Než uplynula první hodina dne, měli jeden druhého po krk.
„Nemůžeš popřít, že ten starý muž mohl být doopravdy Cogline!“ možná už po sté trval na svém Par, když nesli celtu do loďky, aby ji tam uložili.
Collovi se podařilo trochu pokrčit rameny. „To nepopírám.“
„A jestli to doopravdy je Cogline, pak nemůžeš ani popřít možnost, že všechno, co nám řekl je pravda!“
„To taky nepopírám.“
„A co ta lesní žena? Co to bylo, jestli ne Přízrak, noční bytost s kouzly silnějšími než ta naše?“
„Ta tvoje.“
Par si odfrkl. „Promiň. Mé vlastní. Důležité je, že ona byla Přízrak! Určitě byla! To by znamenalo, že aspoň část toho, co nám starý muž vyprávěl, je pravda, i přesto, jak to vidíš ty!“
„Počkej chvíli.“ Coll upustil svůj konec celty, stál s rukama v bok a se strachem bratra pozoroval. „Ty to děláš celou dobu, co se hádáme. Děláš takovéhle směšné skoky v logice a tváříš se, jakoby to dokonale dávalo smysl. Jakou má souvislost, že jestli ta žena byla Přízrak, tak nám ten starý muž říkal pravdu?“
„No protože...“
„Nebudu ani zpochybňovat tvou domněnku že byla Přízrak,“ kousavě ho přerušil Coll. „I když nemáme sebemenší představu o tom co to Stín je. Snadno mohla být něco docela jiného.“
„Něco jiného? A co tedy...?“
„Něco jako společník toho starce. Něco jako volavka, která by dodala jeho pohádce věrohodnost.“
To Para rozzuřilo. „To je směšné! Jaký by to mělo smysl?“
Coll v zamyšlení sešpulil rty. „Přirozeně přesvědčit tě, abys s ním šel do Hadeshornu. Dostat tě zpátky do Truborohu. Zamysli se nad tím. Možná se ten starý muž také zajímá o kouzlo — stejně jako Federace.“
Par rozhodně zakroutil hlavou. „Tomu nevěřím.“
„Vždycky nerad věříš čemukoliv, co tě nenapadlo jako prvního,“ prohlásil kousavě Coll a znovu zvedl svůj konec celty. „Rozhodneš se k něčemu a tím to hasne. Nuže, tentokrát ses neměl rozhodovat tak rychle. Jsou tu ještě jiné možnosti, o kterých lze uvažovat, a já jsem se právě o jedné z nich zmínil.“
Dolů ke břehu šli mlčky a tiše. Celtu položili na dno loďky. Slunce viselo nad východním horizontem a začínalo se oteplovat. Duhové jezero bylo klidné a bezvětří plné vůně divokých květin a vysoké trávy.
Coll se otočil. „Víš, nejde o to, že jsi tak rozhodný. Jde o to, že chceš, abych s tebou hned souhlasit. Neměl bych se přít, měl bych to bez řečí přijmout. No, tohle neudělám. Jestli se chceš vrhnout vstříc Truborohu a Dračím štítům — dobrá, do toho. Ale přestaň se chovat, jako by bylo mou povinností jít tam s tebou.“
Par hned neodpověděl. Vzpomněl si, jaké to bylo, když vyrůstali. Přestože byl o dva roky starší Par menší, než Coll, vždycky se stal vůdcem. Koneckonců měl kouzlo a to ho stavělo do popředí. Choval se rozhodně: bylo nezbytné být rozhodný když stál tváří v tvář pokušení použít kouzlo, aby vyřešil každou situaci. Nebyl díky tomu umírněnější; ani teď se to nezměnilo. Coll se dokázal lépe ovládat — působil přemýšlivě a rozvážně, rozený srovnávač rvaček a rozepří v sousedství, protože nikdo jiný nebyl tak dobře stavěný, ani dost duchapřítomný. Nebo tak oblíbený, připustil si — protože takový Coll byl, mladík, kterého si každý ihned zamiluje. Celý čas se o někoho staral, léčil nepříjemné pocity i uraženou pýchu. Par se pořád někam hrnul, na takové věci nedbal, stále hledal nová místa, zaměstnán novými podněty, vymýšlel nové nápady. Byl vizionář, ale chyběla mu Collova vnímavost. Jasně vnímal možnosti života, ale byl to Coll, kdo lépe rozuměl jeho nástrahám.
Mnohokrát jeden druhého chránili před chybami, které udělali. Ale Par měl kouzlo, které mohl využívat, takže krýt Colla ho nestálo velkou námahu. Coll nic podobného neměl. Krýt Para ho mnohdy stálo velké úsilí. Nicméně Par byl jeho bratr, kterého miloval. Nikdy si nestěžoval. Když si občas Par na takové dny vzpomněl, styděl se, kolik toho pro něho bratr udělal.
Zahnal vzpomínky. Coll se na něj díval a očekával odpověď. Par netrpělivě přešlapoval a přemýšlel, co odpovědět. Pak prostě řekclass="underline" „Dobrá. Co si myslíš, že bychom měli udělat?“
„U sta hromů, nevím, co bychom měli udělat!“ řekl Coll okamžitě. „Vím jen, že je tu spousta nezodpovězených otázek a myslím, že bychom se do ničeho neměli pouštět, dokud nebudeme mít možnost, najít odpověď na některou z nich!“
Par klidně přikývl. „Máš na mysli před novoluním.“
„To je déle, než za tři týdny a ty to víš!“
Parovi ztuhla čelist. „Není to tolik, kolik se z toho snažíš udělat! Jak bychom tedy asi měli odpovědět naše na otázky, abychom to stihli?“
Coll na něj zíral. „Jsi nemožný, víš to?“
Otočil se a odešel pryč ze břehu k hromádce dek a nádobí, které začal odnášet dolů do člunu. Na Para ani nepohlédl. Par stál na místě a mlčky bratra sledoval. Vzpomínal na to, jak ho Coll napůl utopeného vytáhl z Rappahalladranu, když na výpravě spadl do peřejí. Stáhlo ho to dolů a Coll se pro něj musel potopit. Pak onemocněl a Coll ho třesoucího se a napůl v deliriu odnesl na zádech domů. Zdálo se, že se o něj Coll vždycky staral. Proč vlastně, napadlo ho najednou. On je ten kdo má kouzlo.
Coll byl s nakládáním hotov a Par šel za ním. „Mrzí mě to,“ řekl a čekal.
Coll na něj chvilku vážně shlížel a pak se zeširoka rozesmál. „Ne, nemrzí. Jen to říkáš.“
Par mu chtě nechtě musel úsměv opětovat. „Ne, neříkám!“
„Ano, říkáš. Jen chceš odvést moji pozornost a znovu začít se svým otravným rozhodováním až budeme uprostřed jezera, kde před tebou nebudu moci utéct.“ Teď se jeho bratr nepokrytě smál.
Par dělal, co mohl, aby vypadal, že ho to zasáhlo. „Dobrá, je to tak. Nemrzí mě to.“
„Věděl jsem to!“ vítězoslavně pronesl Coll.
„Ale mýlíš se, pokud jde o důvod mé omluvy. Nemá to nic společného s tím, že bych se tě chtěl uprostřed jezera zbavit. Jen se snažím shodit ze sebe břímě viny, které jsem jako starší bratr vždycky cítil.“
„Jen se neboj,“ měl znovu navrch Coll „Vždycky jsi byl hrozný starší bratr.“
Par ho šťouchl, Coll mu to vrátil a ve chvilce byly rozepře zapomenuty. Zasmáli se, naposledy se podívali na tábořiště, spustili loďku na jezero a ve větší hloubce se na ni vyšplhali. Coll bez řečí popadnul vesla a začal pádlovat.
Pluli podél pobřeží na západ, spokojeně poslouchali vzdálené zvuky ptáků, které k nim doléhaly ze stromů a rákosí a nechali se hřát příjemným dnem, který právě začínal. Chvíli mlčeli, opojeni pocitem znovu nabyté blízkosti, kterou na začátku dnešní cesty nalezli, a s úmyslem vyhnout se další hádce.
Par se nicméně přistihl, jak v duchu o celé věci přemýšlí — byl si jistý, že Coll dělá něco velmi podobného. Jeho bratr měl v jedné věci pravdu — bylo tu mnoho nezodpovězených otázek. Když si promítal události předešlého večera, zjistil, že si přeje, aby se byl býval starého muže zeptal na víc. Věděl například stařec, kdo byl ten cizinec, který je zachránil ve Varfleetu? O problémech, které je potkaly věděl a určitě věděl něco i o tom, jak se jim podařilo uprchnout. Dokázal je vystopoval do Varfleetu, pak dolů do Mermidonu a bez větší námahy zastrašil lesní ženu — Přízrak, nebo co to bylo. Ovládal nějaký druh síly, možná staré druidské kouzlo, snad starou moudrost světa — ale nikdy se nezmínil o tom, jakého druhu bylo. Jaký byl skutečně jeho vztah k Allanonovi? Nebo to bylo jen tvrzení, které se nezakládalo na pravdě? A čím to bylo, že tak rychle ztratil v Para víru, když mu Par řekl, že si celou tu věc, zda jít do Hadeshornu a setkat se tam s Allanonem nebo ne, promyslí? Neměl se snažit víc, aby Para přesvědčil?