„Ale to přece… vždyť… ten písek, pane! On se sype.“
PŘESNĚ TAK.
„Ale to znamená… Tedy myslel jsem…?“
TO ZNAMENÁ, ALBERTE, ŽE JEDNOHO DNE SE TEN PÍSEK DOSYPE.
„Já vím, pane, ale… vždyť vy… myslel jsem, že Čas je něco, co se týká jen těch ostatních. Víte, co myslím? Ale vás ne!“ Na konci věty Albertův hlas doslova žadonil.
Smrť si stáhl ručník z ramen a vstal.
POJĎ SE MNOU.
„Vždyť vy jste Smrť, pane“ úpěl Albert a šouravým krokem spěchal za vysokou postavou, která vyšla z pracovny. „Není to nějaký žert, pane?“ dodal s nadějí v hlase. Smrť prošel halou a dal se dlouhou chodbou vedoucí ke stáji.
MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL.
„No dobrá, já vím, nechtěl jsem se vás dotknout. Ale koukněte, vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas —“
UŽ JE TO TAK, JEDNODUŠE UMŘU. NENÍ ODVOLÁNÍ.
„Ale co potom bude se mnou?“ zeptal se Albert. V jeho slovech probleskovala hrůza jako slunce, na které se díváte řídkým stromořadím.
NASTOUPÍ NOVÝ SMRŤ.
Albert se narovnal.
„Nemyslím, že bych dokázal sloužit jinému pánu,“ prohlásil.
V TOM PŘÍPADĚ SE MŮŽEŠ VRÁTIT NA ZEM. DÁM TI PENÍZE. BYL JSI VŽDYCKY DOBRÝ A VĚRNÝ SLUŽEBNÍK, ALBERTE.
„Jenže když se vrátím nazpět —“
ANO, přikývl Smrť. ZEMŘEŠ.
Ocitli se v teplém šeru koňské stáje a Smrťův bílý kůň zvedl hlavu od žlabu a tiše zaržál na přivítanou. Jmenoval se Truhlík. Byl to skutečný kůň, nejen z kostí, ale i z masa. V minulosti Smrť vyzkoušel ohnivé koně a koně-kostry a zjistil, že jsou většinou nepraktičtí, zvláště ti ohniví, kteří měli sklony podpálit si sami pod sebou podestýlku a pak stáli uprostřed plamenů a tvářili se užasle.
Smrť stáhl z háku na stěně sedlo a podíval se na Alberta, který prožíval pravá duševní muka.
Než by zemřel, zavázal se Albert zhruba před tisícem let, že bude raději sloužit Smrťovi. Nebyl nesmrtelný, přirozeně, jenže skutečný čas do Smrťovy malé soukromé říše nesměl. Existovalo tam jen věčné proměnlivé teď, ale to trvalo velmi dlouho. V reálném čase zbývaly Albertovi necelé dva měsíce a on lpěl na každém dni jako lakomec na zlatém prutu.
„Ehm, totiž, víte… já…“ začal. „Chtěl jsem říct —“
BOJÍŠ SE ZEMŘÍT?
„To není v tom, že bych… víte, já jsem vždycky… není to tak jednoduché, víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje…“
Smrť ho zvědavě pozoroval, jako by pozoroval brouka, který spadl na krovky a nemůže se obrátit.
Nakonec se Albert ponořil do hlubokého mlčení.
ROZUMÍM, řekl Smrť a sundal z dalšího háku Truhlíkovu ohlávku.
„Tak mi to připadá, že vám to vůbec nevadí! Vy chcete vážně umřít.“
ANO. BUDE TO VELIKÉ DOBRODRUŽSTVÍ.
„Myslíte? A nemáte strach?“
NEVÍM, CO JE TO STRACH.
„No, mohl bych vám to ukázat, jestli chcete,“ zkusil to Albert opatrně.
NE. RÁD BYCH SE TO NAUČIL SÁM. PĚKNÉ SI TO VŠECHNO VYZKOUŠÍM OSOBNĚ. KONEČNĚ.
„Pane…, když odejdete… objeví se nový —?“
NOVÝ SMRŤ SE ZRODÍ Z MYSLÍ ŽIVÝCH, ALBERTE.
„Aha.“ Vypadalo to, že se Albertovi ulevilo. „A nevíte náhodou, jaký je a jak bude vypadat?“
NE.
„Možná že by nebylo od věci, kdybych tady trochu poklidil, připravil soupis inventáře a takové ty věci, co říkáte?“
SKVĚLÝ NÁPAD, řekl Smrť tak laskavě, jak to jen dokázal. AŽ UVIDÍM NOVÉHO SMRTĚ, SRDEČNĚ TĚ DOPORUČÍM.
„Oh. Takže vy se s ním sejdete?“
JISTĚ. ALE TEĎ UŽ MUSÍM JET.
„Cože? Tak brzo?“
JISTĚ. NESMÍM PLÝTVAT ČASEM. Smrť upravil sedlo na Truhlíkově hřbetě, pak se otočil a pyšně podržel Albertovi pod zahnutým nosem malé hodiny.
VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS! Albert před ním nervózně ustoupil. „Když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se.
Smrť vysedl na koně. UTRATÍM HO.
Párty byla v plném proudu. Obrovský nápis „Stotřicítka věc je jistá, Rumpál už se k smrti chystá!“ se v tom horku trochu roztekl. Věci už pomalu dospěly tak daleko, že k pití nebylo nic jiného než punč a k jídlu jakási podivná žlutá omáčka s vysoce podezřelými plackami a nikomu to nevadilo. Mágové spolu navzájem švitořili s nucenou veselostí lidí, kteří se vidí celý den, a teď se ještě ke všemu musí sejít i večer.
Ve středu všeho dění seděl Rumpál Žička s objemnou sklenicí rumu a klaunskou čepičkou na hlavě. Měl slzy na krajíčku.
„Opravdický večírek na rozloučenou,“ mumlal neustále dokola. „Od té doby, co odešel starý Škrabal Frcnožka, jsem nezažil jediný. To bylo, hmm, myslím v roce Vyhrožujícího toho, hmm, delfína. Myslel jsem si, že na tyhle večírky už všichni dávno zapomněli.“
„Knihovník prošel několik knih a našel nám o večírcích všechno,“ řekl kvestor a ukázal na obrovského orangutana, který se právě pokoušel zatroubit na papírovou trumpetku. „On taky připravil banánovou omáčku. Doufám, že ji už brzo někdo dorazí.“
Naklonil se k Rumpálovi.
„Můžu vám donést ještě talířek bramborového salátu?“ řekl tím hlasitým bodrým tónem, jakým se mluví na blázny a staré nahluchlé lidi.
Rumpál si přiložil k uchu roztřesenou ruku.
„Cože? Co říkáš?“
„Salát! Ještě další salát?“
„Ne, díky.“
„A co takhle ještě jednu klobásku?“
„Hé?“
„Klobásku!“
„Mám po nich v noci hrozné větry,“ zamyslel se Žička. Chvilku váhal, ale pak si jich vzal pět.
„Ehm,“ začal opatrně kvestor, „nevíte náhodou kdy —?“
„Hé?“
„Čas! Kdy asi?“
„V půl desáté,“ odpověděl Rumpál Žička hned, i když dost nesrozumitelně.
„To je skvělé,“ řekl kvestor. „Alespoň budete mít zbytek večera, hm, tedy jaksi… volno.“
Rumpál se začal přehrabávat v tajemných hlubinách svého křesla, které bylo pravým hřbitovem starých polštářků, olámaných knih a prastarých, napůl ocumlaných bonbonů. Nakonec odněkud vytáhl malou knížečku v zelených deskách a strčil ji kvestorovi do ruky.
Kvestor ji obracel sem a tam, ale pak si všiml, že na přední straně desek je vybledlým inkoustem napsáno „Rumpál Žička — Můj deníček.“ Dnešní datum bylo založeno proužkem kůže odkrojené z anglické slaniny.
Pod nadpisem „nezapomeň“ bylo napsáno „umřít“.
Kvestorovi to nedalo, aby neotočil na následující stránku.
Ano. Pod zítřejším datem a nadpisem „nezapomeň“ bylo napsáno „znovu se narodit“.
Pohledem sklouzl k malému konferenčnímu stolku u stěny pokoje. Navzdory skutečnosti, že byla místnost plná lidí, kolem stolku bylo volné místo, jako by to bylo jakési soukromé místečko, které se nikdo neodvažoval obsadit.
V instrukcích pro obřad večírku na rozloučenou byla zvláštní zmínka, která se výslovně týkala stolku. Byl prostřen černým ubrusem, na kterém bylo zlatem vyšito několik magických symbolů. Ležel na něm talířek, na němž byl výběr nejlepších jednohubek. Stála tam sklenka s vínem. Po dosti vzrušené debatě mezi mágy na něj ještě přidali papírovou karnevalovou čepičku.