Oproti trpaslíkovi Afektovi seržant Tračník význam slova „jízlivost“ znal. Myslel si, že to znamená něco jako „tak nějak kluzké“. Vrhl na Rumpála uctivý úsměv.
„Když si dneska chcete udržet náskok před kriminálními živly, pane Rumpále, musíte být fakticky jako úhoř,“ odpověděl.
„Skvěle, člověče. Hm, neviděl jste tady teď někdy někoho chodit kolem, co?“
„Dneska je tichá noc, pane. Přímo smrtelné ticho,“ zavrtěl seržant hlavou. Pak si uvědomil co a jak a rychle dodaclass="underline" „Nic ve zlém, pane.“
„Jistě.“
„Takže, já abych šel,“ řekl seržant.
„Dobře, tak dobře.“
„Jste v pořádku, pane Žičko?“
„Jistě, je mi skvěle.“
„Nemáte v úmyslu skočit znovu do řeky?“
„Ne.“
„Vážně?“
„Ani nápad.“
„Aha. Tak jo. V tom případě — dobrou noc.“ Tračník na okamžik zaváhal. „Já jednou zapomenu vlastní hlavu. Ten chlápek támhle mě požádal, abych vám dal tohle.“ Podal Žičkovi malou obálku.
Žička se rozhlédl okolní mlhou.
„Jaký chlápek?
„Tamhle — oh, je pryč. Vysoký mužský. Vypadal tak nějak podivně.“
Rumpál rozevřel složený papír, na kterém bylo napsáno: OooíííOooíííOooííí.
„Aha,“ přikývl.
„Špatné zprávy?“ naklonil se k němu seržant.
„To záleží na tom,“ odpověděl Rumpál „jak se na to díváte.“
„Jo. Tak jo. Dobrá. Prima… takže dobrou.“
„Dobrou noc.“
Seržant Tračník ještě chvilku váhal, ale pak pokrčil rameny a vykročil za svými povinnostmi.
Zmizel v mlze, ale stín, který se mu předtím neustále držel v patách, po jeho odchodu zůstal na svém místě a teď se pohnul.
RUMPÁL ŽIČKA?
Rumpál se nesnažil ohlédnout.
„Ano?“
Koutkem oka Rumpál zahlédl, jak se o zábradlí mostu, kousek vedle něho, opřel pár kostnatých rukou. Pak se ozvalo několik tichých zvuků jako když se někdo snaží pohodlně opřít, a znovu zavládlo ticho.
„Tak co?“ prohlásil Rumpál směrem k řece. „Myslím, že byste rád odešel co nejdříve, ne?“
NENÍ SPĚCH.
„Myslel jsem si, že jste vždycky dokonale přesný.“
ZA TĚCHTO OKOLNOSTÍ NĚJAKÁ TA MINUTA SEM NEBO TAM NEHRAJE ŽÁDNOU ROLI.
Rumpál s porozuměním přikývl. Stáli tiše bok po boku a za nimi zněl tlumený hluk města.
„Víte,“ odkašlal si Rumpál „Byl to skvělý posmrtný život. Kde jste byl?“
BYL JSEM ZANEPRÁZDNĚNÝ.
Rumpál odpověď vlastně ani nečekal. „Poznal jsem lidi, které bych byl nikdy nepotkal, vůbec by mě nenapadlo, že existují. Udělal jsem ty nejrůznější věci. Konečně jsem zjistil, co je Rumpál Žička vlastně zač.“
A CO JE TEDY VLASTNĚ ZAČ?
„Je to Rumpál Žička.“
JE MI JASNÉ, ŽE TO PRO VÁS MUSEL BÝT TAK TROCHU ŠOK.
„No, vlastně byl.“
CELÉ TY ROKY A VY JSTE NEMĚL TO NEJMENŠÍ PODEZŘENÍ.
Rumpál Žička nejenže znal význam slova ironie, ale věděl dokonce, co je to sarkasmus.
„Vám se to žertuje,“ zabručel.
ASI ANO.
Rumpál se znovu zadíval na hladinu řeky.
„Bylo to úžasné,“ poznamenal. „Po všech těch letech. Je důležité, když vás někdo potřebuje.“
ANO. ALE PROČ?
Rumpál se zatvářil překvapeně.
„Vlastně ani nevím. A jak bych to měl vlastně vědět? Možná proto, že jsme v tom všichni dohromady. Protože v tom nechceme nechat své bližní. Protože je hrozné být naživu, a přitom vlastně mrtev. Protože je všechno lepší než být sám. Protože člověk je člověk.“
A ŠESTIPENCE JE ŠESTIPENCE. ALE OBILÍ NENÍ JEN OBILÍ.
„Není?“
NE.
Rumpál se zaklonil. Kamenné opěradlo mostu ještě sálalo teplem slunečného dne.
K jeho překvapení se Smrť zaklonil také.
PROTOŽE VY JSTE VŠECHNO, CO MÁTE, řekl Smrť.
„Jak? No ano. To taky. Támhle někde je velký a chladný vesmír.“
TO BYSTE SE DIVIL.
„Jeden život je hrozně málo.“
„UPŘÍMNĚ ŘEČENO, TĚŽKO ŘÍCT.
„Hmm?“
RUMPÁLE ŽIČKO?
„Ano?“
TO BYL VÁŠ ŽIVOT.
A tak, s pocitem nesmírné úlevy, všeobecného optimismu a s přesvědčením, že to všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, Rumpál Žička zemřel.
V uličkách města, kde ještě bylo šero, se přesně v té chvíli rozhlédl Reginald Půlbotka na obě strany, vytáhl zpod kabátu rozčepýřený štětec a malou sklenici barvy a napsal na příhodnou zeď, kterou si zvečera vyhlédclass="underline" ‚Uvnitř každé žijící osoby je mrtvá osoba, která čeká, až se dostane ven…‘
A bylo po všem. Byl konec.
Smrť stál u okna své temné pracovny a vyhlížel do zahrady. V tom tichém a temném království se nepohnul ani vánek. Černé lilie tiše kvetly nad pstruhovým jezírkem, nad jehož břehy seděly kostřičky rybařících trpaslíků. V dáli se tyčily černé hory.
Byl to jeho vlastní svět. Nenašli byste ho na žádné mapě.
Teď z jakéhosi důvodu ten svět něco postrádal.
Smrť si vybral jednu z kos umístěných na stojanu v hale. Tiše se vyplížil do černé zahrady, kde se točil Albert kolem úlů, a pokračoval dál, až vystoupil na malý pahorek na okraji sadu. Dál už byla jen netvarovaná země, která se táhla až k horám. Unesla váhu, svým způsobem existovala jako hmota, ale zatím nebyl důvod, proč ji definovat přesněji.
Tedy až dodnes.
Zanedlouho za ním přišel Albert, kterému kolem hlavy stále ještě poletovalo několik černých včel.
„Co děláte, pane?“ zeptal se zvědavě.
PAMATUJU SI.
„Prosím?“
PAMATUJU SI, KDYŽ TOHLE VŠECHNO BYLY JEŠTĚ HVĚZDY.
Takže, o co teď šlo? Aha, ano…
Smrť luskl prsty. Objevila se pole, která kopírovala mírně oblou krajinu.
„Zlatá,“ vydechl nadšeně Albert. „To je překrásné. Vždycky jsem si říkal, že by se sem hodila tu a tam trocha jiné barvy.“
Smrť potřásl hlavou. Pořád ještě to nebylo tak docela ono. Pak si uvědomil proč. Všechny ty přesýpací hodiny. Proces probíhající v nekonečném sále naplněném řevem ubývajících životů byl výkonný a nezbytný; máte-li udržet pořádek, potřebujete něco takového, a hlavně klid. Jenže tady…
Znovu luskl prsty a vzduch se rozvířil slabým vánkem. Obilné lány se zavlnily a po mírných úbočích se rozběhla vlna za vlnou.
ALBERTE?
„Ano, pane?“
NEMÁŠ NĚCO NA PRÁCI? TŘEBA NĚJAKOU MALIČKOST?
„Myslím, že právě teď ne,“ odpověděl Albert.
MYSLÍM NA ZAHRADĚ NEBO V DOMĚ.
„Aha, vy mi naznačujete, že byste chtěl být sám,“ pochopil konečně Albert.
JÁ JSEM VŽDYCKY SÁM. ALE TEĎ CHCI BÝT SÁM SE SEBOU.
„Dobře. V tom případě už musím jít, potřebuju… udělat nějakou maličkost na… v domě.“
TAK BĚŽ.
Smrť zůstal sám a pozoroval, jak obilné klasy tančí ve větru. Samozřejmě, to bylo jen takové přirovnání. Lidé jsou víc než obilí. Víří svými krátkými přepůlenými životy, poháněni doslova a do písmene hodinovými stroji a strojky, a vyplňují každý svůj den od kraje ke kraji čiročirou a úpornou snahou žít. A všechny jejich životy jsou stejně dlouhé. Ty velmi dlouhé i velmi krátké. Alespoň když se na ně díváte z hlediska věčnosti.