Proto si nevšimli blátivé stvůry dokud nebyla přímo nad nimi.
Nelidská bytost celá pokrytá blátem vystoupila z keřů vedle nich s řevem tak divokým, že jako hrom prorazil příjemné ticho. Coll vykřikl a ohnal se dozadu, ztratil rovnováhu a po hlavě se skutálel do pramenů. Par sebou trhl, klopýtnul, svalil se a nestvůra se na něho vrhla.
„Ach...! Lahodný hoch z údolí!“ zaskřehotal nestvůra povědomým hlasem.
„U sta hromů, Morgan!“ Par se otočil a obludu odstrčil. „Vyděsil jsi mě k smrti, zatraceně!“
Pořád ještě obutý a s kalhotami napůl svlečenými vylezl z pramenů Coll a klidně řekclass="underline" „Myslel jsem že je to jen Federace, kterou bys rád vyhnal z Leahu. V žádném případě ne své přátele.“ Zvedl se a otřel si vodu z očí.
Morgan Leah se zpod své kukly z bláta vesele smál. „Omlouvám se, opravdu se omlouvám. Ale byla to příležitost, které by nikdo nedokázal odolat. Určitě to chápete.“
Par se snažil očistit si šaty od bahna a nakonec to vzdal, celý se svlékl a vzal si je celé s sebou do vody. Uvolněně si oddechl a pak se otočil zpátky na Morgana. „Co tady, propána, děláš?“
„Á, to bláto? Skvělé na pokožku.“ Morgan sestoupil do pramenů a opatrně se ponořil. „Míli nazpátek jsou bahenní koupele. Nedávno jsem je čirou náhodou našel. Nevěděl jsem, že tady jsou. Upřímně vám říkám, že v tak horkém dni, vaše tělo neochladí nic tak bezvadně jako bahno. Dokonce ještě lépe než prameny. Vyvaloval jsem se tam jako prase a pak jsem se sem šel umýt. Potom jsem slyšel jak přicházíte a rozhodl se, že vám přichystám opravdové přivítání, na jaké jsou tady na vysočině zvyklí.“
Sestoupil pod hladinu, a když se vynořil, místo blátivé stvůry tu byl hubený, šlachovitý mladík přibližně jejich věku s kůží tak opálenou, že připomínala čokoládu, s rusými vlasy padajícími na ramena, jasnýma šedýma očima a tváří jak chytrou tak upřímnou. „Pohleďte!“ zvolal a zeširoka se rozesmál.
„Úžasné,“ odvětil Par bezbarvě.
„O, jděte se vycpat! Ne každý trik musí být světoborný. Což mi něco připomíná.“ Morgan se tázavě naklonil dopředu. Většinu času měl výraz, který prozrazoval, že se něčím tajně baví a teď se jim to rozhodl prozradit. „Neměli byste vy dva být nahoře v Truborohu a oslňovat místní obyvatelstvo? Nebyly to vaše poslední plány o kterých jsem slyšel? Co tady děláte?“
„Co tu děláš ty?“ utrhl se na něj Coll.
„Já? Ale, zas jedno malé nedorozumění, které se týká místodržícího — nebo abych byl přesnější, obávám se, že spíš jeho ženy. Pochopitelně mě nepodezřívají — to oni ostatně nikdy. Navíc se zdá, že je právě vhodná doba na prázdniny.“ Morgan se zeširoka usmál. „Ale teď vy, já se ptal první. O co jde?“
Nemohli ho odbýt a ani mezi sebou nikdy neměli žádná tajemství, která by si nesvěřili, a tak mu Par s Collovou vydatnou pomocí vyprávěl, co se stalo od chvíle, kdy si pro ně v noci ve Varfleetu přišel Rimmer Dall a Stopaři Federace. Pověděl mu o snech, které mu možná posílá Allanon, o jejich setkání s děsivou lesní ženou, která je jedním z Přízraků, i o starém muži, který je zachránil a potom o sobě tvrdil, že je Cogline.
„Ve vašem vyprávění je pěkná spousta různých ‚možná‘,“ prohlížel si je horal s úsměvem. „Určitě si nevymýšlíte? Byl by to hezký vtip na můj účet.“
„Přál bych si aby byl,“ odpověděl Coll mrzutě.
„Jinak jsme se ale chtěli vyspat tady v posteli a zítra pak jít do údolí,“ vysvětlil Par.
Morgan coural jedním prstem ve vodě před sebou a pokývl hlavou. „Myslím, že bych to být vámi nedělal.“
Par a Coll se na sebe podívali.
„Pokud po vás Federace toužila natolik, že za vámi poslala Rimmera Dalla až do Varfleetu,“ pokračoval Morgan a znovu zvedl zrak a podíval se na ně, „nepřipadá vám tedy pravděpodobné, že by ho mohla poslat také do Stinného dolu?“
Po dlouhém odmlčení Par konečně řekclass="underline" „Přiznávám, že na to jsem nepomyslel.“
Morgan mávnul ke kraji pramenů, zvedl se a začal se osoušet. „No, myšlení nikdy nebyla tvá silná stránka, můj chlapče. Je jedině dobře, že jsem tvůj přítel. Pojďme zpátky do srubu a já vám udělám něco k jídlu — raději něco jiného než rybu — a promluvíme si o tom.“
Osušili se, vyprali si šaty a vrátili se do srubu, kde Morgan připravoval večeři. Uvařil výborné dušené hovězí, plněné mrkví, bramborem a cibulí, dále vývar; k tomu dostali opečený chleba a studené pivo. Posadili se ke stolu pod borovicemi a vychutnávali večeří. Den konečně začal pomalu chladnout. Blížila se noc a z hor zafoukal večerní vánek. Morgan přinesl hrušky a sýr jako zákusek a tak spokojeně přežvykovali. Obloha zrudla, pak znachověla a nakonec docela potemněla posetá hvězdami.
„Miluju vysočinu,“ řekl Morgan poté, co dlouho mlčeli.
Seděli na kamenných schodech do srubu. „Myslím, že bych se naučit mít rád i město, ale to by nesmělo patřit Federaci. Občas se přistihnu, že myslím na to, jak se žilo v našem starém domě, než nám ho sebrali. To je pochopitelně dávno — šest generací nazpět. Nikdo už nepamatuje jaké to bylo. Můj otec o tom nemluví. Ale tady — nuže, tahle země nám pořád patří. Federace si ji ještě nemohla vzít. Její tu totiž příliš mnoho. Možná právě proto ji mám tolik rád — je to poslední věc, která naší rodině zbyla ze starých časů.“
„Kromě meče,“ připomněl mu Par.
„Pořád ještě nosíš tu otlučenou starou vykopávku?“ zeptal se Coll. „Neustále se snažím uhodnout, kdy už ji odložíš, aby sis pořídil něco novějšího a lepšího.“
Morgan se na ně zběžně podíval. „Pamatuješ si příběhy, které říkají, že Leahův meč byl kdysi kouzelný?“
„Vyrobil ho sám Allanon,“ potvrdil Par.
„Ano, za časů Rone Leaha.“ Morgan se zamračil. „Někdy si myslím, že je pořád kouzelný. Ne jako kdysi, ne jako zbraň, která mohla odolat Přízrakům smrti a jim podobným, jinak. Pochva byla za dlouhá léta vyměněna alespoň třikrát, jílec přinejmenším dvakrát a obojí je znovu opotřebované. Ale ostří — ach, to ostří! Je pořád stejně ostré, jakoby nikdy nezestárlo. Není na tohle třeba nějaké kouzlo?“
Bratři vážně pokývali hlavami. „Kouzlo se občas mění, když působí,“ řekl Par. „Roste a vyvíjí se. To se nejspíš stalo, i s Leahovým mečem.“ Když to dopověděl, vzpomněl si, jak mu starý muž řekl, že vůbec kouzlům nerozumí a přemýšlel, jestli je to pravda.
„No, ve skutečnosti tu zbraň nikdo nechce.“ Morgan se protáhl jako kočka a zívl. „Zdá se, že nikdo nestojí o nic ze starých časů. Myslím, že vzpomínky jsou příliš bolestné. Můj otec neřekl ani slovo, když jsem ho o ten meč požádal. Prostě mi ho dal.“
Coll se natáhnul a přátelsky ho šťouchl. „Nu, tvůj otec by si měl dávat větší pozor komu svoje zbraně dává.“
Morgan se zatvářil otráveně. „Jsem jediný po kom se chce, aby se přidal k Hnutí?“ chtěl vědět. Zasmáli se. „Mimochodem, zmínili jste se, že vám ten cizinec dal prsten. Nevadilo by vám, kdybych se na něj podíval?“