Přisunul se blíž a opatrně se posadil do trávy, složil si nohy před sebou a pečlivě se zahalil do svého šedého oděvu. „Víte, myslel jsem si, že vás tam doženu. Pak se ale vyskytly potíže s Federací a dřív než jsem vás mohl zastavit, byli jste už na cestě k jihu.“
Natáhl se pro hrnek, ponořil ho do vody ve vědra a zhluboka se napil. Coll teď seděl zpříma a rozhlížel se s nasáklým obvazem na poraněné straně hlavy. Par se posadil vedle něho.
Starý muž dopil a rukávem si utřel ústa. „Poslal mě Allanon,“ prohlásil bezbarvě.
Dlouho bylo ticho. Bratři Ohmsfordové zírali nejdříve na starce, pak jeden na druhého a nakonec znovu na něj.
„Allanon?“ opakoval Par.
„Allanon je už tři sta let mrtvý,“ bez obalu poznamenal Coll.
Starý muž pokýval hlavou. „Skutečně je. Neřekl jsem to správně. Byl to spíš Allanonův duch, jeho stín — ale ve všech úmyslech a plánech pořád Allanon.“
„Allanonův stín?“ stáhl si Coll obvaz z hlavy zapomínajíc na své zranění. Nenamáhal se skrývat svou nedůvěra.
Starý muž si promnul vousatou bradu. „Teď budete muset být chvilku trpěliví, než vám to vysvětlím. Mnohé z toho co uslyšíte budete těžko přijímat, ale musíte se o to pokusit. Věřte mi, když říkám, že je to velmi důležité.“
Rychle si promnul ruce směrem k ohni. „Na chvíli mě považujte za posla, ano? Považujte mě za Allanonova posla, protože to je to jediné čím teď pro vás jsem. Ty, Pare. Proč jsi ignoroval ty sny?“
Par ztuhl. „Vy o tom víte?“
„Ty sny vysílal Allanon, aby tě k němu dovedly. Cožpak nerozumíš? Byl to jeho hlas, co k tobě promlouval a jeho stín, který přicházel, aby tě označil. Svolává vás do Hadeshornu — tebe, tvou sestřenici Wren a ...“
„Wren?“ nedůvěřivě ho přerušil Coll.
Starý muž vypadal znepokojeně. „Vyjádřil jsem se snad nesrozumitelně? Budu muset všechno opakovat? Vaše sestřenice, Wren Ohmsfordová. A Walker Boh také.“
„Strýček Walker,“ řekl Par. „Vzpomínám si.“
Coll pohlédl na bratra a pak znechuceně potřásl hlavou. „To je k smíchu. Nikdo neví, kde je jim oběma konec!“ vyštěkl. „Wren žije někde v Západní zemi s tuláky. Za devatero horami. A Walkera Boha nikdo neviděl už nejmíň deset let. Pokud víme, může být klidně mrtvý.“
„Může, ale není,“ řekl na zkoušku starý muž. Věnoval Collovi významný pohled a pak se znovu zadíval na Para. „Všichni máte přijít k Hadeshornu před nejbližším úplňkem. První noc novoluní s vámi třemi chce Allanon mluvit.“
Par cítil, jak mu celým tělem proběhl mráz. „O kouzlu?“
Coll stiskl bratrovo rameno. „O Přízracích?“ zkusil jej rozšířenýma očima parodovat.
Starý muž se s tvrdým výrazem v tváři naklonil dopředu. „O čem bude chtít! Ano, o kouzle! A o Přízracích! O bytostech jako je ta, která tě jako malé dítě před chvílí srazila. Ale nejvíc, myslím, mladý Colle, o tomhle!“
Hodil do ohně špetku tmavého prášku tak nečekaně, že sebou Par a Coll trhli. Oheň zaplápolal jako když se starý muž objevil poprvé, ale tentokrát se světlo ze vzduchu vytratilo a všechno potemnělo.
Pak se v temnotě začal objevovat obraz a rostl do takové velikosti, až je celý obklopil. Byl to obraz Čtyřzemí, pusté, prázdné krajina bez jediné stopy života. Nade vším visel soumrak a závoj kouře, který byl cítit popelem. V řekách s otrávenou vodou pluly hromady trosek. Stromy byly ohnuté, zlámané a zbavené života. Nerostlo tam nic jiného než plevel. Lidé se plížili jako zvěř a zvířata před nimi prchala. Byly tam stíny s divnýma červenýma očima, které všude kroužily, vstupovaly do lidí, kteří se pomalu ploužili a pohrávaly si s nimi, kroutily je, až ztratili svou podobu.
Byla to noční můra nesmírné hrůzy a vzteku. Parovi a Collovi připadalo, že se to děje jim a že křik, který vychází z těl mučených lidí je jejich vlastní.
Obraz zmizel a byli opět u ohně, starý muž seděl a sledoval je jestřábíma očima.
„To byla část mého snu,“ zašeptal Par.
„To byla budoucnost,“ řekl starý muž.
„Nebo trik,“ zamumlal roztřesený Coll, který se zatvrzoval před vlastním strachem.
Starý muž po něm šlehl pohledem. „Budoucnost je neustále se měnící bludiště možností, dokud se nestane přítomností. Budoucnost, kterou jsem vám dnes večer ukázal není ještě jistá. Ale s každým dalším dnem taková nejspíš bude, protože nikdo nedělá nic, co by ji odvrátilo. Kdybys to chtěl změnit, udělej to co jsem řekl. Jdi za Allanonem. Poslouchej co bude říkat!“
Coll neřekl nic jen v tmavých očích se mu zračily pochyby.
„Řekněte nám, kdo jste,“ řekl Par jemně.
Starý muž se k němu otočil, chvilku si ho pozorně prohlížel, pak se od obou odvrátil a zíral do temnoty, jakoby tam byly světy a životy, které mohl spatřit jen on. Nakonec se otočil zpátky a kývl.
„Dobře tedy, i když nevím, co se tím změní. Mám jméno, jméno, které byste měli oba znát. Jmenuji se Cogline.“
Na okamžik Par i Coll oněměli. Pak promluvili oba najednou.
„Cogline, ten samý Cogline co žil ve Východní zemi s...?“
„Myslíte toho samého koho Kimber Boh...?“
Podrážděně je přerušil. „Ano, ano! Kolik Coglinů by asi tak mohlo být!“ zamračil se, když uviděl jejich výrazy. „Vy mi nevěříte, co?“
Par se zhluboka nadechl. „Cogline byl stařec už v dobách Brina Ohmsforda. To bylo před třemi sty lety.“
Cogline se neočekávaně zasmál. „Stařec! Pchá! Co ty víš o starcích, Pare Ohmsforde? Pravda je, že nevíš ani co by se za nehet vešlo!“ Zasmál se a potom bezmocně pokýval hlavou. „Poslouchej. Allanon se dožil pěti set let než zemřel! O tom nepochybuješ, co? Řekl bych, že ne, když ten příběh vyprávíš tak ochotně. Je to tedy takový zázrak, že jsem naživu pouhých tři sta let?“ Odmlčel se a v očích měl překvapivě nezbedný výraz. „Proboha, co byste řekli, kdybych vám prozradil, že jsem naživu ještě déle?“
Poté jen mávl rukou. „Ne, ne, nenamáhejte se odpovídat. Raději mi odpovězte na tohle. Co o mně víte? O Coglinovi z vašich příběhů? Povězte mi to.“
Zmatený Par pokýval hlavou. „Byl to poustevník, který žil ve Wilderunu se svou vnučkou Kimber Bohovou. Můj předek, Brin Ohmsfordová a její společník Rone Leah ho našli, když...“
„Ano, ano, ale něco o tom muži? Vzpomínej, co jsi viděl!“
Par pokrčil rameny. „Že...“ Zastavil se. „Že používal prášek, který vybuchoval. Cogline znal staré vědy, protože je někde studoval.“ Nyní si začal vybavovat podrobnosti z příběhů o Coglinovi a uvědomil si, že to, co starý muž tvrdí není zas až tak neskutečné. „Ovládal různé druhy síly, takové, kterých se druidové zbavovali když přebudovávali starý svět. Hrome! Jestli jste Cogline, musíte pořád tu sílu mít. Máte? Je to podobné kouzlo jako mám já?“
Coll vypadal najednou vyděšeně. „Pare!“
„Jako tvé vlastní?“ zeptal se starý muž rychle. „Kouzlo jako píseň přání? Hmm... Nikdy! Nikdy nic tak nepředvídatelného jako tohle! Věčný problém s kouzly druidů a elfů — příliš nepředvídatelné! Síla kterou vládnu má základ ve vědách prověřených a vyzkoušených léty spolehlivého studia! Nechová se jak se jí zlíbí; nevyvíjí se jako něco živého!“ Zastavil se a nehezký úsměv mu pokřivil letitou tvář. „A navíc také, Pare Ohmsforde, má síla ani nezpívá.“