Nejvíc ho ale znepokojovala otázka, o které se s Collem vůbec nemohl bavit — týkala se totiž Colla samotného. Sny Parovi řekly, že je třeba jeho a také jeho sestřence Wren a strýce Walkera Boha. Starý muž říkal to samé — že voláni jsou Par, Wren a Walker.
Proč nepadla ani zmínka o Collovi?
To byla otázka, na kterou neměl vůbec žádnou odpověď. Nejdřív ho napadlo, že ten, kdo byl povolán, má kouzlo písně přání. Ale proč bylo tedy třeba Wren? Ta přece žádné kouzlo neměla. Walker Boh byl jiný, jistě, protože se o něm odjakživa vyprávělo, že znal nějaká kouzla, která nikdo jiný neuměl. Ale Wren ne. A Coll také ne. Přesto byla jmenována Wren a Coll ne.
Právě tohle ho víc než cokoliv jiného nutilo ptát se, co by měl dělat. Chtěl znát důvod těch snů; pokud měl starý muž s Allanonem pravdu, chtěl vědět co mu chce druid říci. Nestál o to v případě, že by se museli s Collem rozdělit. Coll byl víc než jeho bratr; byl to jeho nejbližší přítel, nejdůvěryhodnější společník, prakticky jeho druhé já. Par neměl v úmyslu začít dělat něco, co není určeno oběma. Tohle prostě nechtěl udělat.
Přesto starý muž Collovi nezakázal, aby také přišel. Ani sny ne. Nic ho před tím nevarovalo.
Prostě ho nikdo nebral v úvahu.
Proč to tak bylo?
Ráno pokročilo a začal vanout vítr. Bratři vzali celtu a jedno z vesel a napnuli plachtu na stožár, takže za chvilku uháněli po Duhovém jezeře a voda kolem nich šplouchala a pěnila. Několikrát se málem převrátili, ale pozorně sledovali změny větru a váhou těl zabránili tomu, aby se loďka převrhla. Nasadili východní kurs a v časném odpoledni už dosáhli ústí Rappahalladranu.
Vytáhli loďku na břeh do malé jeskyně, zakryli ji rákosím a větvemi, nechali v ní všechno kromě dek a nádobí a vyrazili proti proudu směrem k dulnským lesům. Brzy jim připadalo výhodnější vzít to přímou cestou. Nechali řeku za sebou a zamířili k Leahské vysočině. Od včerejšího večera spolu o cíli své cesty nemluvili, předpokládali, že se k tomu vrátí později. Samozřejmě nevrátili. Ani jeden se o tom znovu nezmínil; Coll proto, že šli směrem, kterým stejně chtěl jít, a Par zase usoudil, že Coll má pravdu v tom, že je nutné trochu přemýšlet předtím, než se vůbec nějaký výlet do Truborohu podnikne. Stinný důl bylo stejně tak dobré místo jako kterékoliv jiné, aby to v něm celé probrali.
Bylo zvláštní, že ačkoliv od rána nemluvili o snech ani o starém muži, začal každý zvlášť přemýšlet o svém vlastním stanovisku a oba se pozici toho druhého přibližovat — v duchu uznali, že může mít v něčem úplnou pravdu.
Když se znovu k té věci vrátili, nehádali se. Přešla polovina odpoledne, letní den byl zrovna horký a lepkavý, slunce před nimi vypadalo jako oslepující bílá koule, která je nutila krýt a chránit si oči. Krajinu tvořila hromada valících se kopců, koberec trav a divokých květin, posetý stromy s širokými listy a záplatami zákrsku a skály. Mlhy, které během roku vysočinu pokrývaly vystoupily výše ke slunečnímu jasu a držely se vrcholků a hřebenů jako potrhané cáry plátna.
„Myslím, že ta lesní žena se starce skutečně bála,“ řekl Par, když stoupali vzhůru po dlouhém svahu k místu, kde stál jasan. „Neřekl bych, že to předstírala. Nikdo není tak dobrý herec.“
Coll kývl. „Myslím, že máš pravdu. Tvrdil jsem předtím, že ti dva jsou proti tobě spolčeni, abych tě donutil přemýšlet. A divil bych se, pokud by nám ten starý muž řekl všechno, co ví. Pokud si totiž o Allanonovi z příběhů pamatuji, byl rozhodně opatrný, když si začal něco s Ohmsfordy.“
„Nikdy jim neřekl všechno, to je pravda.“
„Možná se ten starý muž chová stejně.“
Dostali se na hřeben hory a schovali se do stínu jasanů.
Unaveně odložili smotané deky a zůstali nehybně stát zahleděni na vysočinu. Oba byli zpoceni a blůzy na zádech měli zcela vlhké.
„Do Stinného dolu se dnes nedostaneme,“ řekl Par a složil se na zem pod jeden ze stromů.
„Ne, nevypadá to tak.“ Coll si k němu přisedl a protáhl se až v něm kosti zapraskaly.
„Přemýšlel jsem.“
„To se ti bude jednou hodit.“
„Přemýšlel jsem, kde bychom mohli strávit noc. Bylo by hezké spát pro změnu v posteli.“
Coll se zasmál. „Proti tomu nemám námitek. Napadlo tě, kde tady uprostřed ničeho najdeme postel?“
Par se pomalu otočil a podíval se na něj. „To skutečně vím. Morganův lovecký srub je jen pár mil na jih odtud.“
Coll se zamyšleně zamračil. „Ano, to by šlo.“
Morgan Leah byl nejstarší syn rodiny, jejíž předci byli kdysi Králové z Leahu. Jejich monarchie však zanikla před dvěma sty lety, když se Federace rozšířila na sever a vysočinu pohltila. Od té doby nebyli žádní Králové z Leahu a rodina se po dlouhá léta chovala jako svobodní páni farmáři a řemeslníci. Nynější hlava rodiny, Kyle Leah, vlastnil půdu na jih od města a věnoval se chovu hovězího dobytka. Morgan, jeho nejstarší syn, Parův a Collův nejlepší přítel, se věnoval především různým uličnictvím.
„Nemyslíš, že tu Morgan někde bude, viď?“ zeptal se Coll a při té myšlence se zašklebil.
Par se na oplátku rozesmál. Lovecký srub patřil skutečně celé rodině, ale Morgan ho využíval ze všech nejvíc. Když přišli bratři Ohmsfordovi na vysočinu naposledy, zůstali ve srubu týden jako Morganovi hosté. Tábořili, lovili a rybařili, ale většinu času počítali Morganovy nekonečné snahy dostat členy protektorátu Federace v Leahu do úzkých. Z celé vysočiny měl Morgan Leah nejrychlejší pár rukou i nejbystřejší hlavu a neutuchající nenávist k armádě, která okupovala jeho zem. Na rozdíl od Stinného dolu byl Leah hlavní město a musel být pod dozorem. Poté, co Federace zrušila monarchii, zřídila provizorní vládu v čele s místodržitelem a umístila tu posádku vojáků, aby udržovala pořádek. Morgan to považoval za osobní výzvu. Využil každou příležitost, která se naskytla, i všechny ostatní, které se nabízely, aby znepříjemnil život zástupcům Federace, kteří tu teď klidně žili bez ohledu na neoprávněné vykořisťování domova jeho předků. Morgan byl v kladném slova smyslu génius v rozvracení a zároveň příliš inteligentní, než aby ho někdo z představitelů Federace podezříval, že právě on by mohl být trnem v jejich oku, fantomem, kterého nedokázali najít, natož pak odstranit. Na své poslední výpravě uvěznil Morgan guvernéra s viceguvernérem v jejich osobní lázni se stádem důkladně zabahněných prasat a zasekl všechny zámky na dveřích. Byla to spousta prasat v malé lázni. Trvalo dvě hodiny, než se všichni dostali ven a Morgan s vážnou tváří tvrdil, že bylo těžké rozeznat kdo byl kdo.
Bratři se postavili na nohy, zvedli svá zavazadla a znovu se vydali na cestu. Odpoledne bylo už pryč a slunce postupovalo na své pouti na západ. Vzduch se nepohnul a horko útočilo ještě nesnesitelněji. Zem byla uprostřed léta v této výšce tak vysušená, že jim při chůzi praskala tráva pod nohama. Původně zelené trsy byly teď šedohnědé a na troud suché. V jejich stopách se zvedaly malé obláčky prachu a v ústech jim vysychalo.
Pomalu padal soumrak, když spatřili lovecký srab. Stranou mezi borovicemi, na vršku svažujícím se k západu. Stálo stavení z kamene a dřeva. Rozpálení a zpocení shodili svou výzbroj u předních dveří a šli si dát koupel rovnou do pramenů, které vyvěraly mezi stromy o sto yardů opodál. Když došli k pramenům, skupince čistých modrých jezírek, která se naplňovala zespod a vyvěrala do malého, lenivého pramene, začali se svlékat a nemysleli na nic jiného, než na velkou chuť ponořit se do vody, která k tomu vybízela.