívat rodiče,“ oznámila mu. „Její matka je v bezvědomí a otce musel Velký Jindřich ze mlýna omráčit, když se chtěl vrhnout do plamenů. Budou tady za chvilku, jen co se trochu vzpamatují.“
Sklonila se a osušila holčičce flanelem čelo.
„Kde byla?“
SCHOVALA SE VE SKŘÍNI.
„Před ohněm?“
Vilém Klika pokrčil rameny.
„Vůbec nemůžu uvěřit, že jste mohl někoho najít ve všem tom ohni a kouři,“ pokračovala.
MÁM V TOM PRAXI. VY BYSTE ASI ŘEKLI, ŽE JSEM VĚDĚL KUDY KAM.
„A nemá ani škrábnutí.“
Vilém Klika si nevšímal otazníku, který se za slovy ukrýval.
POSLALA JSTE NĚKOHO PRO APATYKÁŘE?
„Jistě.“
NESMÍ ODSUD NIC ODNÉST.
„Já vám nerozumím.“
ZŮSTAŇTE TADY, AŽ PŘIJDE. ZA ŽÁDNOU CENU NESMÍ Z TÉHLE MÍSTNOSTI NIC ODNÉST.
„To je nesmysl. Proč by měl něco odnášet? Co by si tak asi odsud mohl chtít odnést?“
JE TO VELMI DŮLEŽITÉ. A TEĎ VÁS MUSÍM OPUSTIT.
„Kam jdete?“
DO STODOLY. MÁM TAM DŮLEŽITOU PRÁCI. UŽ NEZBÝVÁ MNOHO ČASU.
Slečna Zahořalá se podívala na malé tělíčko na lůžku. Cítila se naprosto vyvedená z míry a jediné, co mohla udělat, bylo změřit si pohledem Viléma Kliku.
„Vypadá, jako když spí,“ řekla nakonec bezmocně. „Co je s ní?“
Vilém Klika se zastavil na horním konci schodiště.
ŽIJE NA VYPŮJČENÝ ČAS.
Za stodolou byla stará kovárna. Už celá léta ji nikdo nepoužíval. Teď se z ní ale na dvůr linuly žluté a rudé záblesky a pulzovaly jako lidské srdce.