„No ano, ale co já vím, tak ten vůbec nebyl mrtvý, ale natřel si obličej zelenou barvou, pak shazoval víko z rakve a křičel ‚Apríl! Apríl!‘.“
„Zombii jsme tady ale nikdy neměli.“
„Myslíš, že je z něj zombie?“
„No skoro bych řekl, že —“
„To znamená, že bude bušit do těch velkých bubnů a provozovat celou noc černošské tance?“
„Takové věci oni dělají?“
„Myslíš třeba starý Rumpál? To mi nepřipadá zrovna jako něco podle jeho gusta. Co si pamatuju, tak když byl ještě naživu, tančil hrozně nerad.“
„Jenže bůžkům vúdú se nedá ani trochu věřit. Já se řídím heslem: Nikdy nedůvěřuj bohům, kteří se pořád usmívají a nosí cylindr.“
„— tak na to bych se podíval, aby mě někdo vystěhoval z ložnice, na kterou jsem čekal celé roky, jen kvůli nějaké zombii —“
„Vážně? To je legrační heslo.“
Rumpál Žička chodil dokolečka uvnitř své vlastní hlavy.
Tak to je vážně divná věc. Teď byl mrtev, nebo přesněji řečeno už nebyl naživu, nebo co to vlastně byl, a jeho myšlenky byly mnohem jasnější než kdykoliv předtím.
A ovládání těla mu připadalo čím dál tím snazší. O celé to dýchací ústrojí se skoro nemusel starat; jak se zdálo, slezina fungovala dokonale a smysly pracovaly naplno. Trávicí ústrojí však pro něj bylo pořád ještě tak trochu záhadou.
Podíval se na sebe do stříbrného talíře.
Pořád vypadal jako mrtvola. Bledá tvář, rudě podlité oči. Mrtvé tělo. Zatím sice v provozu, ale v praxi je mrtvé. Bylo to fér? Je to spravedlivé? Tak tohle je odměna za to, že skoro sto třicet let pevně věřil na převtělování duší?
Není div, že se nemrtví všeobecně považují za velmi rozzlobená a nebezpečná individua.
Kdybyste se tím směrem dívali dlouho, zjistili byste, že se chystá něco úžasného.
Kdybyste se dívali jen krátce nebo jen tak nepříliš pozorně, stalo by se něco strašného.
Byl v tom stejný rozdíl, jako když pozorujete na zimní obloze nádhernou novu, nebo se dostanete omylem do blízkosti supernovy. Jedna věc je pozorovat krásu ranní rosy, zdobící pavučiny, jako člověk, a druhá věc je být při tom mouchou.
Bylo to něco, co by se za obvyklých podmínek nestalo celé tisíce let.
A teď se to mělo stát.
Mělo se to stát v nejzazším koutku nepoužívaného příborníku v miniaturním sklepě ve Stínově, v nejstarší čtvrti Ankh-Morporku.
Plop.
Byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu.
„Třeba by se nám podařilo přinutit nějakou černou kočku, aby mu přeběhla přes rakev!“
„On žádnou rakev nemá!“ zasténal kvestor, kterému už jeho vlastní příčetnost prokluzovala mezi prsty.
„No dobrá, tak mu koupíme nějakou pěknou, zbrusu novou rakev a pak přinutíme černou kočku, aby se mu po ní prošla?“
„Ne, to je pitomost. Tady pomůže jen voda! Musíme ho přinutit vypít vodu.“
„Cože?“
„Musí jím projít voda. To nemrtvé zahubí.“
Mágové, kteří se shromáždili v arcikancléřově pracovně, naslouchali jeho prohlášení s fascinovanou pozorností.
„To víš určitě?“ zeptal se dychtivě děkan.
„Známá věc,“ odpověděl mu s převahou lektor Zaniklých run.
„Ten se vyhýbal vodě už za života jako čert kříži,“ prohlásil po chvilce děkan s pochybnostmi.
„Když je mrtvý, tak by to mohlo být jiné.“
„Myslíš? No, něco na tom je!“
„Tekutá voda!“ prohlásil najednou lektor Zaniklých run. „Je to tekoucí voda. Promiňte! Nedokážou přejít třeba řeku!“
„No, já taky nedokážu přejít řeku,“ ušklíbl se děkan.
„Nemrtvý! Další nemrtvý!“ Kvestor začínal být poněkud hysterický.
„No tak, přestaňte si z něj utahovat,“ řekl lektor a poklepal roztřeseného kvestora po rameni.
„Ale to je pravda,“ bránil se děkan. „Nedokážu to, utopil bych se!“
„Jenže nemrtvý nedokáže přejít tekoucí vodu ani po mostě.“
„Počkejte, a víme tak jistě, že je to výjimka? Že se nám to tady nerozšíří jako nakažlivá choroba?“
Arcikancléř nervózně zabubnoval prsty na stolní desku.
„Mrtví lidé, kteří se nám potulují kolem — to je velmi nehygienické,“ řekl.
To je umlčelo. Ani jednoho z nich nenapadlo podívat se na to z téhle stránky, ale byla to jedna z těch věcí, které naopak Vzoromila Výsměška napadaly pravidelně.
Podle toho, z jakého zorného úhlu jste Vzoromila Výsměška posuzovali, mohl to být ten nejlepší, nebo ten nejhorší arcikancléř, jakého univerzita v posledních stech letech měla.
Tak například na jednu stranu ho bylo příliš mnoho. Nebylo to tím, že by byl nějak zvláště velký nebo objemný, ale tím, že měl ten typ velké osobnosti, která okamžitě vyplní každé volné místečko. Při večeřích se bohatýrsky opíjel a jeho opice bývaly hlučné a ukřičené, ale to se u mágů považovalo za všeobecně přijatelné chování. Jenže on se pak vrátil do svého pokoje, tam nějakou tu hodinu házel šipky a kolem páté ráno vyrazil k řece na kachny. Křičel na lidi. Pokoušel se s nimi manipulovat. A jen výjimečně si na sebe vzal pořádné roucho. Přesvědčil paní Vidlákovou, obávanou hlavní univerzitní hospodyni, aby mu ušila zvláštní oblek s pytlovitými kalhotami v křiklavě modré a červené, a dvakrát denně užaslí mágové pozorovali, jak pobíhá a poskakuje mezi univerzitními budovami. Špičatý mágský klobouk při tom měl na hlavě upevněný provázkem. Vesele na ně pokřikoval, protože základním kamenem celé teorie Vzoromila Výsměška o výchově lidí byla železná víra, že takové věci by se líbily každému, jen kdyby je jednou zkusil.
„Třeba umře,“ říkali si s nadějí v hlase, když otřeseně zírali, jak prosekává led na Ankhu, aby si dal i v zimě svou oblíbenou rychlou ranní koupel. „Všechna ta zdravá cvičení mu musí strašlivě škodit.“
Na univerzitu se také donesly různé historky. Arcikancléř údajně absolvoval pěstní zápas s Navážkou. Vydržel prý dvě kola proti tomu obrovskému trollovi, který dělal holku pro všechno, ale především vyhazovače u Zašitého bubnu. Arcikancléř zápasil dokonce i s knihovníkem, protože se o to s někým vsadil, ale i když samozřejmě nevyhrál, ukončil zápas bez jediné zlomeniny. Arcikancléř neustále naléhal, aby univerzita postavila svůj vlastní fotbalový tým, který by se na Den Prasečí hlídky, kdy se pořádaly velké oslavy a hry, utkal se zástupci města.
Co se týče intelektuálních kvalit, získal Výsměšek své místo ze dvou důvodů. Jeden byl ten, že absolutně nikdy neměnil své mínění, ať se týkalo čehokoliv. Ten druhý spočíval v tom, že mu vždycky trvalo několik minut, než porozuměl jakékoliv nové myšlence, kterou mu někdo předkládal. To je u každého vedoucího, velitele i náčelníka neocenitelná vlastnost, protože každá věc, kterou se vám někdo pokouší ještě po dvou minutách vysvětlit, je pravděpodobně důležitá, zatímco když se někdo vzdá za necelou minutu, mluvil zřejmě o něčem, čím vás neměl ani obtěžovat.
Nicméně je pravda, že Vzoromila Výsměška bylo tolik, až se to zdálo být na jednoho člověka příliš.
Plop. Plop!
V temném příborníku, hluboko ve sklepě, se najednou zaplnila celá police.