Najednou se zarazila.
„Vždyť já ani nedýchám!“ To nebyla otázka. Zvedla si dlaň před ústa a ze všech sil se na ni pokusila dýchnout.
NE.
„Tak takhle je to. Nikdy v životě jsem si tak neužila… hej! Takže… a kdy?“
VZPOMÍNÁŠ SI, JAK SEM SE OBJEVIL A TY JSI ŘEKLA, ŽE JSEM TĚ VYSTRAŠIL TAK, ŽE SE V TOBĚ SKORO ZASTAVIL ŽIVOT?
„Jistě.“
ZASTAVIL SE.
Nezdálo se, že by ho slečna Zahořalá poslouchala. Obracela si před očima ruku, hned hřbetem nahoru, hned zas dlaní, jako by ji v životě neviděla.
„Vidím, že jsi udělal nějaké změny, Viléme Kliko,“ řekla po chvíli.
NE, JÁ NE. TO ŽIVOT DĚLÁ ZMĚNY.
„Víš, co myslím. Vypadám mladší.“
I TO K TOMU NĚKDY PATŘÍ.
Luskl prsty. Truhlík přestal okusovat živý plot a pomalým klusem se rozběhl k nim.
„Něco ti řeknu,“ zamyslela se slečna Zahořalá. „Často jsem přemýšlela o tom, že… často mě napadlo, že každý má takové svoje přirozené stáří. Vidíš děti, kterým je deset a chovají se, jako kdyby jim bylo pětatřicet. Někteří lidé se dokonce narodí už ve středním věku. Bylo by hezké říkat si, že já byla…“ podívala se sama na sebe, „no, řekněme osmnáctiletá… celý život. Myslím uvnitř, v duši.“
Smrť mlčel. Pomohl jí vysednout na koně.
„Když tak někdy vidím, co život lidem udělá, věř, že mi zdaleka nepřipadáš tak zlý,“ dokončila trochu nervózně.
Smrť klapl zuby. Truhlík vykročil.
„Ty jsi asi nikdy Život nepotkal, že?“
VE VŠÍ ÚCTĚ MOHU ŘÍCI, ŽE NEPOTKAL.
„Bude to asi nějaký velký, bílý, zářící a praskající nesmysl. Jako elektrická bouře v kalhotách,“ zamyslela se slečna Zahořalá.
MYSLÍM, ŽE NE.
Truhlík se vznesl k ranní obloze.
„No, ale stejně… smrt všem tyranům,“ dokončila slečna Zahořalá.
SOUHLASÍM.
„Kam jedeme?“
Truhlík běžel cvalem, ale krajina se nehýbala.
„Máš opravdu nádherného koně,“ řekla slečna Zahořalá a hlas se jí chvěl.
MÁŠ PRAVDU.
„Ale co to dělá?“
ZRYCHLUJE.
„Jenže zůstáváme na jednom —“
Zmizeli.
Objevili se. Krajinu tvořily sníh a nazelenalý led pokrývající rozeklané hory. Ty hory nebyly staré, ohlazené časem a povětrnostními vlivy a plné příjemných lyžařských terénů, ale mladé, nepřístupné a teprve dospívající. Ukrývaly tajemné praskliny, propasti a nemilosrdné převisy. Jediné zajódlování na nesprávném místě — a místo veselé odpovědi osamoceného ovčáka byste se dočkali padesáti tun sněhu doručeného expresní rychlostí.
Kůň se snesl na sněhovou návěj, která ho podle všech přírodních zákonů nemohla unést.
Smrť seskočil ze sedla a pomohl slečně Zahořalé sestoupit.
Přešli sněhové pole ke zmrzlým blátivým stopám, které se táhly po úbočí hory.
„Proč jsme tady?“ řekl duch slečny Zahořalé.
NIKDY NEPŘEMÝŠLÍM O TAJEMSTVÍCH VESMÍRU.
„Já myslím tady, na úbočí té hory. Zeměpisně,“ vysvětlovala slečna Zahořalá trpělivě.
TOHLE NENÍ ZEMĚPIS.
„A co to tedy je?“
DĚJEPIS.
Stopy je vedly zatáčkou, a když z ní vyšli, uviděli stát vedle pěšiny nákladního koně, který ohlodával křoví. Stopy končily v téměř kolmé stěně až podezřele čistého sněhu.
Smrť vytáhl ze záhybů svého roucha přesýpací hodiny.
TEĎ, prohlásil a vstoupil do sněhové stěny.
Chvíli upřeně pozorovala místo, kde zmizel, a napadlo ji, jestli by se jí to taky nepodařilo. Jenže vzdát se své vlastní podstaty, to není jednoduchá věc.
Vzápětí zjistila, že je to zbytečné.
Někdo vyšel ven.
Smrť upravil Truhlíkův postroj a nasedl. Zastavil se jen na chviličku, aby se podíval na dvě postavy, které stály před čelem laviny. Začínaly mizet, byly už skoro neviditelné a jejich hlasy k němu doléhaly spíš jako jemné vlnění vzduchu.
„On řekl jen ‚KAMKOLIV PŮJDETE, BĚŽTE SPOLU‘. Já se ho zeptaclass="underline" Kam? On řekl, že neví. Co se to vlastně děje?“
„Rufusi — asi zjistíš, že něčemu takovému se těžko věří, ale poslyš, má lásko, je to takhle —“
„Kdo byl ten maskovaný chlap?“
Oba se rozhlédli kolem.
Široko daleko nebylo živáčka.
Ta vesnice v zapadlém koutě hor Beraní hlavy, kde pořád ještě věděli, co přesně obnáší Morrisův tanec, tenhle tanec provozovala jen jedinkrát ročně, za úsvitu, a to v první jarní den. V létě to obyvatele ani nenapadlo. Koneckonců, jaký by to mělo smysl? A k čemu by to bylo?
Ale v ten jistý den, kdy se noci začínají krátit, zanechali tanečníci práce už brzo po poledni, vytáhli z podkroví a zastrčených skříní ty druhé masky, ty černé a ty jiné zvonky. A každý z nich se vydal svou cestou do údolí mezi holými stromy. Všichni mlčeli. Nehrála hudba. Nikdo si totiž nedokázal představit, jaká hudba by se k téhle příležitosti hodila.
Zvony nezvonily. Byly vyrobeny z oktironu, magického kovu. Ale nejsou to ve skutečnosti nezvučné zvony. Ticho je pouhá nepřítomnost zvuku. Tyhle zvony vydávají opak zvuku, určitý druh silně zdůrazněného ticha.
A v chladném odpoledni, ve chvílích, kdy světlo pomalu odtéká z oblohy, mezi jinovatkou ojíněnými listy a ve vlhkém vzduchu, ti lidé tančí ten druhý Morrisův tanec. Kvůli rovnováze věcí.
Říká se, že je třeba tančit ten i ten. Jinak by lidé nemohli tančit vůbec.
Rumpál Žička se potuloval po Mosazném mostě. Byl ten ankh-morporský čas, kdy lidem žijící v noci jdou spát a lidé, kteří žijí ve dne, se probouzejí. V téhle chvíli nebylo mnoho ani těch, ani těch.
Rumpál cítil určité dojetí, protože byl teď na tomhle místě a právě téhle noci. Nebyl to tentýž pocit, který měl, když věděl, že umře. Byl to spíš pocit, jaký má kolečko v hodinách — věci kolem se otáčejí, pero se odvíjí a kolečko cítí, že je na místě, kde má být…
Zastavil se a vyhlédl přes zábradlí. Viděl temnou vodu, nebo spíš velmi čilé bahno, které olizovalo kamenné pilíře. Vzpomínal si na prastarou legendu — jak to jen bylo? Když hodíte z Mosazného mostu do Ankhu minci, vždycky se sem znovu vrátíte? Nebo to bylo, že do Ankhu hodíte šavli? Spíš to první. Většina občanů, když hodila do řeky minci, se vždycky vrátila, když už kvůli ničemu jinému, tak jen proto, aby se ji pokusila najít.
Z mlhy se vynořila postava. Žička pocítil napětí.
„Dobré ráno, pane Žičko.“
Rumpál se uvolnil.
„Ale. To je seržant Tračník. S někým jsem si vás spletl.“
„To jsem jen já, vaše lordstvo,“ odpověděl vesele člen hlídky. „A dnes večer se točím jako falešný měďák.“
„Jak vidím, seržante, tak Mosazný most přežil další noc, aniž byl ukraden. Skvělá práce.“
„Já vždycky říkám, že opatrnosti nikdy není nazbyt.“
„A já si zase myslím, že my občané můžeme klidně spát jeden s druhým ve svých postelích, když víme, že nikdo by nám nedokázal díky vaší ostražitosti uniknout s mostem, přestože váží pět tisíc tun,“ prohlásil spokojeně Rumpál.