Zato Rumpála Žičky, který se teď opatrně pohyboval chodbami, bylo přesně tolik, kolik byl jeden člověk schopen obsáhnout.
Tak tohle jsem nečekal, myslel si. Něco takového jsem si nezasloužil. Někde se musela stát chyba.
Na tváři ucítil svěží vánek a pochopil, že se ocitl někde venku. Před sebou viděl univerzitní brány, které byly pochopitelně zavřené.
Rumpál Žička najednou pocítil prudký záchvat klaustrofobie. Celé roky čekal na to, až zemře, nakonec se mu to opravdu splnilo, a teď byl zavřený v téhle… v tomhle mauzoleu, se spoustou starých nahluchlých mužů, kde by měl strávit zbytek svého života jako mrtvý. Dobrá, takže první věc, kterou musí udělat, je dostat se ven a sám se sebou jednou provždy pořádně skoncovat —
„Dobrý večer, pane Žičko.“
Velmi pomalu se otočil a spatřil malou postavu Afekta, trpaslíka, který pracoval na univerzitě jako zahradník. Afekt seděl v šeru na lavičce a pokuřoval dýmku.
„Aha. Nazdar, Afekte.“
„Tak jsem slyšel, že jste nás opustil, pane Žičko.“
„Ehm. No, ano. Tak nějak to bylo.“
„Ale už jste to překonal, jak vidím.“
Žička přikývl a nepřítomně se rozhlédl po okolních zdech. Univerzitní brány se každý večer při západu slunce zamykaly, a tak systém nutil studenty i zaměstnance, kteří se chtěli podívat do města, aby lezli přes zeď. Velmi pochyboval, že by ve svém stavu dokázal něco takového.
Zavřel a otevřel ruce. No dobrá…
„Existuje tady někde ještě nějaká jiná brána, Afekte?“ zeptal se.
„Ne, pane Žičko.“
„Dobrá, a kdyby tady měla být ještě jedna, na kterém místě by byla podle tebe nejlepší?“
„Já vám nějak nerozumím, pane Žičko?“
Ozval se zvuk týraného zdiva a vzápětí se v silné zdi objevil otvor, který tvarově vzdáleně připomínal Rumpála Žičku. Otvorem zvenčí se protáhla Rumpálová ruka a sebrala ze země špičatý klobouk.
Afekt si zapálil dýmku, která mu mezitím uhasla. V tomhle zaměstnání vidí člověk spoustu opravdu zajímavých věcí, pomyslel si.
V temné uličce, která byla touhle dobou pustá a prázdná, stál mrtvý muž jménem Reginald Půlbotka. Když se opatrně rozhlédl na obě strany, vytáhl zpod pláště štětec a barvu a napsal na zeď následující slova:
MRTVÍ ANO! NEČINNÍ NE!… a dal se na útěk, nebo lépe řečeno zmizel neuvěřitelnou rychlostí.
Arcikancléř otevřel okno, za nímž byla hluboká noc.
„Poslouchejte,“ řekl.
Mágové poslouchali.
Někde štěkal pes. O kus dál zapískal zloděj, kterému vzápětí někdo odpověděl ze sousední střechy. V sousedství se hádal jakýsi manželský pár tím způsobem, který přinutí sousedy v širém okolí otevřít okna a jejich hádku patřičně komentovat. Ale to byla jen obvyklá hlavní témata, která zaznívala na pozadí věčného hukotu a šepotu města. Ankh-Morpork předl celou noc, cestou k ránu, jako obrovské živoucí stvoření, i když to bylo pochopitelně jen přirovnání.
„A co?“ zeptal se starší pAsák. „Já nic zvláštního neslyším.“
„To je právě to, o čem mluvím. Každý den umírají v Ankh-Morporku celé tucty lidí. Kdyby se všichni začali vracet zpátky jako starý Rumpál, nemyslíte, že bychom to poznali? Město by šílelo. Bylo by mnohem hlučnější, to bych se vsadil!“
„Ve městě se vždycky pohybují nějací ti nemrtví,“ ozval se děkan pochybovačně. „Upíři, bánší, nějaká ta zombie a tak dál.“
„Jistě, ale ti jsou tak nějak nemrtví mnohem přirozeněji, že?“ zavrtěl hlavou arcikancléř. „Naučili se s tím žít, tedy myslel jsem… ehm, nežít. Jsou to prostě rození neživí.“
„Nemůžete se narodit jako neživý,“ upozornil ho starší pAsák.[6]
„Já měl jenom na mysli, že je to taková tradice,“ odsekl mu arcikancléř. „Tam, kde jsem vyrůstal, bylo několik velmi ctihodných upírů. Jejich rodina tam žila celá tisíciletí.“
„Dobrá, ale stejně pijou krev,“ neodpustil si starší pAsák. „To mne nijak zvlášť ctihodné nepřipadá.“
„Někde jsem četl, že oni vlastně vůbec nepotřebují k životu krev,“ vmísil se do hovoru děkan, který se třásl touhou pomoci. „Potřebují jenom něco, co je v krvi. Myslím, že se to jmenuje hemogoblin.“
Pohledy všech ostatních mágů se obrátily k němu.
Děkan pokrčil rameny. „Já o tom nic nevím,“ prohlásil. „Hemogoblin. Tak se tomu fakt říká. Má to něco společného se železem v krvi.“
„Jsem si, sakra, jistý, že já žádné železné gobliny v krvi nemám!“ ohradil se popuzeně starší pAsák.
„No, v každém případě jsou lepší než zombie,“ snažil se odvést děkan řeč jinam. „Mnohem lepší. Upíři se alespoň pořád nepotulují kolem a nešoupají nohama.“
„Člověka můžete v zombii proměnit dost snadno,“ ozval se lektor Zaniklých run konverzačním tónem. „Nepotřebujete k tomu dokonce ani magii. Stačí játra jisté velmi vzácné ryby a výtažek z určitého kořene. Jedna lžička — a když se probudíte, je z vás zombie.“
„Jaká je to ryba?“ zeptal se dychtivě starší pAsák.
„Jak to mám vědět?“
„A jak to vůbec může někdo vědět?“ ušklíbl se starší pAsák zlomyslně. „Znáte snad někoho, kdo se ráno probudil a řekclass="underline" ‚Hele, mám skvělej nápad, proměním někoho v zombii? Jediný, co k tomu potřebuju, jsou játra vzácný ryby a kus kořene, už mi jenom zbývá najít ty pravý? Postavte se do fronty před domem. Č. 94 — játra z Rudého pruhobřicha a Šílencův kořen… nefunguje. Č. 95 — játra Pichlouna a kořen Dum-dum… nefunguje. Č. 96 —“
„Co to tady vlastně žvaníte?“ zeptal se arcikancléř.
„Snažil jsem se jen poukázat na absolutní nepravděpodobnost výroku —“
„Buďte zticha,“ přikázal arcikancléř vážně. „Mám takový dojem… jsem si skoro jistý… podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne? Jste nejdřív živý a pak mrtvý. Přestat to prostě nemůže.“
„Jenže pro Rumpála nepřišel,“ upozornil ho děkan.
„Neustále to pokračuje,“ nedal se odbýt Vzoromil Výsměšek. „Dřív nebo později všechno zemře. Dokonce i zelenina.“
„No nevím, jestli si kdy Smrť přišel vzít nějaký brambor,“ zapochyboval děkan.
„Smrť bere všechno,“ arcikancléř trval pevně na svém.
Mágové moudře pokývali hlavami.
Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval starší pAsák: „Víte, že jsem tuhle četl, že každý atom vašeho těla se jednou za sedm let vymění za nový? Neustále vám přibývají nové a ty staré zase odpadávají. To se děje průběžně, no řekněte, není to úžasné?“
Starší pAsák dokázal udělat s konverzací totéž co hustý sirup s kolečkami v hodinkách.
„Vážně? A co se stane s těmi starými?“ otočil se k němu Vzoromil, kterého pAsákovy údaje proti jeho vůli zaujaly.
„To nevím, ale asi se jen tak vznášejí ve vzduchu, řekl bych, než se zase nalepí na někoho jiného.“
Jak se zdálo, to arcikancléře poněkud zarazilo.
„Cože? To jako myslíte i na mágy?“
„No určitě. Je to část zázraku bytí.“
„Že by? No, mně to spíš připadá jako pěkně nezdravá záležitost,“ zamračil se arcikancléř. „Předpokládám, že se to nedá nějak zarazit?“
6
Poz. autora: Místo staršího pAsáka bylo velmi neobvyklé, stejné jako jeho název. V některých komunitách bývá starší pAsák jednou z nejdůležitějších postav celého sboru, v jiných je to pouze člověk, který dohlíží na pasoucí se dobytek nebo koně. Starší pAsák na Neviditelné univerzitě byl filozof, který vypadal jako kůň, a tak téměř přirozeně spojoval oba významy.