Noc se vlekla plná ticha, černočerné tmy a pocitu hrozící zkázy. Ráno ale přišlo bez toho, aby se něco přihodilo, mlha se zvedla, obloha vyjasnila a přátelé zjistili, že jsou v bezpečí uprostřed jezera směrem na sever. Odpočatí si začali tropit žerty z vlastního strachu i strachu ostatních, znovu obrátili loďku na východ a střídali se ve veslování, zatímco čekali na vítr. Po chvíli mlha zmizela, mraky se roztrhaly a oni v dálce spatřili jižní břeh. Kolem poledne se přihnal severovýchodní vítr. Složili vesla a natáhli plachtu.
Čas plynul a loďka uháněla na východ. Denní světlo se ztrácelo v soumraku, když konečně dosáhli druhého břehu a vytáhli loďku z vody v zalesněné zátoce blízko ústí Stříbrné řeky. Schovali loďku v úžině zarostlé rákosím, pečlivě ji uvázali a vyrazili směrem do vnitrozemí. Blížil se právě soumrak a jak se slábnoucí světlo odráželo od nízko plujících mraků a cárů mlhy, obloha podivně zrůžověla. V lese bylo stále ještě ticho a noční zvuky trpělivě čekaly, až den skončí, než začnou svou symfonii. Reka s hladinou pokrytou troskami a náplavami z deště loudavě hučela. Dopadl na ně stín, zdálo se, že se stromy semkly k sobě a světlo se docela vytratilo. Snesla se tma, která měla trvat dlouho.
Chvilku si povídali o Králi Stříbrné řeky.
„Ztratil se stejně jako ostatní kouzla,“ prohlásil Par a opatrně kráčel deštěm omytou stezkou. V noci bylo vidět lépe, i když ne tak dobře, jak by si přáli; Měsíc si hrál v mracích s hvězdami na schovávanou. „Je pryč stejně jako druidové, elfové — jako všechno kromě příběhů.“
„Možná ano, možná ne,“ filozofoval Morgan. „Poutníci stále tvrdí, že ho čas od času vidí jako starého muže s lucernou, který nabízí doprovod a ochranu. Ovšem připouští, že už jeho moc nedosahuje tak daleko jako kdysi. Má nárok jen na řeku a část země kolem. Zbytek patří nám.“
„Zbytek patří Federaci, stejně jako všechno ostatní!“ odfrkl si Coll.
Morgan kopl do kusu dřeva ležícího na zemi a to se odkutálelo do tmy. „Znám muže, který tvrdí, že s Králem Stříbrné řeky mluvil — je to bubeník, který prodává prvotřídní zboží mezi vysočinou a Anarem. Je neustále na cestách a říkal, že jednou se ztratil v Battlemoundu, když se objevil tajemný starý muž s lucernou a ukázal mu cestu.“ Morgan zakroutil hlavou. „Nikdy jsem nevěděl, jestli mu mám věřit, nebo ne. Bubeníci bývají lepší vypravěči než ti, kteří mluví pravdu.“
„Myslím, že se ztratil,“ řekl Par, a jeho hlas zněl trochu smutně. „Kouzlo nevydrží, pokud ho někdo neprovádí nebo v něj alespoň nevěří. Král Stříbrné řeky neměl štěstí ani na jedno. Zůstal z něj už jen příběh, další legenda, které věříš ty, já, Coll a možná ještě hrstka dalších.“
„My Ohmsfordové vždycky věříme,“ dokončil Coll mírně.
Mlčky pokračovali cestou, která se klikatila na východ a naslouchali zvukům noci. Do Posledního přístavu nemohli tuto noc ještě dorazit, ale ještě se jim nechtělo zastavovat. Pokračovali aniž by se o tom nějak dohadovali. Čím více se přibližovali dolnímu Anaru, byl les hustější a stezka se v temnotě zužovala v neproniknutelné křoví. Reka zdivočila jak procházela několika peřejemi po sobě a zem se stala drsnější, průrvy zde střídaly malé, nízké kopce, které pokrývaly opuštěné pařezy a balvany.
„Cesta do Posledního přístavu už není jako dřív,“ zamručel v jednu chvíli Morgan. Par a Coll nedokázali posoudit jestli ano, nebo ne, protože nikdy v Anaru nebyli. Podívali se na sebe, ale neodpověděli.
Stezka náhle končila, zavalená skupinou padlých stromů. Směrem od řeky do hlubokého lesa z ní vybíhala další. Morgan zaváhal a pak se po ní vydal. Stromy nad hlavami je uvěznily a větve nepropouštěly nic kromě záblesků měsíčního svitu. Tři přátelé byli nuceni před sebou tápat. Morgan začal znovu mručet. Nebylo mu však rozumět, ale o jeho tónu se nedalo pochybovat. Jak postupovali dál, houští a šlahouny na ně začaly dotírat tak, že si museli schovat hlavy mezi ramena. Les začal divně zapáchat hlubokým rozkladem. Par se snažil před tím smradem tajit dech a dráždilo ho, že byl úplně všude. Snažil se, aby zrychlili, přestože Morgan, který je vedl, šel nejrychleji, jak jen mohl.
„Jako by se tu něco rozkládalo,“ šeptal za ním Coll.
V Parově mysli něco cvaklo. Vzpomněl si, že tenhle pach se šířil z chatrče lesní ženy, před kterou je varoval starý muž. Zápach tady byl naprosto stejný.
V příštím okamžiku se dostali z lesní houštiny na paseku, kterou lemovaly zlámané, mrtvé stromy a pokrývala jí hniloba, úlomky dřeva a roztříštěné kosti. Uprostřed bublalo stojaté jezírko, jako kotel v němž někdo něco vaří. Ze stínu na ně zíraly bodavé oči hyen.
Všichni tři se nejistě zastavili. „Morgane, tohle je přesně jako...“ začal Par a hned zmlkl.
Přízrak neslyšeně vystoupil z houští a vztyčil se před nimi. Par se neptal, co to je; vytušil to. Pochyby a nedůvěra zmizely, stejně jako léty nastřádaná jistota, že Přízraky jsou to, co realisté tvrdí — báchorky a povídačky k ohni. Možná to bylo varování starého muže zašeptané do ucha, co ho přinutilo změnit názor. Možná za to mohla podoba té věci. V každém případě prožitá zkušenost ho nenechávala v klidu.
Tenhle Přízrak byl úplně jiný než ten s kterým se setkali.
Byla to veliká, šourající se bytost, která vypadala jako člověk, ale byla dvakrát tak velká a tělo měla pokryté drsnými, huňatými chlupy. Mohutné údy měly na koncích roztažené pracky s drápy a v ramenech se hrbila jako gorila. Ze srsti vystupovala tvář, které by se ale jen stěží dalo říkat lidská. Kolem tlamy byla svraštělá a zkřivená, zuby jí trčely jako zakrslé kosti, a v záhybech kůže schovávala oči, které na ně vrhaly pohled plný hnusu a planoucí jako oheň. Stvůra stála a s krutým potěšením si je pomalu prohlížela.
„Oh—oh,“ řekl mírně Morgan.
Přízrak popošel o krok blíž a naježil se přitom jako kočka. „Proč jste tady?“ zaskřípalo odněkud z prázdna.
„Spletli jsme si...“ začal Morgan.
„Jste bez dovolení na mém území,“ zarazila ho obluda ostře a chtivě zachňapala zuby. „A můžete za to, že se zlobím.“
Morgan se ohlédl zpátky na Para, který rychle zamumlal slovo „Přízrak“ a otočil se na Colla. Coll byl bledý a strnulý. Stejně jako Par ani on nepochyboval.
„Jeden z vás za to zaplatí,“ zavrčel Přízrak. „Dejte mi jednoho z vás! Dejte!“
Tři přátelé se na sebe ještě jednou podívali. Věděli, že je jen jeden způsob, jak se z téhle situace dostat. Žádný starý muž jim tentokrát nepomůže. Nebyl tu nikdo jiný než oni sami.
Morgan sáhl po Leahově meči a vytasil ho z pochvy. V očích příšery se jasně zablýsklo jeho ostří. „Buď nás necháš bezpečně projít, nebo...“ začal.
Nikdy to nedořekl. Přízrak s děsivou hbitostí přeskočil jezírko a s vřískotem se na něj vrhl. Okamžitě ležel na Morganovi a máchal ostrými drápy. Přesto se horalovi podařilo nastavit meč právě včas, aby se vyhnul úderu a stvůru, která ztratila rovnováhu odrazil stranou, takže její útok vyšel naprázdno. Coll vyskočil dopředu a švihl po ní svým krátkým mečem. Par zaútočil kouzlem písně přání, představou v podobě mraku bzučícího hmyzu.
Přízrak vyskočil na nohy a řval vzteky, ohnal se pařáty rozzuřeně vzduchem a pak se na ně znovu vyřítil. Morgan ho jednou bodnul, když horal uskakoval stranou a srazil ho k zemi. Přízrak se otočil a Coll se svým krátkým mečem ohnal tak silně, že mu nad ramenem uťal jednu paži. Přízrak odvrávoral, pak přiskočil zpátky, chňapl po svém ztraceném údu a znovu ustoupil. Opatrně si nasadil paži zpátky na rameno. Rychle s ní zavlnil jako had a rozhýbal šlachy, svaly a kosti. Paže se připojila zpátky k tělu.