Napadlo ho, co se stalo s Chandosem a muži, které měl vzít s sebou. Měli by už dorazit.
Rozhodl se, že nemá smysl riskovat a čekat na ně. Musí se odtud dostat. Protože se mu nepodařilo probudit Padishara, bude ho muset nést. Steff tady bohužel zůstane.
Trvalo několik minut, než všechno připravil. Nejdříve se postaral o Leahův meč, opatrně ho vsunul zpět do provizorní pochvy. Pak odnesl Teel a hned potom Steffa na kraj praskliny a shodil je dolů. Až do poslední chvíle si nebyl jistý, jestli to má opravdu udělat. Zanechalo to v něm nepříjemný pocit a vnitřní prázdnotu.
Byl neskutečně unavený a zesláblý. Nevěřil, že se dokáže tunely sám vrátit zpět. A to má na starost ještě Padishara. Nějak se mu podařilo přítele dostat na ramena a s jedinou pochodní v ruce se vydal na cestu.
Zdálo se mu, že putuje dlouhé hodiny. Nic neviděl a slyšel jen zvuky vlastních bot, škrábajících o kámen. Znovu a znovu se ptal sám sebe, kde jenom muže byt Chandos? Proč nepřišel? Už přestal počítat, kolikrát vlastně upadnul, zakopával o kameny v tunelu i svou vlastní únavu. Kolena a ruce měl odřené a krvavé, tělo mu vypovídalo poslušnost. Myslel na různé věci, na dětství, rodinu, na dobrodružství, které s Parem a Collem prožil, na klidného, spolehlivého Steffa a trpaslíky z Posledního přístavu. Chvílemi plakal lítostí, jak všichni dopadli, jak byla minulost ztracená. Když se ocital na pokraji zhroucení, mluvil na Padishara, ale ten ho nevnímal.
Cesta se zdála nekonečná.
Když se pak konečně objevil Chandos s hrstkou psanců a Axhindem doprovázeném svými trolly, Morgan už nešel. Zhroutil se v tunelu vyčerpáním.
Po zbytek cesty ho spolu s Padisharem nesli: Snažil se vysvětlit, co se stalo, přestože si nebyl jistý, co přesně říká. Věděl, že někdy naprosto nesouvisle blouzní. Pamatoval si, že Chandos říkal něco o novém útoku Federace, který mu zabránil přijít dříve. Pamatoval si nesmírně silné, mozolnaté ruce muže, který ho držel.
Když se znovu dostali na výčnělek, byla ještě tma. Výběžek se opravdu otřásal pod novým útokem. Další rozptýlení na odvrácení pozornosti od vojáků plížících se v tunelech. Situace vyžadovala okamžité řešení. Neustále přilétaly mraky šípů a kopí. Obléhací věže se sunuly kupředu. Podařilo se jim odrazit bezpočet pokusů o výstup. I přesto se jim podařilo dokončit přípravy na ústup. Ranění se mohli vydat na cestu. Muži, kteří nedokázali jít po svých, byli posazeni na vozíky. S těmi putoval i Morgan. Nesli je zpět do jeskyní, kde začínaly tunely. Objevil se Chandos. Zatímco mluvil, naklonil svou divokou tvář s černým knírem blíž k Morganovi.
„Všechno je v pořádku, horale,“ vzpomínal si později Morgan na mužova slova, přestože hlas vnímal jako slabý bzukot. „Vojáci Federace se dostali do tajného tunelu, ale přeřízli jsme závěsné mosty. Zpomalí je to — dostatečně dlouho, abychom se dostali bezpečně pryč. Vydáme se jinými tunely. Také vedoucí ven. Zná je jen Padishar. Je to těžší sestup, víc zatáček a pár chytáků, které musíme zvládnout. Ale Padishar ví, co dělat. Nikdy neponechává nic náhodě. Už se vzpamatoval a dohlíží na to, aby se všichni dostali ven. Starý Padishar je houževnatý. Ale rozhodně ne víc, než ty. Zachránil jsi mu život. Dostal si ho odtamtud právě včas. Teď si odpočiň, zatím můžeš. Nebude to trvat dlouho.“
Morgan zavřel oči a usnul. Spal slabě, často ho budil rachot vozíku, na kterém ležel a zvuky mužů, namačkaných nad ním. Šeptali a křičeli bolestí. Tunely zaplňovala temnota, mlhavá čerň, kterou nedokázalo dostatečně proniknout ani světlo pochodně. Viděl kolem procházet tváře a těla, ale převažující vzpomínku zanechávala neproniknutelná noc.
Zdálo se mu, že jednou nebo dvakrát uslyšel souboj, třesk zbraní a chrapot mužů. Nebylo to nic naléhavého, nic nenapovídalo, že hrozí vážné nebezpečí. Po chvíli usoudil, že se mu to zdá.
Nakonec se přinutil procitnout, nechtěl už spát, protože když nevěděl, co se děje, měl ze spánku strach. Nezdálo se, že by se něco změnilo. Vypadalo to, že spal jen pár minut.
Zvednul hlavu a páteří mu projela bodavá bolest. Znovu se položil a vzpomněl si na Steffa a Teel, na to jak tenká čára dělí život od smrti.
Přistoupil k němu Padishar Creel. Na hlavě měl velký obvaz a ruku přidělanou k dlaze. „Vítej, kamaráde,“ pozdravil ho tiše.
Morgan kývl, zavřel oči a znovu je otevřel.
„Odcházíme,“ řekl muž. „Všichni, díky tobě. A Steffovi. Chandos mi všechno vyprávěl. Měl neuvěřitelnou odvahu.“ Odvrátil svou drsnou tvář. „Hmm, Výběžek jsme ztratili, ale je to malá cena za naše životy.“
Morgan zjistil, že o ceně životů nechce mluvit. „Pomoz mi vstát, Padishare,“ řekl tiše. „Chci odtud odejít po svých.“
Vůdce psanců se usmál. „A myslíš že my ne, kamaráde,“ zašeptal.
Natáhl k němu svou zdravou ruku a pomohl Morganovi na nohy.
Kapitola 32
Par a Coll Ohmsfordovi kráčeli světem nočních můr. Ponořovalo se do ohlušujícího a nekonečného ticha, přikrývajícího vše svou prázdnotou, mnohem delší než sám čas. Naprostý nedostatek zvuku, dokazoval nepřítomnost jakéhokoli života. Ani křik ptáku nebo bzučení hmyzu, žádné cupitání ani škrábání a ani vítr, nešuměl v korunách stromů. Stromy se tyčily k obloze jako kamenné sochy vytesané pradávnou civilizací a zůstávaly tu jako němý odkaz nicotným snahám lidí. Vypadaly šedé a chladné a dokonce i listy, které měly svou barvou zjemnit vzhled kmenů a větví připomínaly hadry strašáka. Plevel a ostrá tráva se otíraly o jejich kmeny jako zatoulané děti. Ostružinové keře se vzájemně proplétaly v zoufalé snaze ubránit se hrozícímu nebezpečí.
Jako hluboké, vším prostupující moře šedi, které před sebou uzavřelo všechen život, ležela kolem nepřátelská věčná mlha. Visela pevně ve vzduchu, nehýbala se a dusila stromy i keře, skálu i zem. Závoj, bránící příchodu slunečního teplo a světla. Někde řídká, propůjčující věcem, které halila nejasnou podobu, jinde mléčně hustá. Na kůži vytrvale vlhce studila a šeptala o věcech dávno mrtvých.
Par a Coll pomalu a opatrně pokračovali snem, který se jim nezdál. Snažili se zbavit pocitu, že jim chybí těla. Snažili se proniknout pohledem každý stín, hledali známku jakéhokoli pohybu. Všude nalézali jen nehybnost a klid. Svět, do něhož vstoupili byl mrtvý, jakoby v něm chyběly i Přízraky.
Aby se dostali k výklenku, rychle přeběhli k sutinám Sendicova mostu. Vysoká tráva a vlhkem prosáklá země tlumila jejich kroky Nohy se jim chvílemi ztrácely v koberci mlhy. Par se otočil ke dveřím, kterými sem vešli. Nespatřil je.
V příští chvíli se ztratila i stěna útesu a pozůstatky Paláce králů z Tyrsisu.
Jako kdyby nikdy neexistoval, zachmuřeně si pomyslel Par.
Uvnitř se cítil vyhaslý a prázdný, ale těle mu hořelo, kůže pod oděvem potem zvlhla a škrábala ho. Rozbouřené city se mu nepodařilo ani urovnat, ani rozehnat; zoufale a zmateně vykřikovaly nesmyslné polopravdy. Srdce v hrudi mu hlasitě bušilo a tep se ho snažil dohnat. S každým dalším krokem vnímal hrozbu vlastní smrti. Znovu si přál, aby mohl alespoň na chvíli přivolat kouzlo, byt“ jen v jeho nejjednodušší podobě. Ujistit se, že za ním stojí alespoň nějaká síla, kterou může použít. Ale každé vyvolání kouzla varuje všechny živé tvory v Jámě, a Par doufal, že o nich zatím nikdo neví.
Coll se dotknul jeho paže a ukázal k místu, kde se před nimi v nehezky vypadající trhlině, mizející v černotě, otevírala zem. Musí ji obejít. Par přikývl a vyrazil. Collova přítomnost mu dodávala jistotu, jakoby pouhá skutečnost že s ním je mohla zastrašit hrozící zlo. Coll — veliká hranatá postava, tyčící se jako skála za Parovými zády, s drsnou, odhodlanou tváří. Vypadalo to, že jen síla jeho vůle je sama dovede do konce. Par nedokázal slovy vyjádřit radost z bratrovi přítomnosti. Věděl, že to je sobecká reakce, ale naprosto upřímná. Coll měl v tomto případě mnohem větší odvahu než on.