„Klidně bychom za tu možnost dali své životy,“ prohlásil Morgan se smíchem. „Babi Eliso, tohle jsou mí přátelé, Par a Coll Ohmsfordové ze Stinného dolu. Jsou dočasně... bez domova,“ dokončil.
„Cožpak někdo z nás není?“ namítla babi Elisa mrzutě. Podala bratrům svou mozolnatou ruku a ti ji stiskli. Přísně si je prohlížela. „Zápasili jste s medvědy, Morgane?“
Morgan se lehce dotkl své tváře a ucítil rány se škrábanci. „Obávám se, že něco horšího. Cesta do Posledního přístavu není co bývala.“
„Ani Poslední přístav. Posaď se, dítě — ty i tví přátelé. Přinesu talíř koblih a ovoce.“
V místnosti, která sloužila za kuchyň, bylo několik dlouhých stolů s lavicemi. Přátelé si vybrali ten nejbližší a posadili se. Kuchyně byla velká, trochu tmavá a nábytek v ní byl skromný. Babi Elisa pobíhala kolem. Chystala slíbenou snídani a sklenice s nějakou šťávou. „Nabídla bych vám mléko, ale musím ho rozdělit dětem,“ omlouvala se.
Hladově jedli, když se objevila další žena, trpaslice, ještě starší, malá a seschlá, s ostrou tváří a rychlými ptačími pohyby, které jakoby neměly nikdy ustat. Bez podivu, přešla místnost. Morgan ale najednou vyskočil a lehce ji plácl na tvář.
„Teta Jilt,“ představil ji.
„Velice mě těší,“ oznámila tónem, který napovídal, že by se o tom možná měli přesvědčit. Posadila se vedle babi Elisy a s kmitajícími prsty začala zašívat oděv, který si s sebou přinesla.
„Tyhle dámy matky celého světa,“ vysvětloval Morgan, když se vrátil k jídlu. „I mé, i když nejsem sirotek jako jejich ostatní svěřenci. Adoptovaly mě, protože jsem neodolatelně okouzlující.“
„Prosil jsi jako každý hned poprvé, co jsme tě viděly, Morgane Leahu!“ Teta Jilt po něm vyjela aniž by zvedla oči od práce. „To je jediný důvod, proč jsme tě vzali k sobě — jediný důvod, proč jsme k sobě vzaly kohokoli.“
„Jsou to sestry, i když byste to nikdy nepoznali,“ pokračoval rychle Morgan. „Babi Elisa je taková kvočna pečovatelka, jemná a hřejivá. Ale teta Jilt — nuže, teta Jilt je spíš jako postel z kamene!“
Teta Jilt zafuněla. „V těchto časech vydrží kámen mnohem déle než kvočna. A rozhodně déle než čaj z vysočiny.“
Morgan a babi Elisa se rozesmáli, teta Jilt se k nim hned přidala a Par s Collem zjistili, že se smějí také. Připadalo jim to zvláštní. V myslích měli stále obrazy vesnice a lidí okolo, zvenku k nim doléhaly hlasy sirotků, kteří si tam hráli, a připomínaly jim jak se věci opravdu mají. Ale v těch stařenkách bylo něco nezkrotitelného, něco, co předčilo chudobu a bídu, co slibovalo naději.
Po snídani se babi Elisa postavila ke dřezu a teta Jilt odešla zkontrolovat děti. Morgan šeptem vyprávěclass="underline" „Tyhle paní vedou sirotčinec už víc než třicet let. Federace je nechává na pokoji, protože se starají o to, aby se děti nepletly pod nohy. Pěkné? Jsou tu stovky dětí bez rodičů, takže sirotčinec je pořád plný. Když jsou děti dost staré, ukradnou je. Když tu smí zůstat příliš dlouho. Federace je pošle do pracovních táborů, nebo je prodá. Pokaždé to nesou velice špatně.“ Zakroutil hlavou. „Nevím, jak to vydrží. Já už bych se dávno zbláznil.“
Babi Elisa se vrátila a posadila se k nim. „Říkal vám Morgan o tom, jak jsme se potkali?“ zeptala se Ohmsfordů. „Ó, to bylo něco. Přinesl nám jídlo a oblečení pro děti, dal nám peníze, abychom si koupily co můžeme a pomohl odvést tucet dětí na sever, aby tam žily v rodinách na svobodných územích.“
„Proboha, babi!“ skočil jí zahanbený Morgan do řeči.
„Přesně tak! A teď pomáhá, kde se dá, i když je tu na návštěvě,“ dodala a nevšímala si ho. „Stala se z nás jeho malá osobní dobročinnost, že ano, Morgane?“
„To mi něco připomíná — tady.“ Morgan sáhl do haleny a vytáhl malý váček. Když ho podával, zacinkaly v něm mince. „Vyhrál jsem asi před týdnem sázku s jedním parfémem.“ Mrkl na ty dva z údolí.
„Bůh ti žehnej, Morgane.“ Babi Elisa vstala a přistoupila k němu, aby ho políbila na tvář. „Vypadáte všichni nějak vyčerpaně. Vzadu jsou volné postele a spousta přikrývek. Můžete spát až do večeře.“
Z kuchyně je vzala do malého pokoje na konci velkého domu, kde stálo několik postelí, umyvadlo, přikrývky a ručníky. Par se rozhlédl kolem a všiml si, že okenice jsou zavřené a závěsy pečlivě zatažené.
Babi Elisa zachytila pohled, který si Par s bratrem vyměnili. „Občas na sebe hosté nechtějí upírat pozornost,“ řekla tiše. Její pohled byl ostrý. „Nepatříte mezi ně?“
Morgan k ní přistoupil a něžně ji políbil. „Vnímavá jako vždy, babičko. Potřebovali bychom se sejít se Steffem. Mohla by ses o to postarat?“
Babi Elisa se na něj na okamžik zadívala, pak beze slova přikývla, políbila ho a vyklouzla z pokoje.
Probudili se za soumraku a jejich zabedněný pokoj byl naplněn tichem a stíny. Objevila se babi Elisa. Tvář měla jemnější a pokojnou, proklouzla místností jako kočka a každému zašeptala do ucha, že je čas. Pak se ztratila stejně jako přišla. Morgan Leah a Ohmsfordové vstali. Své oblečení nalezli znovu čisté a vonící. Zatímco spali, měla babi Elisa hodně práce.
Zatímco se oblékali, poznamenal Morgan: „Dnes večer se setkáme se Steffem. Je v Hnutí odporu trpaslíků, které má oči a uši všude. Jestli Walker Boh stále žije ve východní zemi, byť by hluboko v Anaru, Steff o něm bude vědět.“
Když skončil, natáhl si boty a stoupl si. „Steff byl jedním ze sirotků, které babi přijala. Je jako její syn. Kromě tety Jilt už jí z rodiny nikdo nezbyl.“
Vyšli ven z ložnice a halou prošli do kuchyně. Děti už byli po večeři a odcházeli do pokojů v horních dvou patrech. Zůstala jen skupinka nejmenších, kterou lžící polévky krmila teta Jilt. Pokaždé, když došla k poslednímu, mohla začít znovu. Vzhlédla k příchozím a beze slova kývla.
Babi Elisa je posadila k jednomu z dlouhých stolů. Přinesla jim talíře s jídlem a sklenice trpkého piva. Seshora k nim doléhalo bouchání a křik, jak si děti hrály. „Je těžké dávat pozor na všechny, když jsme tu jen samy dvě,“ omlouvala se, když přidávala Collovi dušené maso. „Ale ženy, které si najímáme na výpomoc tu nikdy dlouho nevydrží.“
„Doručily jste zprávu Steffovi?“ zeptal se tiše Morgan.
Babi Elisa kývla a její úsměv náhle posmutněl. „Přála bych si vidět toho chlapce častěji, Morgane. Mám o něj strach.“
Dojedli a tiše seděli ve večerním stínu, zatímco Babi Elisa a teta Jilt zkontrolovaly všechny děti a poslaly je do postelí. Na stole, u kterého seděli, hořelo několik svíček, jinak byla v místnosti tma. Hlasy seshora jeden po druhém odeznívaly a ticho se prohlubovalo.
Teta Jilt se po chvíli vrátila do kuchyně a posadila se k nim. Mlčela, vážně sklonila svou ostrou tvář nad šití a jen chvilkami pohodila hlavou. Někde venku třikrát zazvonil zvon a pak utichl. Teta Jilt rychle zvedla hlavu. „Policejní hodina Federace,“ zamumlala. „Po tom zvonění nesmí nikdo vycházet ven.“
Místnost se opět ponořila do ticha. Objevila se babi Elisa a tiše se postavila ke dřezu. Jedno z dětí začalo plakat a ona se znovu vytratila. Ohmsfordové a Morgan Leah se dívali jeden na druhého a čekali.
Pak se náhle ozvalo tiché zaklepání na dveře od kuchyně. Tři zaklepání. Teta Jilt vzhlédla, prsty jí znehybněly. Čekala. Vteřiny ubíhaly. Pak se znovu třikrát ozvalo zaklepání, pauza a opět třikrát.
Teta Jilt rychle vstala, došla ke dveřím, zvedla petlici a vykoukla ven. Na okamžik otevřela dokořán. Ze tmy vklouzla do místnosti šedá postava. Teta Jilt zavřela dveře. V ten samý okamžik se z chodby vynořila babi Elisa, pokynula Morganovi a Ohmsfordům, aby vstali. Dovedla je k cizinci stojícímu opodál.