Když se skupina konečně dostala nad Mermidon, rozdělující se na jihu k Duhovému jezeru a na východě k Pustým pláním, vítalo je už poledne. Na Výběžku, kde se horské stezky křížily do všech směrů, zastavili, aby si odpočinuli. Rozdělí se a trollové se vydají na sever směrem k Umrlčím horám a dál k domovu. Psanci se opět setkají v další z jejich pevností — Firerim Reach. Padishar se vrátí do Tyrsisu hledat Damson a ztraceného mladíka. Morgan půjde na východ do Posledního přístavu, aby dodržel slib daný Steffovi. Za čtyři týdny se všichni setkají v Jannissonově soutěsce. Do té doby se zmobilizuje vojsko trollů a Hnutí spojí své roztříštěné skupiny. Vytvoří nový postup v boji proti Federaci.
Pokud někdo z nich bude ještě naživu, aby nějaké plány vytvořil, pomyslel si Morgan zasmušile. Nevěřil, že přežijí. Osud Teel mu nedopřával klidu a nutil ho neustále pochybovat. Přesvědčil se, jak jednoduše dokážou Přízraky, a díky tomu i spojenci Federace, proniknout mezi své nepřátele. Může proti nim stát kdokoliv; nepodaří se jim ho odhalit. Zrada číhá ve všech koutech. Jak se mají bránit, když vlastně ani nevědí komu mohou věřit.
Ačkoliv vůdce psanců byl tím posledním, kdo by se přiznal, Morgan věděl, že ho to také trápí. Od prvního okamžiku jejich útěku, ho Morgan pozoroval, velký muž viděl nebezpečí za každým rohem.
A on nakonec také.
Myslí mu prostupovala temná odevzdanost a snažila se proměnit jeho duši v led. Jednotlivě by jim bylo mnohem lépe.
„Domníváš se, že je pro tebe bezpečné jít do Tyrsisu po tak krátké době?“ zeptal se náhle ve snaze zavést nějakou konverzaci. Potřeboval slyšet hlas toho druhého, ale nebyl schopen vymyslet něco duchaplnějšího.
Padishar pokrčil rameny. „Stejně, jako kdykoli jindy. V každém případě použiji převlek.“ Nakrátko zvedl hlavu proti prudkému závanu větní a deště. „Neměj strach, horale. Bratři z údolí budou v pořádku. Postarám se o to.“
„Nelíbí se mi, že nejdu s tebou.“ Morgan nedokázal zakrýt hořkost ve svém hlase. „Já jsem přemluvil Para a Colla, aby sem přišli, nebo na tom mám velký podíl. Opustil jsem je již jednou v Tyrsisu a teď je opouštím znovu.“ Unaveně potřásl hlavou. „Ale jinou možnost neznám. Musím udělat, o co mě poprosil Steff. Nemohu prostě ignorovat...“
Vzpomínka na mrtvého přítele přerušila jeho další slova a pronikavá bolest ze ztráty se vrátila. Na okamžik si myslel, že se rozpláče, ale nedokázal to. Už neměl žádné další slzy.
Padishar mu položil ruku na rameno. „Horale, musíš dodržet slib. Dlužíš mu to. Až ho splníš, vrať se. Všichni budeme čekat a spolu začneme znovu.“
Morgan přikývl, neschopen slova. Slízl déšť ze svých rtů. Padisharova drsná tvář se k němu naklonila a na chvíli všechno zastínila. „V tomto boji odevzdáme, co můžeme. Všichni. Ve své svobodě jsme si všichni rovni, lidé, trpaslíci i trollové. Nikdo z nás nevede svou vlastní válku, bojujeme v naší společné. Vydej se do Posledního přístavu a pomoz těm, kteří to potřebují. Já půjdu do Tyrsisu a udělám to samé. Ale nezapomeneme na sebe!“
Morgan zavrtěl hlavou. „Ne, nezapomeneme, Padishare.“
Velký muž ustoupil. „Dobrá. Vezmi si tohle.“ Podal Morganovi prsten s emblémem jestřába. „Až mě budeš potřebovat znovu najít, ukaž tohle Mattym Roh ve Whistledownu ve Varfleetu. Uvidíš, že o mě bude vědět. Neměj strach. Už jednou posloužil svému účelu; poslouží i podruhé. A teď už jdi. A hodně štěstí.“
Podal mu ruku a Morgan ji pevně uchopil. „Hodně štěstí i tobě. Padishare.“
Padishar Creel se usmál. „Ať nás neopouští, kamaráde.“
Vrátili se zpět přes výčnělek ke skupince vysokých jedlí, kde čekali psanci a trollové. Každý, kdo se dokázal postavit na nohy. Mluvilo se o rozchodu, ale slova zněla v dešti vzdáleně a zastřeně. Chandos objal Padishara, ostatní ho poplácávali po zádech a několik mužů mu podalo ruku.
Dokonce i za těchto okolností stále zůstává jediným vůdcem, kterého chtějí, pomyslel si Morgan obdivně.
Pozoroval jak trollové odcházejí na sever do skal, velké hřmotné postavy, rychle splývající s okolní krajinou.
Padishar se na něj podíval. Zvedl ruku a zamával mu na rozloučenou.
Otočil se na východ k pahorkům. Padal mu na obličej déšť a on sklonil hlavu, aby si chránil tvář. Pohlédl na stezku před sebou. Ještě jednou se chtěl podívat zpět, aby naposledy pozdravil přátele, vedle kterých bojoval. Nikoho už nespatřil.
Pak si vzpomněl, že s Padishar vůbec nemluvil o kouzlu ze zlomeného Leahova meče, kouzlu, kterému oba vděčili za svůj život. Nikdy mu neřekl, jak porazil Teel, jak se mu podařilo přemoci Přízraky. Neměli čas si o tom promluvit. Předpokládal, že k tomu neměl žádný zvláštní důvod. Ještě stále tomu úplně nerozuměl. Nevěděl, proč v ostří stále ještě dřímalo kouzlo. Nebyl si jist, proč se mu ho podařilo vyvolat. Domníval se, že kouzlo už dávno zmizelo. Nebo se to stalo až po jeho posledním vyvolání? Je ho tam tolik, že ho dokáže zachránit ještě jednou?
Přistihl se, že přemýšlí o tom, kdy si to bude moci ověřit.
Dál opatrně sestupoval z hory, až zmizel v dešti.
Par Ohmsford se vznášel.
Nespal, protože ve spánku by ho pronásledovaly sny. Nebyl ani vzhůru, protože v bdělosti by ho dostihla realita, před kterou se tak zoufale snažil uniknout.
Jednoduše se vznášel na rozhraní mezi snem a skutečností. Ukrýval se v šedých zákoutích mysli, tam, kde se jeho mozek nemohl soustředit a jeho vzpomínky zůstávaly roztříštěné. Byl v teple a bezpečí jak před minulostí tak i budoucností. Choulil se hluboko v sobě. Bláznovství přivítal a nebránil se mu. Díky němu ztratil směr a jeho myšlenky a smysly otupěly. Poskytovalo mu azyl. Zahalilo ho do pláště nevědomosti, chránící před okolním světem, nic víc nepotřeboval.
Ale stejně tak jako zdi mají štěrbiny a praskliny, které propouštějí světlo, i jeho bláznovství mělo své trhliny. Vnímal šepot okolního života, před kterým se tak důkladně snažil schovat. Cítil přikrývky, které ho zahalovaly, postel, na které ležel. Přes mlžný závoj viděl, jak hoří svíčky. Připomínaly tunel z žlutého jasu, ostrovy v tmavém moři. Ze skříněk, polic, krabic a skříní ho pozorovaly rozličné nestvůry. Tváře měly z hadrů a oči z knoflíků. Natahovaly přišité nosy a schlíplé plandající uši, pozorovaly ho ve stále stejné poloze. Naslouchal slovům, která pluly vzduchem jako smítka na paprscích slunce.
„Je velice nemocný, milá Damson,“ slyšel říkat jeden hlas.
Druhý hlas odpověděclass="underline" „Chrání sám sebe, Krtku.“
Damson a Krtek. Věděl o nich, ale nedokázal si je přesně zařadit. Také věděl, že mluvili o něm. Nevadilo mu to. Nezáleželo na tom, co říkali.
Skrz štěrbiny a praskliny občas zahlédl jejich tváře.
Krtek byl tvor s kulatými chlupatými rysy a velkýma zvídavýma očima, stojící zamyšleně nad ním. Občas vybídl ty zvláštní tvory, aby si sedli k němu. Vypadal stejně jako ty tvorové, pomyslel si. Volal je jménem. Mluvil s nimi. Ale tvorové mu nikdy neodpověděli.
Dívka mu dala něco k jídlu. Damson. Dávala mu po lžících polévku do úst a nutila ho pít. Neprotestoval. Něco ho k ní přitahovalo, něco, co ho fascinovalo. Několikrát si s ní snažil promluvit, ale vždy to vzdal. Myšlenky se odmítaly ukázat. Slova utekla a schovala se. Pozoroval, jak se spolu s nimi ztrácí i její tvář.