Obešli proláklinu a vrátili se zpátky k rozvalinám mostu. Nic se nezměnilo, všude ticho a pusto.
Pak se něco v mlze před nimi temně zalesklo, hranatý obrys, zvedající se ze sutin. .
Par se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Výklenek.
Par v čele a Coll jen o krok za ním, pospíchali k němu. Objevily se před nimi kamenné bloky zdí, vystupující z neskutečného závoje mlhy. Po zdech se plazilo křoví, šikmou střechu ovíjelo psí víno a základy barvil zelený a rezavý koberec mechu. Výklenek, dobrých padesát stop široký a přinejmenším dvacet vysoký, byl větší, než si Par představoval. Vypadal jako nějaká krypta.
Mladíci z údolí dorazili k nejbližší zdi a opatrně přešli za roh k čelní stěně. V kameni s malými jamkami našli vytesaný starodávný nápis, poničený časem a počasím. Slova byla téměř nečitelná. Zastavili se a bez dechu četli:
Zde leží srdce a duch národů
Jejich právo na svobodu
Jejich touha po míru
Jejich odvaha hledat pravdu.
Zde leží Shannarův Meč.
Za tím se nalézaly pootevřené mohutné kamenné dveře. Bratři na sebe mlčky pohlédli a pak vykročili. Když došli ke dveřím, nakoukli dovnitř. Spatřili zeď, tvořící chodbu vedoucí doleva; ztrácela se v temnotě.
Par se zamračil. Nečekal takhle složitou stavbu; myslel si, že to nebude víc než jen jedna komnata se Shannarovým mečem uprostřed. Tohle vypadalo komplikovaně.
Podíval se na Colla. Nervózně a rozčíleně se rozhlížel kolem. Nejdříve si prohlížel vchod a pak temnou houšť lesa, který je obklopoval. Coll se natáhl a otevřel dveře. Lehce se pohnuly.
Naklonil se blíž. „Tohle vypadá jako past,“ zašeptal tak tiše, že ho Par málem neslyšel.
Par s ním souhlasil. Dveře do tři sta let starého výklenku, ležícího uprostřed Jámy, se neměly otevřít tak rychle. Až se dostane uvnitř, kdokoli je za ním může bez problému znovu zavřít.
Ale přesto věděl, že stejně půjde. Už se rozhodl. Měl toho za sebou příliš mnoho, než aby se teď otočil. Zdvihl obočí a věnoval Collovi tázavý pohled. Chtěl vědět co navrhuje.
Coll sevřel pevně rty. Věděl, že Par je odhodlaný jít dál. Neměl na vybranou. S nesmírným úsilím vyřkl ta slova: „Dobře. Ty jdi po Meči; já budu hlídat tady.“ Velkou rukou stiskl Parovi rameno. „Ale dělej!“
Par přikývl, vítězoslavně se usmál a odstrčil bratra stranou.
Prošel dveřmi a rychle se vydal chodbou do temnoty. Doprovázen slabým světlem přicházejícím z venku, šel, kam až nejdál mohl. Brzy se ocitnul v naprosté tmě. Neúspěšně pátral podél zdí po konci chodby. Vzpomněl si na kámen od Damson. Sáhl do kapsy, vytáhl ho, sevřel ho v dlani, aby ho ohřál a potom natáhnul ruku před sebe. Temnotu zaplavilo stříbrné světlo. Divoce se usmál. Znovu vykročil. Pozorně naslouchal tichu a pozoroval stíny.
Pokračoval klikatou chodbou. Sestoupil po malém schodišti a vstoupil do další chodby. Zašel mnohem dál, než měl v úmyslu a poprvé začal mít nepříjemný pocit. Už nebyl ve výklenku, ale někde hluboko pod zemí. Jak to?
Pak chodba končila. Vstoupil do místnosti s klenutým stropem a zdmi s vyrytými obrazy a runami. Náhle se mu bolestí zastavil dech.
Shannarův meč čekal přímo uprostřed místnosti, ostřím hluboko zasazený v bloku červeného mramoru.
Aby se ujistil, že se mu to nezdá, zamrkal a potom k němu rychle vyrazil. Hladká, bezchybně provedená čepel na sobě nenesla známku sebemenšího škrábnutí. Na jílci se odrážel vyrytý obraz k obloze vztyčené ruky držící pochodeň. V nejasném světle se Talisman, jako nová ocel, modře leskl.
Par cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Před sebou měl skutečně Meč.
Projela jím posvátná úcta. Téměř se neudržel a zavolal Colla. Pocítil nesmírné uvolnění. Vsadil všechno na jednu kartu, na pouhé tušení — a vyhrál. Stíny, celou dobu měl pravdu! Shannarův meč opravdu skrývala Jáma, v houštině stromů a keřů, v mlze a noci a mezi Přízraky...!
Náhle se vzpamatoval. Když pomyslel na Přízraky, uvědomil si, na jak nejistém místě se nachází. Později, až budou s Collem pryč z téhle krysí díry, bude dost času na to, blahopřát si.
V kameni, skrývajícím Meč, byly vytesané schody. Stoupal po nich vzhůru. V okamžiku, kdy stoupnul na první schod, se odlepilo něco ze zdi v temnotě za ním. Ztuhnul a hrdlo se mu sevřelo.
V mysli křičelo jediné slovo.
Přízrak!
Ale potom zjistil že se mýlí. Nešlo o Přízrak. Byl to zahalený muž s kapucou, oblečený celý v černém. Na prsou měl znak vlčí hlavy.
Když si Par uvědomil, kdo to je, jeho strach nepolevil. Muž, který se k němu blížil byl Rimmer Dall.
U vchodu do výklenku netrpělivě čekal Coll. Stál zády ke zdi u jedné strany vchodu a očima pátral v mlze. Nic se nehýbalo. Nedoléhal k němu žádný zvuk. Zdálo se, že je sám; přesto cítil neklid. Světlo úsvitu se prodíralo dolů baldachýnem stromů a on se koupal v jeho chladné, šedavé záři.
Par už je pryč příliš dlouho, pomyslel si. Nemělo by mu to trvat tak dlouho.
Rychle se otočil k černému vchodu do výklenku. Počká ještě pět minut; pak se vydá dovnitř.
Rimmer Dall se zastavil několik stop od Para. Nedbale zvednul ruku a stálil si kapuci pláště. Rovnou, podlouhlou tvář neměl ukrytou pod maskou, ale v polosvětle výklenku ji přesto nešlo rozeznat. To na věci nic neměnilo. Par by ho poznal kdekoliv. Jejich jediné setkání před mnoha týdny v krčmě U modrých knírů bylo něco, na co nedokázal nikdy zapomenout. Doufal, že se mu nikdy nic podobného nepřihodí: a teď mu znovu stál tváří v tvář. Rimmer Dall, První Stopař Federace, muž, který ho pronásledoval po celém Truborohu ho nakonec dostihl.
Dveře, kterými Par vešel, zůstávaly otevřené. Marnivý přístav. Mladíka napadlo utéci.
„Počkej. Pare Ohmsforde,“ ozval se Dall, jakoby mu četl myšlenky. „Snad nechceš utéci? To se tak snadno vyděsíš?“
Par váhal. Rimmer Dall byl velký, rozložitý muž; jeho tvář s rusými vousy jakoby byla vytesána z kamene, tak tvrdě a hrozivě vypadala. Přesto zněl jeho hlas — na, který Par také nezapomněl — tiše a působivě.
„Nechceš si nejdříve poslechnout, co ti chci říci?“ pokračoval velký muž. „Ublíží ti to? Abych si s tebou promluvil, musel jsem tu dlouho čekat.“
Par vykulil oči. „Čekat?“
„Jistě. Když už ses jednou rozhodnul, dříve nebo později jsi sem musel dojít. Přišel jsi pro meč, co? Samozřejmě, že ano. Nemýlím se? Máme si toho hodně co říct.“
„Neřekl bych.“ rozsvítilo se Parovi. „Pokoušel jste se nás uvěznit ve Varfleetu. Mé rodiče jste zavřel ve Stinném dole a obsadil vesnici. Pronásledoval jste je i mne dlouhé týdny.“
Rimmer Dall složil ruce. Par si všiml, že na levé má rukavici až k lokti. „Předpokládejme, že já zůstanu stát tady,“ navrhl velký muž. „Můžeš tedy kdykoli odejít a já proti tomu nic neudělám“
Par se zhluboka nadechl a ustoupil o krok. „Nevěřím vám.“