„Jste opravdu Cogline?“ zeptal se Par jemně a v jeho hlase bylo zřetelně slyšet ohromení.
„Ano,“ zašeptal starý muž v odpověď. „Ano, Pare.“ Rychle se otočil ke Collovi, který ho chtěl přerušit a položil mu na rty svůj úzký kostnatý prst. „Pšššt, mladý Ohmsforde, vím, že stále nevěříš a tvůj bratr jakbysmet, ale ještě chvilku poslouchejte. Jste potomci elfího rodu Shannarů. Těch nikdy nebylo mnoho a hodně se od nich očekávalo. Myslím, že stejně tak i od vás. Možná ještě více. Není mi dovoleno to vidět. Jak už jsem řekl, jsem jen posel — přinejlepším ubohý posel. Pravda je taková, že i posel proti své vůli. Ale jsem vše, co Allanon má.“
„Ale proč vy?“ zmohl se Par na otázku. Jeho hubená tvář byla teď značně znepokojená.
Starý muž se odmlčel, jeho vrásčitá a ošlehaná tvář ještě více ztuhla, jakoby pro něj bylo příliš těžké na otázku odpovědět. Když nakonec promluvil, bylo to v téměř hmatatelném tichu.
„Protože jsem kdysi býval druid, přestože si na to téměř nepamatuji. Studoval jsem kouzla a zapomenuté vědy. Vybral jsem si jinou cestu a vzdal se tak jakéhokoliv nároku na to možnost být jako ostatní. Allanon mě znal, nebo jestli chcete věděl o mně, a pamatoval si, kým jsem byl. Ale počkejte. Trochu si vymýšlím, když tvrdím, že jsem byl druid. Nebyl jsem, jen jsem studoval jejich způsoby. Ale Allanon si to stejně pamatoval. Když za mnou přišel, i když toho moc neřekl, bylo to jako kdyby jeden druid přišel za druhým. Nemá nikoho jiného, kdo by mohl za vámi jít a říct že sny jsou pravdivé. Všem už se zdály, rozumíš — Wren, Walkeru Bohovi stejně jako tobě. Všichni viděli nebezpečí, které budoucnost představuje. Nikdo ale neodpovídá. Tak poslal mě.“
Mrkl jasnýma očima a vzpomínka zmizela. „Kdysi jsem byl druid, alespoň duchem, když ne chováním, a pořád mám mnoho druidských způsobů. Nikdo to nevěděl. Ani má vnučka Kimber, ani vaši předci, nikdo. Vidíte, že jsem žil mnoho různých životů. S Brin Ohmsfordovou jsem do Maelmordu putoval jako Cogline poustevník, napůl blázen, napůl nemohoucí, ale plný kouzelných sil a divných pojmů. Tehdy jsem jím byl. Stal jsem se jím. Trvalo mi potom roky, ještě dlouho poté, co Kimber odešla, abych se stal sám sebou a znovu se tak choval a mluvil.“
Povzdechl si. „Byl to druidský spánek, který mě tak dlouho udržel naživu. Znal jsem jeho tajemství; nosil jsem ho v sobě. Mnohokrát jsem myslel na to, jak ukončit své trápení, odevzdat se smrti. Něco mě v tom však stále bránilo. Teď si myslím, že to byl Allanon. Přestože byl mrtvý, zasahoval do osudů jiných, aby se ujistil, že druidové mají mluvčího i poté, co odešel.“
V Parových očích spatřil otázku, uhodl ji a rychle pokýval hlavou. „Ne, ne, já ne. Já nejsem ten mluvčí, kterého potřebuje! Nemám ani dostatek času, abych doručil poselství, které jsem dostal. Allanon to ví. Věděl, že je lepší zeptat se jestli přijímám život, který jsem předtím zavrhoval, než za mnou chodit. O tohle musí požádat někoho jiného.“
„Mne?“ současně se zeptal Par.
Starý muž se odmlčel. „Snad. Proč se ho na to nezeptáš sám?“
Nikdo nic neříkal a všichni se sklonili k ohni, protože temnota na ně doléhala mnohem víc. Přes vody duhového jezera se nejasně ozýval křik nočních ptáků a zdálo se, jakoby ten strašidelný zvuk měřil hloubku Parovy nejistoty.
„Potřebuji se ho zeptat,“ řekl nakonec. „Myslím, že to chci.“
Starý muž našpulil své tenké rty. „Pak musíš.“
Coll se pokusil něco říci, ale pak si to rozmyslel. „Musíme si to pečlivě promyslet,“ prohlásil nakonec.
„Na to je málo času,“ zabručel stařec.
„Pak bychom neměli plýtvat tím, který máme,“ prostě odpověděl Coll. Když mluvil, už nebyl nepříjemný, pouze trval na svém.
Par chvíli svého bratra pozoroval a potom přikývl. „Coll má pravdu. Budu si to muset promyslet.“
Starý muž pokrčil rameny, jakoby chtěl dát najevo, že si uvědomil, že víc udělat nemůže. Vstal. „Předal jsem vám poselství, které jsem měl doručit a musím odejít. Jsou ještě další, které mám navštívit.“
Par a Coll překvapeně vstali s ním. „Odcházíte, teď, v noci?“ zeptal se rychle Par. Nějak počítal s tím, že starý muž zůstane, aby se ho dál pokoušel přesvědčit o smyslu snů.
„Připadá mi to tak nejlepší. Čím dřív se vydám na cestu, tím dřív skončí. Jak jsem řekl, byli jste první, za kterými jsem se vydal.“
„Ale jak najdete Wren nebo Walkera?“ chtěl vědět Coll.
„Stejně jako vás.“ Starý muž luskl prsty a krátce zablesklo stříbrné světlo. Zašklebil se a v záři ohně vypadala jeho tvář jako tvář kostlivce. „Kouzlo.“
Natáhl svou vyzáblou ruku. Par ji uchopil první a zjistil, že starý muž má železný stisk. Coll se přesvědčil o tom samém. Podívali se na sebe.
„Dovolte, abych vám dal radu,“ řekl stařec náhle. „Ne proto, abyste se jí nutně řídili, to je jasné — ale přesto. Vy vyprávíte příběhy, příběhy o druidech a kouzle, o vašich předcích, litanii o tom, co bylo a už není. To je hezké, ale vy si nechcete uvědomit, že důležité je to, co se děje teď. Všechny pověsti světa budou k ničemu, jestli se vyplní to, co jsem vám ukázal. Vy žijete v tomhle světě — ne v nějakém jiném. Kouzlo slouží mnoha účelům, ale vy ho používáte jen jedním způsobem. Měli byste zjistit, co dokáže jiného. A to nedokážete, dokud nepochopíte. Soudím, že tomu nerozumí ani jeden z vás.“
Chvilku si je prohlížel, pak se otočil a odkráčel do tmy. „Nezapomeňte, první noc novoluní!“ Když se z něho stal pouhý stín, zastavil se a ohlédl zpátky. „Ještě něco byste si měli pamatovat. Dávejte na sebe pozor.“ V jeho hlase zaznělo něco nového. „Přízraky nejsou jen pověsti a babské řeči. Jsou stejně skutečné jako vy a já. Možná jste si to do dnešního večera nemysleli, ale teď je všechno jinak. Budou všude tam, kam se pokusíte vydat. Ta žena patřila k nim. Slídila kolem a přišla, protože ucítila kouzlo. Ostatní udělají to samé.“
Znovu se začal vzdalovat. „Hodně věcí vás bude pronásledovat“ varoval je mírně.
Zatímco pomalu mizel ve tmě, ještě něco si pro sebe mumlal, avšak tomu už nerozuměl ani jeden z nich.
Pak byl pryč.
Kapitola 5
Par a Coll Ohmsfordovi se té noci moc nevyspali. Zůstali vzhůru dlouho poté, co starý muž odešel, povídali si a chvílemi docházelo i na hádky. Měli strach, přestože by se k tomu nikdy nepřiznali a očima neustále sledovali temnotu, aby se ujistili, že je někdo. Přízraky nebo podobná hrůza nepozorují. Dokonce ani potom, kdy už si neměli co říct a unaveně se zabalili do dek, aby zavřeli oči před svým strachem, nespali dobře. Ve spánku se převalovali, a až do úsvitu jeden druhého s nepříjemnou pravidelností probouzeli.
Vyhrabali se z tepla svých přikrývek, umyli se ve studených vodách jezera a hned se začali znovu bavit a hádat. Pokračovali i během snídaně, což bylo také dobře, protože opět neměli nic k jídlu a hovorem zaměstnávali svou mysl, takže nevnímali své žaludky. Hovor, nebo spíš hádky, se soustředil na starého muže, který se prohlašoval za Coglina, na sny, které mohly ale nemusely být posílány Allanonem a obsahovaly taková nesourodá témata, jakými byly Přízraky, federální Stopaři, cizinec, který je zachránil ve Varfleetu a především zásadní otázku zda má svět ještě smysl či ne. Oba zaujímali k těmto tématům rozdílná stanoviska, o kterých se dalo diskutovat dlouhé týdny. Za takového stavu věcí se jejich komunikace omezila na bouřlivé výměny názorů.