Už zbývaly jen vteřiny. Vteřiny znamenaly pro Viléma Kliku hodně, protože jich měl jen omezenou zásobu. Pro Smrtě, který neměl nikdy žádné, naopak neznamenaly vůbec nic.
Vyšel ze spícího domu, nasedl na Truhlíka a rozjel se.
Cesta mu trvala jen okamžik, i když urazil vzdálenost, na kterou by světlo potřebovalo tři sta milionů let, ale to bylo tím, že Smrť cestuje ve vesmíru, kde Čas nic neznamená. Světlo si myslí, že dokáže cestovat rychleji než cokoliv jiného, ale to se mýlí. I kdyby dokázalo cestovat seberychleji, kamkoliv dorazí, všude najde tmu, která tam byla dřív a už na něj čeká.
Na té cestě měl i společnost — galaxie, hvězdy, stuhy zářící hmoty, která se vlnila, vířila a směřovala k svému neznámému cíli.
Smrť na svém bílém koni se pohyboval temnotou jako bublina na hladině řeky.
A každá řeka má svůj cíl.
Pak se pod ním objevila pláň. Vzdálenost tady byla stejně bezvýznamná jako čas, ale z té pláně se šířil opar nekonečna. Mohla být vzdálená kilometr nebo milion kilometrů; byla poseta dlouhými údolími, nebo snad vyschlými koryty řek, které před ním, když se přiblížil, uhýbaly vlevo a vpravo.
Snesl se na zem.
Sesedl a zůstal tiše stát. Pak poklekl na jedno koleno.
Změňme perspektivu. Když se nad tu nekonečnou, hluboce zbrázděnou pláň začneme zvedat, brzo zjistíme, že se její okraje zaoblují a zanedlouho se změní ve špičku prstu.
Azrael zvedl prst ke tváři, která vyplňovala oblohu ozářenou blikavou září zanikajících galaxií.
Existuje bilion Posledních soudců, ale ti všichni jsou jen různými aspekty jediné Smrti — Azraela, Velkého přivolávače, Smrti vesmírů, Začátku a konce času.
Většina vesmíru pochází z temné materie a jen Azrael ví, kdo to je.
Oči tak obrovské, že supernova by byla jen náznakem odlesku v jejich zorničce, se pomalu otočily a zaostřily na droboučkou postavu stojící na nekonečné zbrázděné pláni konečku prstu. Vedle Azraela visely uprostřed složité pavučiny rozměrů velké Hodiny a tikaly vpřed. V Azraelových očích světélkovaly hvězdy.
Zeměplošský Smrť povstal.
PANE, ŽÁDÁM O —
Odnikud vklouzli do bytí tři služebníci zapomnění a postavili se vedle něj.
Jeden řekclass="underline" Neposlouchej ho. Obviňujeme ho ze zasahování do běhu věcí.
Jeden řekclass="underline" A ze smrťovraždy.
Jeden řekclass="underline" A pýchy. A z toho, že žil s úmyslem přežít.
Jeden řekclass="underline" A z toho, že stranil chaosu proti určenému řádu.
Azrael zvedl obočí.
Služebníci od Smrtě v dychtivém očekávání poodlétli.
PANE, VÍME, ŽE NENÍ URČENÝ ŘÁD, KROMĚ TOHO, KTERÝ SAMI STVOŘÍME…
Azraelův výraz se nezměnil.
NENÍ NADĚJE, JEN MY. NENÍ MILOSRDENSTVÍ, JEN MY. NENÍ SPRAVEDLNOST. JSME JEN MY.
Oblohu vyplnila tmavá, smutná tvář.
VŠECHNY VĚCI, KTERÉ JSOU, JSOU NAŠE. ALE MUSÍME SE STARAT, MÍT PÉČI. PROTOŽE KDYŽ NEBUDEME MÍT PÉČI, NEEXISTOVALI BYCHOM. KDYBYCHOM NEEXISTOVALI, PAK BY NEEXISTOVALO NIC, JEN SLEPÉ ZAPOMNĚNÍ.
ALE I SLEPÉ ZAPOMNĚNÍ MUSÍ JEDNOHO DNE SKONČIT. PANE, POSKYTNEŠ MI JEN MALOU ČÁSTEČKU ČASU? PRO SPRÁVNOU ROVNOVÁHU VĚCÍ. ABY BYLO VRÁCENO, CO BYLO DÁNO. PRO VĚZNĚ A PRO LET PTÁKŮ.
Smrť o krok ustoupil.
Bylo nemožné přečíst výraz na Azraelově tváři.
Smrť vrhl kosý pohled na tři služebníky.
PANE, V CO BY MĚLA ÚRODA DOUFAT, KDYŽ NE V POCTIVOU PÉČI SEKÁČE?
Čekal.
PANE? ozval se Smrť po chvíli.
V době, kdy čekal na odpověď, se rozpadlo několik galaxií, které zavířily kolem Azraela jako papírové konfety, odrazily se od něj a zmizely.
Pak Azrael řekclass="underline"
ANO.
Z temnoty se vynořil další prst a zamířil k Hodinám.
Služebníci ze sebe vyrazili nejprve slabé výkřiky plné nenávisti, pak vzdorný ševel pochopení a nakonec modré plameny.
Všechny ostatní hodiny, dokonce i hodiny samotného Smrtě, které nemají ručičky, jsou jen pouhým odrazem Hodin. Velmi přesným odrazem Hodin; hodiny říkají vesmíru, kolik je hodin, ale Hodiny říkají Času, jaký je čas. Je to jediné zřídlo, ze kterého veškerý čas pramení.
Vteřinová ručička vířila po kruhové dráze, po které by i světlo putovalo celé dny, a byla věčně na útěku pronásledována minutami, hodinami, dny, měsíci, roky, staletími a věčnostmi. Ručička Vesmíru se však za tu dobu otočila jen jedinkrát.
Pak ale někdo zatočil klíčem.
A Smrť se vrátil domů s plnou hrstí času.
Zvonek nade dveřmi do obchodu zazvonil.
Račibych Čnělka, květinář, zvedl hlavu skloněnou nad záplavou floribundek[31] Mrs. Kikimona. Někdo stál mezi vázami s květinami. Ten zákazník vypadal maličko nezřetelně. Abychom řekli pravdu, kdykoliv na to později Račibych Čnělka vzpomínal, nebyl si jist, kdo to vlastně byl a jak zněl jeho hlas.
Vykročil k němu a v chůzi si mnul ruce.
„Čím mohu po —“
KVĚTY.
Cnělka zaváhal jen velmi krátce. „A k jakému účelu by měly, jaksi tento —“
PRO DÁMU.
„A máte na mysli něco konkrét —“
LILIE. BÍLÉ.
„Jistě? A jste si jistý, že lilie jsou to pra-?“
MÁM RÁD LILIE.
„Hm… já jen, že lilie jsou svým určením tak trochu ponuré —“
MÁM RÁD PONUR—
Zákazník zaváhal.
CO BYSTE MI DOPORUČIL?
Čnělka plynule přeřadil na vyšší rychlost. „V tomto směru jsou velmi vděčné růže,“ rozzářil se. „Nebo orchideje. V dnešních dnech mi hodně pánů říká, že dámy často mnohem více potěší jediný květ orchideje než velká kytice růží —“
DEJTE MI JICH HODNĚ.
„A mají to být růže, nebo orchideje?“
OBOJE.
Čnělkovy prsty, podobné úhořům v oleji, se nedočkavě zavlnily.
„Napadlo mě, že by se vám možná líbil tady ten překrásný vodopád Nervousa Gloriosa —“
VEZMU SI JICH SPOUSTU.
„A kdyby byl pán ochoten obětovat nějaký ten tolar navíc, troufnul bych si mu nabídnout tady ten jediný exemplář výjimečně vzácné —“
ANO.
„A což takhle —“
TAKÉ. VŠECHNO. S OZDOBNOU STUHOU.
Když za odcházejícím zákazníkem odzvonil zvonek nade dveřmi, prohlédl si Čnělka mince, které držel v ruce. Mnohé z nich byly zašlé věkem, většina velmi cizokrajných a dvě nebo tři dokonce zlaté.
„Hm,“ probíral se z omámení, „to více než bohatě zapraví váš —“
Pak si uvědomil, že se mu do vědomí neodbytně vtírá tichý zvuk připomínající kroky kočičích tlapek.
V celém obchodě, všude kolem něj, začaly květiny opadávat a jejich pestrobarevné okvětní plátky se snášely k zemi jako déšť.
A TYHLE?
„To je naše kolekce řady De Luxe,“ odpověděla dáma za pultem obchodu s cukrovinkami. Byl to obchod tak vysoké úrovně, že neprodával obyčejné sladkosti, kterým se říká bonbony, ale vznešené cukrovinky — často v podobě malých načančaných věciček jednotlivě balených do zlata, které vám udělaly do finančního rozpočtu ještě větší díry než do zubů.
Vysoký návštěvník v tmavém oblečení si vybral bonboniéru, jejíž plocha neměla daleko do čtverečního metru. Na víku, které se podobalo sametovému závěsu, byl zobrazený pár neuvěřitelně šilhavých koťat, která z nepochopitelného důvodu vyhlížela z jakési boty.
PROČ JE TA KRABICE TAK POLSTROVANÁ? JE SNAD URČENA K SEZENÍ? A KDYŽ SE TAK DÍVÁM, JE MOŽNÉ, ŽE MÁ KOČIČÍ PŘÍCHUŤ? dodal a v jeho hlase zazněla neskrývaná hrozba, přesněji řečeno ještě méně skrývaná hrozba, než jaká v něm zněla už předtím.
31
Pozn. překl.: Aby bylo jasno, floribundky vznikly opakovaným křížením polyantahybridů s čajohybridy a v zásadě mezi ně můžeme zařadit ty odrůdy, které již mají tetraploidní počet chromozómů a velikostí i vzhledem se blíží čajohybridům.