Mágové se jako jeden muž otočili ke dveřím.
Poklůpek pod dvanáctkou se zvedl.
„Bim, bim, bani, bim,“ oznámil pididémon. „Cink-cink, bam, bim, bim.“
„Cože?“ vytřeštil na něj zmatený kvestor oči.
„Bylo devět hodin třicet minut,“ přeložil démonek.
Mágové se obrátili k Rumpálu Žičkovi. Většina z nich měla na tvářích mírně vyčítavý výraz.
„Proč všichni tak koukáte?“ rozhlížel se.
Vteřinová ručička hodinek se slabým zaskřípěním znovu rozeběhla kupředu.
„Jak se cítíte?“ zeptal se děkan hlasitě.
„Nikdy jsem se necítil líp,“ usmál se Žička. „Nezbyla náhodou, hmm, ještě trocha toho rumu?“
Shromáždění mágové pozorovali, jak si nalévá do sklenice velmi štědrou dávku.
„S takovým pitím by se mělo zacházet opatrněji,“ řekl nervózní děkan.
„Na zdraví!“ zvolal rozjařeně Rumpál.
Arcikancléř zabubnoval prsty na stůl.
„Pane Žičko,“ naklonil se kupředu, „Jste si naprosto jist?“
Rumpál si ta slova ovšem vyložil díky arcikancléřově výrazu úplně jinak. „To víte, že chci ještě něco jíst. Ne že bych ty placičky považoval za nějak zvláštní dobrotu, koneckonců, co je zvláštního na tvrdých sušenkách, namočených do ulepené sladké břečky, že? Teď bych si tak nejradši dal pěkně propečenou masovou pastičku pana Kolíka —“
A umřel.
Arcikancléř se rozhlédl po okolních mázích, přešel po špičkách ke kolečkovému křeslu a opatrně uchopil hubenou ruku prokvetlou modrými žilkami, aby zkusil puls. Pak zavrtěl hlavou.
„Tak takhle bych chtěl taky umřít,“ řekl děkan.
„Cože? Chtěl bys umřít ve chvíli, kdy budeš blábolit nesmysly o těch strašlivých věcech, které prodává Kolík Aťsepicnu?“
„Ne, myslel jsem tu chvilku potom.“
„Počkejte. Počkejte!“ řekl arcikancléř. „Tady není něco v pořádku, abyste věděli. Podle tradice se má Smrť při úmrtí mága dostavit osobně —“
„Třeba měl moc práce,“ pospíšil si kvestor.
„Určitě,“ přidal se k němu děkan. „Slyšel jsem, že někde kolem Quirmu řádí strašlivá chřipková epidemie.“
„Nezapomeňte taky na tu strašlivou bouři, co byla včera v noci,“ přiložil si polínko i lektor katedry Zaniklých run.
„No jistě, a navíc máme jaro a to se všude na horách trhají laviny.“
„A taky se šíří nákazy.“
Arcikancléř si zamyšleně promnul bradu.
„Hmm,“ řekl nakonec.
Trollové si jako jediní ze všech žijících tvorů na světě myslí, že čas ubíhá od konce k začátku. Jestliže znáte svou minulost a budoucnost nikoliv, říkají, pak se musíte dívat špatným směrem. Všechno živé prochází životem od konce k začátku. V zásadě je to velmi zajímavá myšlenka, když si uvědomíte, že s ní přišla rasa, jejíž příslušníci tráví větší část svého života tím, že se navzájem tlučou do hlavy kamenem.
Ale ať už je to tak nebo onak, každé živé stvoření, člověk, zvíře nebo strom, vlastní určitou dávku času.
Truhlík se Smrtěm klusal dolů hustými temnými mračny.
Teď měl svůj příděl času i Smrť.
Nejlepší čas jeho života.
Rumpál Žička nahlédl do tmy.
„Haló?“ řekl. „Haló! Je tady někdo? Holá hej!“
Zaslechl jen vzdálené smutné sténání, jako když se vítr prohání v ústí tunelu.
„Tak vylezte, vylezte konečně, ať jste se schoval kdekoliv,“ pokřikoval Rumpál a hlas se mu třásl nepřirozenou veselostí. „Nebojte se. Já se na to docela těším!“
Tleskl nehmotnýma rukama a zamnul si je v hraném nadšení.
„Tak se pohněte. Někteří z nás před sebou mají nové životy,“ upozorňoval.
Temnota zůstávala netečná. Neobjevil se v ní jediný tvar, nezazněl jediný zvuk. Byla to nekonečná beztvará hlubina. Duch Rumpála Žičky bloudil po tváři temnoty.
Nakonec zavrtěl hlavou. „Tak mám pocit, že mě někdo pěkně vyšplouchnul,“ zabručel nakonec. „Podle mě to ale není správné!“
Jeho duch se chvíli potuloval kolem, a když se nic nedělo, došel k názoru, že je to zbytečné, a zamířil k jedinému domovu, který vlastně znal.
Byl to příbytek, ve kterém přebýval celých sto třicet let. Jeho schránka už ho zpět nečekala a vstupní brány kladly dosti rezolutní odpor. Na to, abyste překonali podobnou věc, musíte být buď velmi silný, nebo velmi odhodlaný, jenže Rumpál Žička byl více než jedno století mágem. Kromě toho to bylo něco, jako když se vloupáte do svého vlastního domu, do starého rodinného majetku, ve kterém jste žili celé roky.
Krátce řečeno, Rumpál Žička se vrátil zpět k Rumpálu Žičkovi.
Mágové nevěří na bohy, stejně jako obyčejní lidé nevěří třeba na stoly. Oni vědí, že bohové jsou, že existují z určitého důvodu, a rádi jim přiznají jejich místo v dobře organizovaném vesmíru. Jednoduše nevidí důvod k nějakému zdůrazňovanému věření, nepovažují za nutné chodit kolem a volat „ó, velký stole, bez nějž bychom byli ničím“. Bohové buď jsou, ať už na ně věříte nebo ne, nebo existují jen jako předmětné vyjádření vaší víry, a v tom i onom případě si toho vůbec nemusíte všímat a šetřit si kolena na stáří.
Přesto je ve Velké síni Neviditelné univerzity malá kaple, protože i když mágové v zásadě vyznávají filozofický názor, který jsme uvedli výše, nemůže z vás být úspěšný mág, když děláte na bohy dlouhý nos. Nezáleží na tom, zda fungují v nehmotném nebo přeneseném slova smyslu. Protože i když mágové na bohy nevěří, jsou si jistí, že bohové v bohy věří.
Právě v té kapli teď leželo tělo Rumpála Žičky. Univerzita nařídila, že tam musí tělo každého mága ležet čtyřiadvacet hodin. Tohle nařízení bylo vydáno po té ostudné události s Cimprdlichem Strukodojem, přezdívaným Hecíř, ke které došlo před třiceti lety.
Tělo Rumpála Žičky otevřelo oči. Na podlaze kaple zazvonily dvě mince.
Ruce, zkřížené na hrudi, se otevřely.
Rumpál zvedl hlavu. Nějaký pitomec mu zapíchl do břicha lilii.
Oči se mu stočily stranou. U hlavy mu z každé strany hořela jedna svíce.
Zvedl hlavu ještě o něco výš.
U nohou spatřil další dvě svíčky.
Díky bohu za starého Strukodoje, pomyslel si. Nebýt jeho, zíral bych teď zespoda na víko rakve vyrobené z laciné borovice.
To je ale psina, pomyslel si. Já myslím. A naprosto jasně.
Ohó!
Rumpál si zase lehl a cítil, jak jeho duch naplňuje tělo, jako roztavený žhavý kov naplňuje formu. Temnotou jeho mozku se začaly míhat doběla rozpálené myšlenky a pobízely líné neurony k pohybu.
Když byl ještě naživu, nikdy to tak skvělé nebylo.
Ale já nejsem mrtvý.
Nejsem ani mrtvý, ani živý.
Tak nějak neživý.
Nebo nemrtvý.
Páni, kámo…
Prudce se posadil. Svaly, které už posledních sedmdesát nebo osmdesát let pořádně nefungovaly, zasténaly přetížením. Poprvé v životě — pozor! opravil se, raději řeknu poprvé za svou existenci — byl Rumpál Žička plně pod kontrolou Rumpála Žičky. A Rumpál Žička se rozhodl, že se od nějaké hromádky svalů nedá omezovat.
Tělo teď vstalo. Kolena ještě chvíli vzdorovala, ale nedokázala odporovat děsivému náporu síly vůle, stejně jako nedokáže komár vzdorovat plameni letlampy.