A POŘÁD JEŠTĚ NENÍ DOST OSTRÁ.
Vilém Klika se rozhlédl ztemnělou kovárnou a najednou se vrhl do rohu.
„Co jste našel?“
PAVUČINU.
Zaznělo dlouhé slaboučké zasténání, jako pláč mučených mravenců.
„Bylo to k něčemu?“
JEŠTĚ POŘÁD JE TUPÁ.
Pozorovala, jak Vilém Klika vyšel z kovárny, a pomalu se vydala za ním. Zůstal stát uprostřed dvora a podržel kosu ostřím proti jemnému rannímu vánku.
Tiše bzučela.
„Jak ostrá může být kosa, proboha?“
MŮŽE BÝT OSTŘEJŠÍ, NEŽ JE.
V kurníku se mezitím probudil kohout Cyril a nenaloženě upřel oči na zrádná písmena svítící na dřevěné desce. Pak se zhluboka nadechl.
„Cukrrr-krrů-krííí!“
Vilém Klika stočil pohled na okrajový obzor a pak jej zamyšleně přenesl na malý kopec za domem.
Vykročil kupředu a nohy mu zacvakaly na ztvrdlé zemi.
Světlo nového dne vyšplíchlo na svět jako pivo z korbele opilého hostinského. Světlo Zeměplochy je stařičké, pomalé a těžké. Zadusalo na pláních jako útok lehké kavalerie. Tu a tam je zpomalilo nějaké to údolí a sem tam je zadržel nějaký horský hřbet tak dlouho, než se za ním vzedmulo a přeteklo na odvrácené úbočí.
Přelétlo moře, zalilo pláže a poháněno slunečním bičem zrychlilo nad pláněmi.
Na bájném skrytém světadíle XXXX, kdesi nedaleko Okraje, žije dávno zapomenutá skupina mágů, kteří si své špičaté klobouky zdobí rybářskými splávky a živí se výhradně garnáty. V těch místech je světlo stále ještě svěží a divoké, protože se teprve vylupuje z vesmíru, a mágové surfují na zpěněné hranici mezi nocí a dnem.
Kdyby se některý z nich toho rána dal zanést přes moře a tisíce kilometrů do vnitrozemí, byl by spatřil ve chvíli, kdy světlo hřmělo přes pláně, hůlkovitou postavu, která stoupala vzhůru po úbočí nízkého pahorku a tam se postavila rannímu svitu do cesty.
Postava došla na vrchol chvilku před tím, než světlo dorazilo, tam se otočila, přikrčila a s poněkud ztuhlým úsměvem vyčkávala.
V rukou pozvednutých nad hlavu svírala dlouhou čepel ostřím natočenou k přibližujícím se paprskům.
Světlo na ni narazilo… rozdělilo se… sklouzlo…
Ne že by si toho ten mág asi moc všímal, protože by měl hlavu plnou starostí, jak se dostane celých těch bůhví kolik tisíc kilometrů domů.
Slečna Zahořalá se ve chvíli, kdy kolem proběhlo ráno nového dne, celá zadýchala. Vilém Klika byl úplně nehybný, jen mezi prsty se mu pohybovala čepel kosy, kterou natáčel proti světlu.
Nakonec se zdálo, že je spokojený.
Obrátil se a zkusmo kosou švihl vzduchem.
Slečna Zahořalá si založila ruce v bok. „Ale no tak,“ zvolala.
„Nelze / /sit ně/ /na den/ /le.“
/nabrou/ /co/ /ním svět/
Zarazila se. Znovu máchl čepelí.
„Můj / / že!“
/bo/
Dole, na dvoře pod kopcem, natáhl Cyril olysalý krk, aby podnikl další pokus. Vilém Klika se široce usmál a napřáhl čepel ke zvuku.
„Kremž / / kryndypindy!“
/krenex /
V té chvíli kosu sklonil.
TAK, TEĎ JE OSTRÁ.
Široký úsměv zmizel, tedy přesněji řečeno zmizel do té míry, do jaké to bylo možné.
Slečna Zahořalá se obrátila a sledovala jeho pohled, dokud nenašla místo, kam se dívá. Byla to jemná mlha, která tvořila nad obilnými lany malý obláček.
Podobal se bledě šedivému rouchu, prázdnému, které ale jako by si stále uchovávalo tvar a rozměr toho, kdo jej nosil, nebo jako by se pověšené na šňůře nadouvalo větrem.
Obláček se chvíli vznášel na místě a pak zmizel.
„Viděla jsem to,“ řekla slečna Zahořalá.
TO NEBYLO TO. TO BYLI ONI.
„Oni kdo?“
ONI JSOU JAKO — Vilém Klika máchl neurčitě rukou — SLUHOVÉ. POZOROVATELÉ. AUDITOŘI. INSPEKTOŘI.
Oči slečny Zahořalé se zúžily.
„Inspektoři? Myslíte jako berňák?“ zeptala se.
NO, SNAD BY SE TO TAK DALO —
Obličej slečny Zahořalé zaplál vzrušením.
„Tak proč jste to neřekl hned?“
PROSÍM?
„Musela jsem otci slíbit, že berňáku nikdy v životě nepomůžu. Říkal, že pouhé pomyšlení na berňák v něm vyvolává touhu jít, lehnout si a nedělat nic. Dál říkal, že existuje smrt a daně, a daně že jsou mnohem horší, protože smrt vás aspoň nepotká každý rok. Když se začal rozčilovat na berňák, musely jsme my děti odejít z místnosti. Odporní čmuchalové. Vždycky se potulují někde kolem a vyptávají se, co máte schovaného pod touhle hromadou dřeva a za tajnou přepážkou ve sklepě a na další takové věci, do kterých nikomu nic není.“
Vzdychla si.
Její řeč udělala na Viléma Kliku velký dojem. Slečna Zahořalá dokázala dát slovu „berňák“, které obsahovalo měkké „ň“ a dlouhé „á“, údernou a krátkou tvrdost slova „prd“.
„Měl jste mi říct hned na začátku, že po vás jdou,“ pokračovala slečna Zahořalá. „Víte, berňák je tady v okolí velmi nepopulární. Za dnů mého otce tady bývalo zvykem přivázat každému daňovému úředníkovi, který se tu odvážil čenichat, k nohám závaží a hodit ho do rybníčka.“
ALE RYBNÍČEK JE JENOM NĚKOLIK DECIMETRŮ HLUBOKÝ, SLEČNO.
„To ano, ale víte, jaká to byla legrace, než na to přišli? Měl jste to říct hned na začátku. Každý asi předpokládá, že vy s daněmi souhlasíte.“
TO NE, S DANĚMI NE.
„No to se podívejme. To jsem nevěděla, že i tam nahoře máte berňák.“
ANO SVÉHO DRUHU.
Přisedla si blíž.
„Kdy asi přijde?“
DNES VEČER. NEVÍM PŘESNĚ. DVA LIDÉ ŽIJÍ NA JEDNY HODINY. TÍM VZNIKÁ PONĚKUD NEJISTÁ SITUACE.
„Já nevěděla, že jeden člověk může dát jinému člověku kus svého života.“
DĚJE SE TO NEUSTÁLE.
„A s tím dnešním večerem jste si jistý?“
ANO.
„A ta čepel, bude to fungovat, že?“
NEVÍM. NADĚJE JE TADY MILIÓN K JEDNÉ.
„Oh.“ Zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Když máte kosu nabroušenou, všechno je připravené, tak vlastně už pro to nemůžete nic víc udělat.“
ANO.
„Tak se dejte do sklizně obilí.“
PROSÍM?
„Aspoň vás to trochu rozptýlí. Nebudete myslet na tamty věci. Kromě toho vám platím šest pencí týdně. A šest pencí je šest pencí.“
Dům paní Bochánkové byl také v Jilmové ulici. Rumpál zaklepal na dveře.
Po nějaké chvíli se ozval tlumený hlas: „Je tam někdo?“
„Klepněte jednou, jako že ano,“ troufl si Šlýžkal.
Rumpál otevřel záklopku schránky na dopisy.
„Promiňte? To je paní Bochánková?“
Paní Bochánková vůbec nevypadala tak, jak Rumpál čekal. Byla velká, ale vůbec ne ve smyslu tlustá nebo rozměrná. Měla prostě postavu, která byla o něco větší, než bylo normální. Byla to žena, která obvykle prochází životem mírně přihrbená a zpravidla má na tváři omluvný výraz, protože se na většinu lidí okolo dívá tak trochu shora. Měla úžasné vlasy. Pěnily se jí kolem hlavy a obklopovaly ji jako bohatý plášť. Měla také mírně zašpičatělé uši a poněkud delší zuby, které, přestože byly neuvěřitelně bílé, odrážely světlo zvláštním, znepokojivým způsobem. Rumpál užasl nad tím, jak rychle došly jeho vyladěné smysly zombie k nevyhnutelnému závěru. Podíval se na zem vedle sebe.