Dveře kaple byly zamčené, ale Rumpál snadno zjistil, že mu stačí jen tak na ně zatlačit a zámek se začal vytrhávat ze dřeva, a když sevřel kliku, zůstaly v masivním kovu jeho otisky prstů.
„Ježkovy oči,“ zasténal.
Vymanévroval do chodby. Vzdálený cinkot nádobí a příborů a tlumený bzukot hlasů dával tušit, že ve Velké síni se odbývá jedno ze čtyř pravidelných univerzitních jídel.
Zamyslel se nad tím, jestli může jíst, když je mrtvý. Asi ne, řekl si nakonec.
Ale dokázal by vůbec jíst? Ne že by měl hlad. Bylo to jen v tom, že… byl ve stavu, kdy věděl, že myšlení, chůze a veškerý pohyb jsou jenom otázka pošimrání určitých nervových vláken, ale jak, u všech všudy, funguje takový žaludek?
Rumpáloví začalo docházet, že lidské tělo není řízeno mozkem, i když ten si většinou myslí něco jiného. V praxi je tělo řízeno více než tuctem složitých automatických systémů, které tikají a bzučí s takovou dokonalostí, že si jejich přítomnost nikdo neuvědomuje, dokud se neporouchají.
Prozkoumal se z kontrolního stanoviště v mozku. Prohlédl si tichou chemickou továrnu svých jater s tím samým pocitem zmaru, jaký by zažil výrobce kanoí, který by si prohlížel kontrolní místnost supertankeru řízeného počítačem. Odhalení tajemství ledvin vyžadovalo od Rumpála zvládnutí dokonalé ledvinové kontroly. A když na to přijde, co je to slezina? A jak vlastně funguje?
Srdce se mu divoce rozbušilo.
V tomto případě tedy spíš nerozbušilo.
„U všech bohů,“ zahuhlal Rumpál a opřel se o stěnu. Jak to vlastně říkali? Strčil do několika slibně vyhlížejících nervů. Bylo to systola… diastola… systola… diastola…? A pak tady máme taky plíce…
Jako žonglér, který se pokouší udržet ve vzduchu osmnáct talířů najednou, jako člověk, který se snaží naprogramovat videorekordér podle návodu, jejž přeložil z japonštiny do holandštiny korejský pěstitel rýže — nebo ještě přesněji jako člověk, který konečně zjistil, co to je absolutní kontrola nad sebou samým, tápal Rumpál Žička dál.
Mágové Neviditelné univerzity si zakládali na bohatých, výživných jídlech. Nedalo se předpokládat, že by se někdo mohl vážně věnovat magii, pokud by v sobě neměl trochu polévky, sousto ryby, kousek divočiny, pár talířů dobrého masa, jednu dvě zapečené paštiky, něco velkého a třaslavého se šlehačkou, nějaký ten toust s pikantní pomazánkou, ovoce, ořechy a ke kávě táfličku čokolády velkou jako cihla. Izolovalo to žaludek. Bylo také důležité, aby se jídla podávala v pravidelném čase. To, jak říkali mágové, dodávalo celému dni ten správný tvar.
Jedinou výjimkou byl kvestor. Nejedl mnoho, protože si užíral nervy. Byl si jistý, že trpí anorexií,[4] protože kdykoliv se podíval do zrcadla, spatřil tam tlustého muže. Byl to většinou arcikancléř, který stál za ním a křičel na něj.
A byl to nešťastný kvestorův osud, co způsobilo, že seděl přímo proti dveřím, když je Rumpál Žička vyrazil, protože to bylo jednodušší než se trápit s klikami.
Kvestor prokousl dřevěnou lžíci.
Mágové se otáčeli na sedadlech, aby viděli, co se děje.
Rumpál Žička se chvilku mlčky kymácel, zatímco se pokoušel ovládnout hlasivky, rty a jazyk a pak řekclass="underline" „Myslím, že bych dokázal strávit alkohol.“
První se vzpamatoval arcikancléř.
„Rumpále!“ zvolal. „Mysleli jsme si, že jste mrtev!“
Musel si v duchu přiznat, že to nebyl nejlepší začátek. Neukládáte lidi do kaple se svíčkami kolem hlavy a s lilií v ruce, když si myslíte, že je jen trochu bolí hlava a potřebují si na půl hodinky zdřímnout.
Rumpál postoupil o několik kroků kupředu. Několik nejbližších mágů popadalo přes sebe v náhlé snaze udělat mu víc místa.
„Samozřejmě že jsem mrtvý, ty pitomý mladý blázne,“ zabručel Žička. „Nebo si myslíš, jsem celou dobu, co jsem byl živý, vypadal takhle? Můj bože.“ Rozhlédl se po shromážděném výkvětu mágstva. „Není tady náhodou někdo, kdo by věděl, jak funguje slezina?“
Došel ke stolu a podařilo se mu usednout.
„Možná že má něco společného s trávením,“ pokračoval. „Je to stejně legrace, prožijete celý život a ta zatracená věc vám tiká někde v břiše nebo bublá, nebo co to vlastně dělá, a vy ani pořádně nevíte, k čemu ji máte. Nebo si vezměte, že v noci ležíte v posteli a najednou slyšíte, jak vám žaludek, nebo něco najednou udělá glu-glu-šplouchy-glu-trrr-šplouch. Pro vás je to jen takové nějaké bublání, ale kdo ví, jaké úžasně složité výměnné chemické procesy nám tam —“
„Vy jste nemrtvý?“ ozval se najednou kvestor, kterému se konečně podařilo přinutit mluvidla k činnosti.
„Já o to nestál,“ odpověděl mu zesnulý Rumpál. Díval se na všechno to jídlo a přemýšlel, jak to asi dělají ty plameny, které člověka pohánějí, když podobné věci mění na energii. „Vrátil jsem se jen proto, že jsem neměl kam jít. Myslíte, že já tak moc stojím o to, sedět zrovna tady?“
„Prosím vás, ale —“ začal arcikancléř, „nedozvěděl jste se nic… tedy, ten chlápek, víte, ten s lebkou a kosou a —“
„Ani jsem ho nezahlédl,“ odpověděl Rumpál stručně a se zájmem si prohlížel nejbližší talíře. „Fakt, když jste takhle nemrtví, chuť je ta tam.“
Mágové si za jeho zády vyměňovali divoké signály. Pozvedl hlavu a usmál se na ně.
„A nemyslete si, že nevidím všechny ty divoké signály,“ ušklíbl se. A sám užasl, když zjistil, že neříká nic než čistou pravdu. Oči, které se posledních šedesát let pokoušely proniknout našedlým zrnitým závojem, teď fungovaly jako nejdokonalejší optický výrobek.
Mysli mágů Neviditelné univerzity teď zaměstnávaly dva hlavní myšlenkové proudy.
Většina z nich si myslela zhruba tohle: To je strašné, je to opravdu starý Rumpál, byl to takový roztřesený milý bambula, ale jak se zbavíme tohohle? Jak se toho zbavíme?
Rumpálovi Žičkovi probíhala bzučící a blýskající kontrolní kabinou v mozku jiná myšlenka: Výborně!
Výborně, tak je to přece jen pravda. Posmrtný život existuje. A je skoro stejný. To mám ale štěstí.
„Tak fajn,“ usmál se nakonec spokojeně. „A co s tím chcete dělat?“
Bylo o pět minut později. Půl tuctu nejstarších mágů se tiše šouralo studenou chodbou, kterou protahoval vítr. Cestu chodbou jim prorážel arcikancléř, za nímž vlálo jeho objemné roucho.
Rozhovor zněl asi takhle:
„Musí to být starý Rumpál! Vždyť to i mluví jako on!“
„Není to starý Rumpál. Starý Rumpál byl mnohem starší.“
„Starší? Cože? Starší než mrtvý?“
„Řekl, že chce nazpět svou původní ložnici a já nevím, proč bych se kvůli němu měl stěhovat —“
„Viděli jste, jaké měl oči? Jako dva nebozezy!“
„Co? Proč… Co tím myslíš? Myslíš jako to pití, co prodává trpaslík v lahůdkářství v ulici Kotevního řetězu?“[5]
„Ne, já myslím to nářadí, podle toho, jak se do mě zavrtávaly!“
„— je z něj překrásná vyhlídka do zahrady a já už si tam přestěhoval všechny věci, myslím si, že je to dost sprosté —“
„Už se tady stalo někdy něco podobného?“
„No, byl tady ten případ se Strukodojem —“
4
Pozn překl.: Anorexie je chorobný stav, při němž pacient pod určitými záminkami (ve většině případů je to utkvělé přesvědčení, že musí zhubnout) zcela promyšleně odmítá potravu. Jedná se o nervovou chorobu, která může v některých případech skončit i smrtí postiženého.
5
Pozn. překl.: Nebozez (gimlet) není jen nářadí, ale také stejnojmenný koktají, v němž jsou jako hlavní složky použity gin a citrusová šťáva. Odborníci tvrdí, že stačí několik skleniček a člověk vrtá do všeho a rýpá do každého. Odtud pravděpodobně název.