Rozlámaní a ospalí dorazili krátce po svítání do Posledního přístavu. Vynořili se ze slábnoucích nočních stínů v lese do napůl rozjasnělého nového dne. Na obloze Východní země visely mraky, které se na své cestě odíraly o vrcholky stromů a vesnici trpaslíků propůjčovaly šedý a zimní příkrov. Tři společníci doklopýtali dolů, zastavili se, protáhli, zažívali a rozhlédli se kolem. Les před nimi prořídl. Objevila se skupina chalup, z jejichž kamenných komínů se kouřilo. Nářadí a vozíky byly uložené v kůlnách a na malých dvorkách se nacházela zvířaty uvázaná v ohradách. Zeleninové zahrádky velké jako dlaň bojovaly s ze všech stran útočícím plevelem. Všechno se zdálo být namačkané dohromady, chalupy a kůlny, zahrádky a les, jedno přes druhé. Nic tu nevypadalo, že by se o to někdo staral; barvy byly vybledlé a sloupané, malta a kámen rozpraskané, ohrady zlámané a zprohýbané, zvířata zarostlá a neustájená. Dokonce i plevel a záhony prorůstaly tak, že už nebylo možné rozeznat jedno od druhého.
Dveřmi chalup vycházely ženy, většinou staré, některé s prádlem k pověšení, některé s jídlem, které připravovaly. Všechny vypadaly stejně otrhaně a zanedbaně. Na dvorcích, na zahrádkách a na cestách si hrály děti zanedbané a divoké jako horské ovce.
Morgan si všiml jak Par s Collem zírají a řekclass="underline" „Zapomněl jsem — ten Poslední přístav, který znáte se stal součástí vyprávění ve vašich příbězích. Nuže, tohle všechno je už pryč. Vím, že jste unaveni, ale musíte si tady mnohé prohlédnout.“
Vzal je pěšinou, která vedla dolů do vesnice. Domy byly stále horší, chalupy vystřídaly chatrče a zahrady se zvířaty zmizely úplně. Z pěšiny se stala neudržovaná, rozježděná a rozbitá cesta plná kamení a odpadků. Hrálo si tady víc dětí a bylo tu i víc žen, které dělaly různé domácí práce. Občas mezi sebou nebo s dětmi prohodily pár slov, ale nejvíce byly pohroužené samy do sebe. Pozorně sledovaly tři cizince, kteří kolem nich prošli a v očích se jim zrcadlilo podezření a strach.
„Poslední přístav, nejkrásnější město ve východní zemi, srdce a duše národa Trpaslíků,“ tiše přemítal Morgan. Nedíval se na ně. „Znám ty příběhy. Bylo to útočiště, oáza, ráj pro duši, monument, který vytvořila pýcha a tvrdá práce.“ Potřásl hlavou. „No, takhle je to teď.“
Několik dětí začalo žebrat o mince. Morgan lehce zavrtěl hlavou, jedno nebo dvě poplácal a šel dál.
Uhnuli do uličky, která vedla dolu k potoku plnému odpadků a splašků. Děti se procházely po březích a bez zájmu šťourali do haraburdí plujícího kolem. Přes zchátralou lávku se dostali na druhý břeh. Vzduch silně zapáchal hnilobou.
„Kde jsou všichni muži?“ zeptal se Par.
Morgan si ho zběžně prohlédl. „Ti šťastnější jsou mrtví. Zbytek je v dolech nebo pracovních táborech. Proto takhle všechno vypadá. Ve městě zůstali jen děti, starci a pár žen.“ Zastavil se. „Trvá to už padesát let. Tak to Federace chce. Pojďte tudy.“
Vedl je úzkou pěšinou za řadou lépe udržovaných chalup. Byly nově natřené, kameny vydrhnuté, malta neporušená, zahrady a trávníky neposkvrněné. Trpaslíci pracovali i na dvorcích a uvnitř domů, většinou to byly mladé ženy a vykonávaly stejnou činnost jako jejich starší předchůdkyně s tím rozdílem, že jejich výsledek se lišil jako den od noci. Všechno tu bylo zářivé, nové a čisté.
Morgan je vzal nahoru do malého parku, který se postupně měnil ve skupinu jedlí. „Vidíte tohle?“ Ukázal na udržované chaloupky. Par a Coll přikývli. „Tady bydlí úředníci a vojáci Federace. Mladší a silnější trpasličí ženy pro ně musí pracovat. Většina s nimi musí také žít.“ Významně se na ně podíval.
Sestupovali parkem ke středu vesnice. Krámky a obchody vystřídaly domy a přibylo chodců. Trpaslíci, které zde viděli, byli zaměstnáni nákupem a prodejem. Opět byli vesměs staří a bylo jich málo. Ulicemi procházelo mnoho cizinců, kteří sem přišli za obchodem. Všude hlídkovali vojáci Federace.
Morgan vedl bratry postranními uličkami, kde si jich nikdo nevšímal, ukazoval hned na to, hned na ono. Jeho tón byl ironický a hořký. „Támhle. To je směnárna stříbra. Trpaslíci musí těžit v dolech stříbro, většinu času jsou pod zemí — víte co to znamená — a pak jsou donuceni prodat ho za cenu, kterou určuje Federace a lepší část výdělku odevzdat svým strážcům jako daň. Zvířata také patří Federaci — předpokládám, že jsou zapůjčena. Trpaslíci jsou přísně rozděleni. Tam dole je trh. Všechnu zelenina i ovoce pěstují a prodávají trpaslíci. Se ziskem z prodeje se zachází jako se vším ostatním. Takové to tu teď je. Takto poskytuje Federace lidem ‚ochranu‘.“
Na opačném konci ulice se zastavil Dostatečně daleko od kruhu čumilů, kteří stáli kolem pódia, na kterém byli mladí trpasličí muži a ženy spoutaní v okovech a nabízeni na prodej. Chvíli stáli a dívali se. Morgan řekclass="underline" „Rozprodávají všechny, které nepotřebují k práci.“
Odvedl je z trhu ke kopcům, které v dlouhé řadě vyrůstaly nad městem. Byly potemnělé a bez života, na otevřeném holém obzoru vypadaly jako velká šmouha.
Kdysi tu byly terasy. Kamení zbylé z podezdívek teď vyčnívalo jako náhrobky.
„Víte co je tohle?“ zeptal se mírně. Zakroutili hlavou. „Pozůstatek Meadských zahrad. Znáte ten příběh. Trpaslíci vytvořili velkolepé zahrady ze zvláštní jako uhel černé země, kterou dovezli z venkova. Pěstovali a udržovali v nich každou květinu, kterou národy znaly. Můj otec říkal, že to byla ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděl. Ještě jako kluk tu kdysi byl.“
Morgan na chvíli ztichl a pohledem zkoumal ruiny. Pak řekclass="underline" „Město padlo a Federace zahrady spálila. Opakuje to každý rok, aby tu už nikdy nic nevyrostlo.“
Když se otočili a vraceli zpátky ke kraji vesnice, zeptal se Par: „Jak to všechno víš, Morgane? Tvůj otec?“
Morgan kývl hlavou. „Můj otec tu nebyl od své první návštěvy. Myslím, že raději nechce vidět jak to nyní vypadá. Dává přednost vzpomínce na to, jaké to bylo dřív. Ne, mám tu přátele, od kterých vím jaký mají trpaslíci život — život, který kdykoliv se tu zastavím, hluboce mne zasáhne. O tom jsem vám nevyprávěl? Nuže, není to tak dávno, asi tak poslední půlrok. Povím vám o tom později.“
Stejnou cestou se vrátili do chudší části vesnice a vydali se novou silnicí, která byla nicméně stejně opotřebovaná a rozježděná, jako ty ostatní. Po chvíli zabočili na cestu, která vedla k neuspořádané budově ze dřeva a kamene, vypadající jako bývalý hostinec. Měla tři patra a kruhovitou verandu s houpačkami a houpacími koníky. Dvorek plný hrajících si dětí byl bez harampádí.
„Škola?“ hádal nahlas Par.
Morgan zakroutil hlavou. „Sirotčinec.“
Vedl je kolem skupinek dětí na verandu a podél domu dál k postranním dveřím přímo na konec stinného přístěnku. Zaklepal na dveře a čekal. Když se dveře pootevřely řekclass="underline" „Můžete se s ubožákem podělit o trochu jídla?“
„Morgane!“ Dveře se rozlétly. Stála v nich postarší trpasličí žena v zástěře s šedivými vlasy, drsnou ale upřímnou hranatou tváří. Za vráskami vytvořenými únavou a zklamáním hrál příjemný úsměv. „Morgan Leah, jaké velké překvapení! Jak se máš, mladíku?“
„Jsem radostí i pýchou mého otce, jako vždy,“ odpověděl Morgan se širokým úsměvem. „Smíme dál?“
„Samozřejmě. Odkdy se musíš dovolovat?“ Žena ustoupila stranou a pozvala je dál. Objala Morgana a rozzářeně se smála na Para a Colla, kteří její úsměv nejistě opětovali. Zavřela za nimi dveře a řekla: „Tak byste chtěli něco k jídlu, že?“