„Tohle je Teel,“ řekla babi Elisa. „Vezme vás ke Steffovi.“
Nebylo snadné o Teel něco říci. Byla to trpaslice, ale menší než bylo zvykem, docela tenká a oblečená v nepopsatelném tmavém oděvu do lesa, který se mimo jiné skládal z pláštěnky a kápě. Rysy skrývala za zvláštní koženou maskou, která jí zahalovala celou tvář kromě úst a pravé čelisti. Pod kapucou zářily špinavě blond vlasy.
Babi Elisa se natáhla k Morganovi a objala ho. „Buď opatrný, mladíku,“ varovala ho. Usmála se, lehce poplácala Para a Colla po rameni a pospíchala ke dveřím. Na okamžik vykoukla ven přes závěsy, pak kývla. Teel vyšla beze slova ze dveří. Ohmsfordové a Morgan ji následovali.
Venku proklouzli po straně starého domu k zadnímu plotu a přes něj dál na úzkou pěšinu. Ta je dovedla na pustou a prázdnou cestu, na které se dali doprava. Chalupy a chatrče, které cestu lemovaly, byly potemnělé a jejich obrysy proti obloze otrhané a rozbité. Teel je rychle vedla cestou ke skupině jedlí. Tam se zastavila a přikrčila. Stáhla je dolů s sebou. O chvilku později se objevila hlídka vojáků Federace. Jak procházeli, bylo slyšet jak mezi sebou hovoří a žertují, aniž by je napadlo, že je někdo může poslouchat. Pak hlasy utichly. Vojáci byli pryč. Vstali a znovu se vydali na cestu.
Po silnici ušli asi sto yardů a pak uhnuli do lesa. Nalézali se na samém konci vesnice. Šli přímo na sever. Do ticha se začalo ozývat bzučení hmyzu. Tiše proklouzli mezi stromy, Teel se zastavila a než pokračovala dál, chvilku poslouchala. Vzduch se naplnil vůní divokých květin, který byl proti zápachu odpadků sladký a silný.
Potom se Teel zastavila u řady hustého křoví, rozhrnula větve, sáhla dolů, uchopila ukrytý železný kruh a zatáhla za něj. Ze země se zdvihl poklop, který odhalil schodiště. Dokud nebyli všichni namačkaní uvnitř ve tmě, sestupovali těsně podél zdi. Tell za nimi zabezpečila poklop, rozsvítila svíčku. Znovu je vedla za sebou. Společnost začala scházet dolů.
Byl to krátký sestup. Po dvou tuctech schodů schodiště končilo. Změnilo se v tunel se stropem a zdmi podepřenými silnými trámy, které spojovaly železné svorníky. Teel k tunelu nic neříkala. Vedla je stále kupředu. Tunel se dvakrát rozdělil různými směry. Pokaždé se vydala bez zaváhání jednou z cest. Parovi došlo, že by se odtud bez Teel ven nedostali.
Za pár minut byli u železných dveří na konci tunelu. Teel uhodila do dveří jílcem dýky, pak počkala a dvakrát znamení opakovala. Zámky na druhé straně cvakly a dveře se otevřely.
Trpaslík, který v nich stál byl stejně starý jako oni. Statný a svalnatý chlapík se zarostlou tváří a dlouhými vlasy barvy skořice, s obličejem plným jizev na zádech měl největší palici jakou Par kdy viděl. Horní polovina jednoho ucha mu chyběla. Na zbytku se mu houpal zlatý kruh.
„Morgane,“ pozdravil a vřele horala objal. Úsměv zmírnil jeho divoké vzezření. Vtáhl muže dovnitř a podíval se ven, kde nervózně postávali Par s Collem. „Přátelé?“
„Ti nejlepší,“ odpověděl hned Morgan. „Steffe, tohle jsou Par a Coll Ohmsfordovi ze Stinného dolu.“
Trpaslík přikývl. „Buďte tu vítáni, chlapci z údolí.“ Pustil Morgana a natáhl se k nim, aby jim stiskl ruce. „Pojďte se posadit a povězte, co vás sem přivádí.“
Byli v podzemní místnosti plné zásob, které byly zabalené v krabicích a proutí. Obklopovaly dlouhý stůl s lavicemi. Steff jim pokynul, aby se posadili na lavice, nalil každému hrnek piva. Sám se k nim přidal. Teel zůstala u dveří. Opatrně se posadila na malou stoličku.
„Tak tady teď žiješ?“ zeptal se Morgan a rozhlédl se kolem. „Chtělo by to ještě vylepšit.“
Steff se usmál a drsná tvář se mu zvrásčila. „Žiju na spoustě míst, Morgane. Všechna by potřebovala ještě trochu vylepšit. Tohle je lepší, než většina ostatních. I když je stejně jako všechna pod zemí. My trpaslíci teď žijeme pod zemí. Buď tady anebo v dolech nebo v hrobech. Smutné.“
Pozvedl hrnek. „Na naše zdraví a smůlu našich nepřátel,“ připil. Všichni se napili až na Teel, která seděla a sledovala je. Steff postavil hrnek na stůl. „Tvůj otec je v pořádku?“ zeptal se Morgana.
Horal přikývl. „Přinesl jsem babi Elise něco málo na chleba. Má o tebe strach. Jak je to dlouho, co jste se viděli naposled?“
Trpaslíkův úsměv se vytratil. „Přijít v těchto dobách je příliš nebezpečné. Vidíš můj obličej?“ Ukázal na jizvy a přejel po nich prstem. „Federace mě před třemi měsíci chytla.“ Spiklenecky pohlédl na Para a Colla. „Vidíte, Morgan o tom neví. Už dlouho za mnou nebyclass="underline" Když přijde do Posledního přístavu, radši dává přednost starým dámám a dětem.“
Morgan ho ignoroval. „Co se stalo, Steffe?“
Trpaslík pokrčil rameny. „Dostal jsem se z toho — přinejmenším po částech.“ Zvedl levou ruku. Chyběly mu na ní dva uťaté prsty. „Už by to mohlo stačit, horale. Nechme to být. Radši mi řekni, co tě přivádí na východ.“
Morgan začal mluvit, pak věnoval dlouhý pohled Teel a odmlčel se. Steff spatřil kam jeho pohled míří. Ohlédl se přes rameno a řekclass="underline" „O ano, Teel. Přece jen o tom asi budu muset mluvit.“
Podíval se zpátky na Morgana. „Federace mě zajala při útoku na hlavní skladiště zbraní v Posledním přístavu. Dali mě do vězení, aby zjistili co bych mohl prozradit. Tehdy mi udělali tohle.“ Dotkl se své tváře. „Teel věznili ve vedlejší cele. To co udělali mně není nic proti tomu, co provedli s ní. Zničili jí skoro celý obličej a záda za to, že zabila oblíbeného psa jednoho ze zastupitelů provizorní vlády, která sídlí tady v Posledním přístavu. Zabila toho psa, aby bylo co jíst. Vyprávěli jsme si přes zeď a poznali tak jeden druhého. Jednou v noci, ani ne dva týdny po tom co mě uvěznili, bylo jasné, že o mě Federace nemá zájem. Chtěli mě popravit. Teel se podařilo nalákat žalářníka k sobě do cely. Zabila ho, vzala mu klíče, osvobodila mě a utekli jsme. Od té doby jsme pořád spolu.“
Odmlčel se. Pohled měl tvrdý jako z křemene. „Horale, moc na tebe myslím, ale tuhle záležitost si musíš rozhodnout sám. Teel a já sdílíme všechno.“
Dlouho bylo ticho. Morgan rychle pohlédl na Para a Colla. Par si Teel během Steffova vyprávění podrobně prohlížel. Ona se celou dobu nepohnula. Její tvář zůstávala bez výrazu. Ani v očích se jí nic neodráželo. Jako by byla z kamene.
„Myslím, že v téhle věci se musíme spolehnout na Steffův soud,“ řekl tiše Par. Pohlédl na Colla, očekávaje souhlas. Coll beze slova přikývl.
Morgan si pod stolem natáhl nohy. Zvednul hrnek a dlouze se napil. Bylo jasné, že se rozmýšlí. „Dobře tedy,“ řekl nakonec. „Ale nic co teď řeknu se nesmí dostat z téhle místnosti ven.“
„Ještě jsi neřekl nic co by stálo za řeč,“ prohlásil Steff významně a čekal.
Morgan se usmál. Opatrně postavil hrnek zpátky na stůl. „Steffe, potřebujeme, abys nám pomohl někoho najít, muže, o němž si myslíme, že žije někde hluboko v Anaru. Jmenuje se Walker Boh.“
Steff zamrkal. „Walker Boh,“ opakoval potichu. Tón, kterým jméno vyslovil, prozrazoval, že ví o koho se jedná.
„Mí přátelé, Par a Coll, jsou jeho synovci.“
Steff pohlédl na bratry z údolí, jakoby je viděl poprvé. „Teď už rozumím. Dopověz to.“
Morgan rychle vyprávěl o jejich cestě do Posledního přístavu a co je sem přivedlo. Za