„Tak proč se nepostarat o odstranění těchto starostí.“ dokončil horal. „Proč nejít na východ a nenajit Walkera? Jak jste říkali, tak se starý muž zmínil o tom, že se podobné sny zdály i Walkerovi. Měli bychom zjistit, co si o tom všem myslí on? Má v úmyslu jít? Stařec říkal, že si promluví i s ním. Ať už s ním mluvil nebo ne, Walker bude mít určitě jasno v tom, jestli jsou sny skutečné či ne. Přiznávám, že jsem si vždycky myslel, že je váš strýček divný patron, ale nikdy jsem se nedomníval, že je hloupý. A všichni známe příběhy o něm. Pokud dokázal ovládat Shannarovo kouzlo, bylo by dobré o tom vědět.“
Dlouze se napil, naklonil se dopředu a namířil na ně prstem. „Jestli Walker těm snům věří a rozhodne se jít do Hadeshornu, pak by vás to mohlo přesvědčit následovat jej. Byli bychom čtyři. Všechno, co by se nám pokusilo dělat problémy, by si to muselo předem rozmyslet.“
Pokrčil rameny. „I kdybyste se rozhodli nejít, pořád je to lepší, než kdybyste se jen někde schovávali. Hrome, Federaci ani nenapadne, aby vás hledala v Anaru! To je asi to poslední místo, kde by vás mohli hledat.“
Znovu se napil, vzal si sousto čerstvého chleba a znovu se posadil s otázkou v očích. V obličeji se mu zračil vědoucí výraz, který naznačoval, že ví něco, co oni neví. Bavil se tím. „Nuže?“ řekl nakonec.
Bratři byli zticha. Par myslel na svého strýčka, vzpomínal na šeptem vyprávěné příběhy o Walkeru Bohovi. Jeho strýček byl studentem života z povolání. Tvrdil o sobě, že má vidění; trval na tom, že je schopen vidět a cítit věci, které ostatní nevnímají. Povídalo se, že umí kouzla, která se od těch známých odlišovala. Nakonec odešel z údolí do Východní země. To bylo už téměř deset let. Par a Coll byli tehdy velmi mladí, ale Par si to pamatoval.
Coll si náhle odkašlal, poposedl dopředu a zakroutí] hlavou. Par si byl jist, že jeho bratr chce Morganovi říct, jak se mu ten nápad zdá směšný. Místo toho se zeptaclass="underline" .Jak bychom měli začít Walkera hledat?“
Par se v nelíčeném úžasu podíval na Morgana a Morgan na něj. Oba předpokládali, že budou s Collem problémy, než že by se dal svést k takovému odvážnému plánu. Všechno si pečlivě rozmyslí, protože se mu to bude zdát příliš ztřeštěné. Tohle opravdu nečekali.
Coll zachytil jejich pohledy a řekclass="underline" „Rozmyslel bych si tvrdit, na co jsem myslel. Neznáte mě tak dobře, jak si myslíte. No a teď, jak odpovíte na mou otázku?“
Morgan rychle zahnal pocit viny, který se mu mihl v očích. „Nejdřív půjdeme do Posledního přístavu. Mám tam přítele, který bude vědět kde Walker je.“
„Do Posledního přístavu?“ zamračil se Coll. „Poslední přístav okupuje Federace.“
„Právě tam vás Federace hledat nebude a nám stačí zůstat tam jeden nebo dva dny. A navíc se nebudeme moc ukazovat,“ trval na svém Morgan.
„A naše rodiny? Nebudou se divit, co se s námi stalo?“
„Moje ne. Můj otec si zvykl, že mě čas od času pár týdnů nevidí. Pochopil, že jsem nezávislý. A pro Jaralana a Miriannu bude lepší, když se nedozví, co se s vámi stalo. Nepochybně mají dost starostí už teď.“
„A co Wren?“ zeptal se Par.
Morgan pokýval hlavou. „Nevím jak Wren najít. Jestli je pořád s tuláky, může být kdekoliv.“ Odmlčel se. „Kromě toho netuším jak by nám Wren mohla pomoci. Byla ještě holčička, když opustila údolí, Pare. Nemáme dost času, abychom našli oba. Walker Boh vypadá jako lepší volba.“
Par pomalu přikývl. Nejistě se podíval na Colla a ten mu pohled opětoval. „Co myslíš?“ zeptal se.
Coll si povzdechl. „Myslím, že jsme měli zůstat ve Stinném dole. Myslím, že jsme měli lenošit za pecí.“
„Nech toho, Colle Ohmsforde!“ zvolal Morgan vesele. „Pomysli na to dobrodružství! Slibuji, že na tebe dám pozor!“
Coll letmo pohlédl na Para. „To by mě mělo uklidnit?“
Par se zhluboka nadechl. „Říkám, že jdeme.“
Coll ho pozorně sledoval a pak přikývl. „Tak si říkám, co můžeme vlastně ztratit?“
Problém byl tedy vyřešen. Když o tom později Par přemýšlel, zjistil, že ho to ani nepřekvapilo. Koneckonců to byla opravdu jen otázka volby. Ať jsi to zkoumal z kterékoli strany, jiné možnosti nebyli lákavější.
Tu noc spali ve srubu a celé následující ráno balili zásoby jídla uložené v chladných spížích a výbavu z komor. Byly tu zbraně, deky, cestovní pláště a pro bratry nějaké oblečení navíc (některé padlo dobře). Měli nasolené maso, ovoce a zeleninu, sýry a ořechy. Byly tu i věci k vaření, vaky na vodu a léky. Vzali si všechno co potřebovali, protože srub byl dobře zásoben. Kolem poledního byli připraveni vyrazit.
Když vyšli z předních dveří a zabezpečili je za sebou začalo mrholit. Den byl šedivý a zamračený, země pod jejich nohama už nebyla tvrdá a prašná, ale vlhká a mazlavá jako houba. Znovu šli na sever směrem k Duhovému jezera s úmyslem dorazit k jeho břehům za soumraku. Morganův plán první části jejich cesty byl prostý. Znovu si vezmou loďku, kterou předtím bratři ukryli u ústí Rappahalldranu a tentokrát poplují podél jižního pobřeží a budou se držet stranou od Cletských nížin, Černých dubů a Mlžných mokřin, které byly všechny plné nebezpečí, kterým bylo lepší se vyhnout. Až dosáhnou protějšího břehu, určí polohu Stříbrné řeky a budou podél ní pokračovat na východ do Posledního přístavu.
Byl to dobrý plán, ale nikoliv bez chyby. Morgan upřednostňoval plavbu po jezeře v noci. Byli by méně nápadní a řídili by se měsícem a hvězdami. Ale když se schylovalo k večeru a jezero vystoupilo na dohled, začalo být zřejmé, že v noci nevyjde ani Měsíc ani hvězdy. Nebude tudíž žádné světlo, které by jim ukázalo cestu. Kdyby se pokusili plout v tomhle počasí, bylo víc než pravděpodobné, že se dostanou daleko na jih a zapletou se do nebezpečí, kterým se snažili vyhnout.
Přemístili loďku, ujistili se, že je stále schopná plavby a strávili svou první noc venku v chladu provlhlého tábořiště blízko pobřeží. Snili o teplejších a příjemnějších časech. Ráno s sebou přineslo nepatrnou změnu počasí. Přestalo pršet, ale mraky zůstávaly a mísily se s mlhou, která zahalila všechno od jednoho konce jezera k druhému.
Par a Coll si močál nejistě prohlíželi.
„Ta se ztratí,“ ujišťoval je Morgan, který už chtěl odrazit.
Spustili loďku na vodu a veslovali dokud nenarazili na vítr, pak vztyčili svou provizorní plachtu. Mraky o pár stop vystoupily a obloha projasnila přítmí. Mlha se však stále držela vody jako rouno ovce a všechno přikrývala neproniknutelným závojem. Aniž by se cokoli změnilo, přišlo poledne. Nakonec Morgan přiznal, že neví kde jsou.
Za soumraku byli stále na jezeře a světlo se docela ztratilo. Vítr se uklidnil a oni stáli za naprostého ticha na místě. Z nutnosti něco málo snědli, přestože nikdo z nich nebyl vyloženě hladový a pak se střídali a pokoušeli se usnout.
„Pamatuješ si příběhy o Sheovi Ohmsfordovi a té věci, která žila v Mlžných mokřinách?“ zašeptal v jednu chvíli Coll Parovi. „Předpokládám, že se na vlastní kůži přesvědčím jestli byly pravdivé nebo ne!“