Celá společnost se pomalu zklidňovala a na většině tváří bylo vidět výraz očekávání.
Kvestor vytáhl z kapsy hodinky a s cvaknutím otevřel víčko. Byly to ty nové, módní hodinky s ručičkami. Ukazovaly čtvrt na deset. Zatřásl s nimi u ucha. Pod dvanáctkou se otevřel malý poklop, z něj vystrčil hlavu miniaturní démonek a zaskřehotal fistulkou: „Vykašlete se na to, šéfe. Šlapu, jak nejrychleji umím!“
Kvestor zavřel hodinky a zoufale se rozhlédl kolem. Jak se zdálo, nikdo ze společnosti se nedral o to, přiblížit se k Rumpálu Žičkovi blíž než na nějaký ten metr. Kvestor cítil, že zůstalo na něm, aby s Rumpálem vedl společenskou konverzaci. Prozkoumal dostupná témata, ale zjistil, že každé představuje určitý problém.
Rumpál Žička mu nakonec pomohl z rozpaků sám.
„Přemýšlím o tom, že se zpátky na svět vrátím jako žena,“ nadhodil.
Kvestor několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa.
„Už se na to moc těším,“ pokračoval Žička. „Myslím si, hmm, že to bude velká psina.“
Kvestor v duchu rychle probral svá krátká konverzační témata, která měla něco společného s ženami. Nakonec se naklonil k Rumpálovu svrasklému uchu.
„A nemusí ženské dělat spoustu toho,“ zoufale v duchu zatápal po správném výrazu, „praní? A taky musí stlát a vařit a všechny tyhle věci?“
„No, tak při tom životě, jaký mám na mysli já, hmm, určitě ne,“ odpověděl Rumpál pevně.
Kvestor rychle zavřel ústa. V tom okamžiku zabušil arcikancléř lžící do stolu.
„Bratři —“ začal, když nastalo něco, co nemělo daleko k tichu. To vyvolalo novou vlnu veselého jásotu a výkřiků.
„— jak všichni víte, jsme tady proto, abychom oslavili, ehm, odchod —“ něco nervózního smíchu, „— našeho starého přítele a kolegy Rumpála Žičky. Víte, když tak tady dnes večer vidím sedět starého Rumpála, připomnělo mi to tu historku o krávě, která měla tři nohy dřevěné. Ale abych začal od začátku: byla jednou jedna kráva —“
Kvestor se v myšlenkách zatoulal jinam. Tu historku znal. Arcikancléř pravidelně zbreptal pointu a kromě toho měl kvestor stejně na mysli jiné věci.
Čas od času se ohlédl k malému stolku.
Kvestor byl velmi hodný, i když nervózní člověk a svou práci měl skutečně rád. Kromě jiného ji žádný jiný mág nechtěl dělat. Mnoho mágů by se chtělo stát například arcikancléřem nebo hlavou jednoho z osmi magických řádů, ale ani jeden nestál o to, strávit většinu času v kanceláři pročítáním spousty papírů a sčítáním jednotlivých položek. Veškeré provozní papíry celé univerzity se shromažďovaly v kvestorově kanceláři, což sice znamenalo, že chodil spát k smrti unavený, ale na druhé straně spal tvrdě a klidně a nemusel každý večer pečlivě protřepávat noční košili, zda v ní náhodou nemá škorpióna.
Zabití mága vyššího řádu byl známý a běžně používaný způsob, jak postoupit výš. To znamená, že pokud by se objevil někdo, kdo by chtěl zabít kvestora, musel by to být někdo, kdo se dostával nad úhledně seřazenými sloupci čísel do tichého vytržení, a takoví lidé vraždí málokdy.[3]
Vzpomněl si na své dětství, které prožil daleko v horách Beraní hlavy. Na každý svátek Prasečí hlídky odkládali on a jeho sestra sklenku vína a koláč pro Otce selátek. Tenkrát byly věci jiné. Byl mnohem mladší, hloupější a šťastnější.
Tak například nevěděl, že z něj jednou bude mág a že spolu s ostatními mágy odloží sklenku vína, koláč, kus dosti podezřelého kuřete v těstíčku a papírovou karnevalovou čepičku pro…
…někoho úplně jiného.
Když byl malý, pořádaly se taky na svátek Prasečí hlídky dětské veselice. Ty se řídí určitými pravidly. Vždycky ve chvíli, kdy už děti téměř omdlévají napětím, řekne některý z dospělých tajemně: „Tak mám dojem, že k nám každou chvilku zajde velmi zvláštní host!“ A skoro v tomtéž okamžiku se ozve podezřelý cinkot prasečích zvonečků za oknem a dovnitř vejde…
…a dovnitř vejde…
Kvestor zavrtěl hlavou. Býval to samozřejmě něčí dědeček s nalepenými falešnými vousy. Nějaký veselý starý brach s pytlem hraček na zádech, který si rychle oklepával sníh z bot. Někdo, kdo vám něco dal.
Zatímco dnes v noci…
Možná že to starý Rumpál cítil jinak. Po nějakých sto třiceti letech života může mít i smrt určitá plus. Možná že by i vás v tomhle stáří zajímalo, co bude dál.
Arcikancléřova pokulhávající anekdota se konečně dovlekla k milosrdnému konci. Shromáždění mágové se z povinnosti zasmáli a pak se pokoušeli pochopit, v čem byla pointa.
Kvestor vrhl nenápadný pohled na své hodinky. Bylo devět dvacet.
Promluvil Rumpál Žička. Jeho řeč byla dlouhá, hlasitá a neměla hlavu ani patu. Zeširoka se rozhovořil o starých, zlatých časech a zdálo se, že je přesvědčen o tom, že přítomná společnost se skládá z lidí, které dobře znal, i když mnozí z nich vymřeli už před padesáti lety. Ale na tom nezáleželo, protože většina mágů si vypěstovala zvyk starého Rumpála neposlouchat.
Kvestor nedokázal odtrhnout oči od hodinek. Zevnitř se ozývalo tiché skřípění pedálů, na nichž si démonek trpělivě prošlapával cestičku k věčnosti.
Devět dvacet pět.
Kvestor přemýšlel, jak se to asi stane. Je možné, že nejdřív zaslechnou — Tak mám dojem, že k nám každou chvilku zajde velmi zvláštní host! — klapot podkov venku na dláždění?
Otevřou se dveře, nebo návštěvník projde zavřenými? To je hloupá otázka. Byl přece proslulý tím, že dokázal proniknout i do těch nejlépe střežených, zabezpečených, nebo dokonce zapečetěných míst. Nebo spíš hlavně tam. Zkuste se někde neprodyšně zapečetit a je to jen otázka času.
Kvestor doufal, že On použije dveře normálním způsobem. Kvestorovy nervy byly i tak napjaté k prasknutí.
Konverzace víc a víc skomírala. Jak si kvestor všiml, kromě něj pozoroval po očku dveře přinejmenším další tucet mágů.
Rumpál se ocitl ve středu prázdného kruhu, který se velmi ohleduplně zvětšoval. Nikdo se mu prakticky nevyhýbal, bylo to prostě tím, že náhodný Brownův pohyb, ke kterému v místnosti docházelo, odváděl všechny pomaličku stále dál.
Mágové Smrtě vidí. A když umírá mág, musí se Smrť dostavit osobně a doprovodit ho na onen svět. Kvestor jenom nemohl přijít na to, proč se něco takového považuje za výsadu —
„Tak by mě zajímalo, proč jste všichni nervózní a proč z vás polovina zírá na dveře,“ zvolal vesele Rumpál.
Kvestor znovu otevřel hodinky.
Poklůpek pod dvanáctkou se prudce nadzvedl.
„Nemůžete toho fakt nechat, šéfe?“ zaskřehotal časoskřet popuzeně. „Plete mě to při počítání!“
„Promiň,“ sykl kvestor. Bylo devět dvacet devět.
Arcikancléř postoupil kupředu.
„Takže sbohem, Rumpále,“ řekl a potřásl starci pergamenovou rukou. „Tahle stará barabizna bez tebe už nikdy nebude to samé,“ dodal.
„Nevím, co si bez vás počnem,“ dodával vděčně kvestor.
„Hodně štěstí v novém životě,“ připojil se děkan. „Kdybys měl náhodou cestu kolem a vzpomněl si, kým jsi býval, zastav se!“
„Ne abyste se k nám choval jako cizí, slyšíte?“ řekl arcikancléř.
Rumpál Žička přátelsky pokyvoval. Ne že by šlyšel, co mu říkají. Přikyvoval jen tak, z všeobecného principu.
3
Poz. autora: Alespoň do dne, kdy najednou uchopí nůž na papír a prosekají si cestu oddělením provozního účetnictví do historie soudnictví.