Přesto se vracela. Seděla u něj a držela ho za ruku. Cítil to i odtamtud, kde se sám uvnitř sebe schovával. Něžně na něj mluvila, dotýkala se prsty jeho tváře, nechala ho vnímat svou přítomnost, přestože nic nedělala. Právě její přítomnost než cokoliv jiného, mu nedovolovala odejít úplně. Příjemnější by mu bylo, kdyby ho nechala jít. Myslel si, že k tomu stejně dojde, odpluje dostatečně daleko a všechno zmizí. Ale ona tomu bránila a zatímco ho to někdy zlobilo, také ho to zajímalo. Proč to dělala? Byla tak dychtivá, aby ho udržela u sebe, anebo chtěla jednoduše jít s ním?
Když mluvila, začal poslouchat soustředěněji. Slova se zdála být jasnější.
„Nebyla to tvá chyba,“ opakovala mu nejčastěji. Říkala mu to znovu a znovu a on dlouho nevěděl proč.
„Ta stvůra už nebyla Coll.“ To mu také řekla. „Musel jsi jí zničit.“
Říkala ty věci a on si jednou za čas pomyslel, že už tomu rozumí. Ale jeho pochopení zahalily temné stíny a on se před nimi snažil rychle schovat.
Ale jednou ta slova vyřkla a on všemu ihned porozuměl. Vznášení se ustalo, zdi se prolomily a všechno vrazilo dovnitř se studenou zuřivostí zimní bouře. Vrátily se mu vzpomínky. Rozmetaly vše, co tak pečlivě stavěl, aby k němu nemohly. Přepadla ho nespoutaná bolest a hněv. Vykřikl a Krtek se od něj odtáhl. Podivní tvorové vyskočili z jeho postele a on spatřil skrz slzy hořící svíčky a radostně tancující stíny.
Byla to dívka, která ho zachránila. Bojovala se vztekem a hněvem, nevšímala si jeho výkřiků, držela ho u sebe. Držela ho, aby nemohl znovu odejít, jakoby se měla jeho mysl docela vypařit. Nedovolila to. Když křik konečně utichl, přistihl se, že ji objímá.
Pak usnul hlubokým spánkem beze snů, který ho úplně pohltil. Odpočíval. Když se probudil, bláznovství se ztratilo, vznášení skončilo, šedivý polospánek zmizel. Znova se poznával; poznal i prostředí a tváře Damson Rhee i Krtka. Vykoupali ho a dali mu čisté šaty, nakrmili ho a nechali ho ještě spát. Nemluvili na něj. Možná chápali, že by ještě nemohl odpovídat.
Když se znovu probudil, vzpomínky, před kterými se schovával, vypluly na povrch jeho mysli jako stvůry hledající vzduch. Už sice nevypadaly tak strašně, aby se na ně nedalo dívat, ale on z nich byl smutný a zmatený a cítil se prázdný. Díval se jim, jedné po druhé, do tváří a nechával je mluvit. Když skončily, vzal jejich slova a umístil je do oken světla, které je jasně odhalilo.
Svět byl naruby.
Shannarův meč ležel na posteli vedle něho. Nebyl si jistý, jestli se tam nacházel celou dobu, nebo ho tam položila Damson, když přišel k sobě. Uvědomoval si, že je k ničemu. Měl jim poskytnout způsob jak zničit Přízraky, ale nepůsobil proti Rimmeru Dallovi. Riskoval vše, aby Meč získal. Nemělo to žádný smysl. Ještě stále nezískal slíbený talisman.
Poznal mnoho lží i pravd a neexistoval žádný způsob, jak je od sebe rozeznat. Cítil, že Rimmer Dall určitě lhal. Ale také říkal pravdu. I Allanon říkal pravdu, ale také zároveň lhal. Ani jeden z nich nebyl docela to, co předstírali. Nic nebylo úplně tak, jak to vykreslovali. Dokonce i on sám je možná něco jiného, než se domnívá a jeho kouzla jsou možná mečem s dvěmi ostřími, před kterým ho varoval jeho strýc Walker.
Ale ta nejkrutější a nejhorší vzpomínka, kterou spatřil, ukazovala Colla. Coll byl mrtev. Jeho bratr se změnil v Přízrak, zatímco se ho snažil chránit. Udělali z něj stvůru z Jámy. Proto ho Par zabil. Nechtěl to udělat, ale kouzla přišla sama od sebe a zničila ho. Neexistovalo nic, čím by je mohl zastavit. Nepatrná útěcha pro nalezení klidu a zapomnění. Collova smrt je jeho chyba. Bratr se vydal na cestu kvůli němu. Ze stejného důvodu sestoupil do Jámy. Vše podřídil Parovi.
Protože Coll ho měl nesmírně rád.
Náhle si vzpomněl na setkání s Allanonovým stínem. Tehdy všem Ohmsfordům, kromě Colla, svěřil nějaké poslání. Věděl Allanon, že Coll zemře? Je to skutečný důvod, proč se o něm nezmínil, ani mu nedal žádný úkol?
Taková možnost Para rozzuřila.
Ve vzduchu před ním se vznášela bratrova tvář, měnila se, brala na sebe všechny podoby i se všemi podrobnostmi, které si Par tak dobře pamatoval. Slyšel Collův hlas, rozdíly v jeho odstínech, směsici tónů. Opakoval si v hlavě všechna dobrodružství, která spolu sdíleli; dobu, kdy neposlouchali příkazy rodičů; místa, na která jezdili a znali; lidi, které potkali a o kterých si povídali. Promítal si události posledních týdnů, začínající útěkem z Varfleetu. Mnohé z toho poznamenal pocit vlastní viny, potřeba svést na sebe odpovědnost. Ale většinou si chtěl zapamatovat, jaký jeho bratr Coll byl.
Mrtvý Coll.
Ležel a dlouhé hodiny o tom přemýšlel. V tichu svých myšlenek se snažil porozumět, najít cestu, jak se s tím smířit. Zatím se mu to nepodařilo. Bylo to příliš odporné, než aby to mohlo být skutečné. Bolest a zoufalství se téměř nedaly zvládnout. Jedna jeho část si odmítala připustit, že Coll už není. Dokázal vyslovit pravdu, ale i přesto se nedokázal zbavit malého, bezmocně nesmyslného popření. Nakonec se všech pokusů vzdal.
Jeho svět se zmenšil. Jedl a odpočíval. Občas si povídal s Damson. Ležel v Krtkově podzemním brlohu a nepřipouštěl si existenci vnějšího světa. Připomínal odhozenou, nepotřebnou věc, jen o trochu živější než hračky, které ho pozorovaly.
I přesto jeho mozek neustále pracoval. Jednou najde ztracenou sílu, slíbil si. Až se to stane, přijme odpovědnost za Collovu smrt.
Kapitola 34
Vězeň se probudil. Drogy, které ho paralyzovaly a uspaly na dobu, po kterou se tady nacházel, přestaly působit. Ležel na matraci v potemnělé místnosti. Provazy, svazující mu ruce a nohy, někdo sundal. Ani hadry, sloužící jako roubík do úst a přes oči, už neměl. Mohl se volně pohybovat.
Pomalu se posadil. Bojoval, aby překonal náhlý nával závratě. Oči si přivykly na tmu a on rozpoznal tvar a velikost svého vězení. Místnost byla více než dvacet čtverečních stop veliká. Ležela tam matrace, dřevěná lavice, malý stůl a dvě židle. Ve stěně spatřil okno s kovovými okenicemi a kovové dveře. Oboje zavřené.
Zkusil se natáhnout a dotknout stěny. Tvořily ji kamenné bloky a mramor. Aby se skrz ní dostal, musel by opravdu hodně kopat.
Závratě konečně zmizely a muž se postavil na nohy. Na stole stál tác s chlebem a voda. Posadil se, snědl chleba a vypil vodu. Nenapadl ho žádný důvod, proč to neudělat: jestliže ho chtějí mrtvého, stejně tomu nezabrání. Vracely se mu nejasné vzpomínky na cestu, kterou se sem dostal. Zvuky vozu, ve kterém jel, a koní, kteří ho táhli, nízké hlasy mužů, jejich hrubé ruce, které ho držely, když ho krmily a ukládaly do postele. Vzpomněl si na bolest, kterou cítil ve chvíli, kdy byl dostatečně dlouho vzhůru na to, aby mohl něco cítit.
Ještě stále cítil hořkost drogy, kterou mu nacpali do krku. Do bezvědomí ho dostala směsice rozemletých bylinek a léků. Nutila ho vznášet se ve světě snů, který postrádal jakékoli zdání skutečnosti.
Dojedl a opět se postavil na nohy. Kde to je? Přemýšlel.
Protože byl ještě velice zesláblý, dával si na čas, ale došel až k oknu s okenicí. Netěsnily a ve spárech viděl praskliny. Opatrně nahlédl ven.
Nalézal se někde hodně vysoko. Letní slunce rozjasňovalo krajinu lesů a zalesněných vršků, táhnoucích se až k okraji velkého jezera, lesknoucího se jako stříbro. Nad jezerem létali ptáci. Prudce stoupali a potápěli se. Jejich křik se v okolním tichu krásně rozléhal. Vysoko nad jeho hlavou, od břehu ke břehu, tvořily pozůstatky nádherně barevné duhy obrovský oblouk.