A tam stál Coll.
Nebo spíš to, co kdysi býval Coll.
Jenom těžko dokázal rozeznat tvář svého bratra. Jakási vnitřní muka, která si mohl pouze představovat, zpustošila její rysy. Výraz měl ochablý a zcela bez života. Také jeho tělo vypadalo jako odtržené od kloubů a pokroucené. Na kůži mu zřetelně vyvstávaly trhliny a rozšklebené rány. V jeho očích rozeznával spalující horečku.
„Vzali si mě,“ zoufale zašeptal Coll. „Přeměnili mě. Prosím. Pare, potřebuji tě. Obejmeš mě? Prosím?“
Par zavyl nekonečnou hrůzou. Chtěl, aby se ta věc před ním ztratila, zmizela z jeho dohledu i mysli. Projel jím chlad. Otevírající se prázdnota hrozila, že ho celého pohltí.
„Colle!“ vzlykal.
Bratr klopýtnul a padal směrem k němu. Ruce měl široce roztažené. V uších mu znělo Dallovo varování - pravda, pravda, její děs! Coll se stal Přízrakem, stvůrou jako všichni ostatní v Jámě. A Rimmer Dall tvrdil, že je zničila Federace! Jak? Par byl pryč pouze pár minut. Co udělali s jeho bratrem?
Ohromeně tam stál a třásl se. Bytost před ním se ho dotkla prsty, pak pažemi, objala ho a celou dobu šeptala: „Obejmi mě, obejmi mě.“ Znělo to jako kouzelná formule, která by ho mohla osvobodit. Par si přál zemřít, nikdy se nenarodit, ztratit se ze světa a zbavit se tak všeho, co se stalo. Přál si milión nemožných věcí — cokoliv co by ho dokázalo zachránit. Ze znecitlivělých prstů mu vypadl Shannarův meč. Ucítil, že všechno, co doposud znal a v co věřil, bylo v jediné chvíli zrazeno.
Collovy ruce jím začínaly smýkat.
„Colle, ne!“ zařval.
Pak někde hluboko uvnitř se něco stalo, něco, proti čemu dokázal bojovat jen chvilku než se ho to zmocnilo. Hrudí mu proběhl oheň a rozšířil se dál do těla jako požár, který se vymkl kontrole. Probouzelo se kouzlo — ne kouzlo písně přání, kouzlo neškodných představ a předstíraných věcí, ale nějaké jiné. Kouzlo, které kdysi náleželo elfeínům, kouzlo, které dal před mnoha lety Allanon Sheovi Ohmsfordovi, kouzlo, které zakořenilo ve Wilu Ohmsfordovi a předávalo se generace v jeho rodu až k němu. Věčně se měnící a vyvíjející tajemství. Spalo v něm, bylo to tvrdé a neústupné kouzlo mocnější než píseň přání.
Proběhlo jím a explodovalo. Zařval na Colla, aby ho nechal odejít, aby zmizel pryč, ale jeho bratr vypadal, jakoby ho neslyšel. Coll, odepsaná stvůra, karikatura krve a lidského masa, kterou Par miloval, byla pohlcována svým vlastním vnitřním šílenstvím. Přízrak, kterým se stal, potřeboval pouze jíst. Na jeho naléhání nepřicházela žádná odezva. Kouzla se ho zmocnila, pohltila ho a ve chvíli obrátila v prach.
Par s hrůzou sledoval jak mu bratr mizí před očima. Ohromen, neschopen slova, klesl na kolena. Cítil, jak jeho vlastní život mizí společně s Collovým.
Pak se na něj začaly sápat další ruce, pevně ho držely a strhávaly k zemi. Tlačil se na něho propletenec zkroucených a zpustošených tváří a těl. Přišli si pro něj Přízraky z Jámy. Byly jich tam tucty. Nedočkavé ruce se ho snažily uchopit a prsty rozervat na kousky. Cítil, jak se rozpadává, praská pod tíhou jejich těl.
A pak se kouzlo vrátilo, mohutně explodovalo a Přízraky odletěly jako kusy uschlého dřeva.
Kouzlo dostalo tvar, nechtěná myšlenka přivedená k životu. Vyrůstalo mu v dlaních, ostrý střep modrého ohně, jako železo studené a tvrdé plameny, Nepochopil jeho zdroj ani bytí — ale instinktivně porozuměl jeho účelu. Se zlostným výkřikem vrhnul svou novou zbraň ve smrtelném oblouku, řezal stvůry kolem sebe, jako kdyby byly z papíru. Okamžitě se kácely k zemi. Skomírající hlasy zněly nesrozumitelně a vzdáleně. V zápalu zabíjení se ztratil sám sobě, řezal kolem sebe jako šílenec. Nechával zlost a zoufalství, zrozené se smrtí bratra, vyjít ven.
Kolik způsobil smrti!
Přízraky odpadávaly a ty, které nezničil, se potácely a hýbaly jako loutky. Neustále na ně křičel. V jedné ruce držel pochodeň z kouzelného ohně. Sehnul se a uchopil ležící Shannarův meč.
Cítil, že se spálil, zbraň mu sežehnula ruku a ozvala se drsná a překvapující bolest.
Najednou i jeho vlastní kouzlo zaplápolalo a zamklo. Zmateně uskočil dozadu a snažil se jej znovu vyvolat. Nepovedlo se mu to. Přízraky ihned zaútočily. Zaváhal a pak se rozběhl. Utíkal podél sutí mostu, klopýtal a klouzal na vlhké půdě. Zoufalstvím a zuřivostí lapal po dechu. Nedokázal odhadnout, nakolik jsou mu bestie v patách. Běžel a neohlížel se. Snažil se utéct před hrůzou, kterou zažil, stejně jako před Přízraky, které ho pronásledovaly.
Dostal se téměř ke stěně útesu, když uslyšel Damson. Běžel k ní s jedinou myšlenkou v mysli. Musí se zachránit! Shannarův meč pevně tisknul k hrudi, už nepálil. Bylo to jen ostří zabalené v jeho zabláceném kabátě. Upadl, dopadnul na obličej a vzlykal. Zase slyšel Damson jak volá a křik opětoval.
Pak už se dostal do její náruče. Snažila se ho postavit na nohy, odtahovala ho od sebe a důrazně se ptala: „Pare, Pare, co se s tebou děje? Pare, co se stalo?“
Mezi lapáním po dechu a vzlyky zoufale vykřikovaclass="underline" „Je mrtvý, Damson! Coll je mrtvý! Já jsem ho zabil!“
Dveře útesu před ním byly otevřené. V černém otvoru stála malá, chlupatá postavička se širokýma očima. Spolu s Damson, o kterou se opíral, k nim doklopýtal. V příštím okamžiku se za ním zavřely.
Potom všechno a všichni zmizeli v bílém zvuku jeho křiku.
Kapitola 33
V Dračích Štítech padal studený, šedivý, nekonečný déšť, zakrývající oblohu od horizontu k horizontu. Morgan Leah stál na kraji srázu a zíral zpod kapuce svého kabátu. Směrem na jih se kopce jevily jako nízké, stáčející se stíny v mlze. Mermidon nebylo vidět. Svět za místem, na kterém stál, se zdál nevýrazný a vzdálený. Nemohl se zbavit pocitu, že pro něho zůstane už navždy cizí.
Zamrkal, aby setřásl kapky deště, které mu vítr fouknul do očí. Měl studený obličej a jeho načervenalé vlasy se mu lepily k čelu. Tělo pod promoklým oděvem měl celé poškrábané a rozbolavělé. Otřásl se a naslouchal okolním zvukům. Vítr dul okolo útesů a mezi stromy, jeho skučení přehlušilo bouři, která duněla daleko na severu. Ze skal za ním se valily proudy vody, spěchaly a braly s sebou vše, co jim stálo v cestě. Ztrácely se dole v mlze.
Den jako stvořený na zúčtování se životem, pomyslel si ponuře Morgan. K nalezení nového začátku.
Zezadu k němu přistoupila mohutná, zahalená postava Padishara Creela. Po tvrdém obličeji stékaly kapky deště. Oděv, stejně jako Morgan, měl úplně promočen.
„Je čas jít?“ zeptal se potichu.
Morgan přikývl.
„Jsi připraven, příteli?“
„Ano.“
Padishar se podíval do deště a povzdechl si. „Nedopadlo to tak, jak jsme si představovali, souhlasíš?“ zeptal se tiše. „Ani trochu.“
Morgan se zamyslel a pak odpověděclass="underline" „Nevím, Padishare. Možná, že dopadlo.“
Časně zrána vyrazili psanci pod Padisharovým vedením z tunelů pod Výběžkem a vydali se na východ a sever do hor. Úzké a strmé stezky, po kterých putovali, déšť rozmáčel. Přestože jim hrozil na každém kroku nepříjemný pád, Padishar cítil, že jsou bezpečnější než cesta skrz průsmyk Poznání, zcela jistě hlídaný Federací. Sebehorší počasí znamenalo spíš pomoc než překážku. Déšť dokonale zakrýval stopy, zahlazoval jakoukoli známku o jejich pohybu. Od chvíle, co se dali na útěk, nespatřili jedinou známku přítomnosti Federace. Jakékoli pronásledování muselo skončit v blátě. Výběžek je možná ztracen, ale psancům se podařilo uprchnout a mohou bojovat dál.