Nezískali nic víc, než nesplnitelné úkoly!
Přesto Allanon tvrdil, že je nežádá o nemožné, že oni tři mají srdce, právo a schopnosti potřebné k jejich zdárnému uskutečnění.
Par si povzdechl. Může se na to spolehnout?
Znovu se zamyslel nad tím, proč o celé té záležitosti vůbec uvažuje.
Začarovaný kruh. Už jen tyhle úvahy znamenají, že se tou zatracenou věcí zabývá?
Vynořil se ze stínu útesů na cestu z oblázků, vedoucí dolu k tábořišti. V té chvíli se rozhodl, že zapomene na vztek a zklamání a začne jasně uvažovat. Na kterou ze získaných informací, se může spolehnout? Ve snech ho opravdu volal Allanon — to se potvrdilo. Druid za nimi přišel a požádal je o pomoc proti temným silám, které ohrožovaly Čtyřzemí. Stejným způsobem žádal v minulosti Parovi předky. Tentokrát však jako pouhý stín. Aby se přesvědčil, že jeho volání vyslyší, poslal dávného druida Coglina, posla z masa a kostí. Allanon Coglinovi důvěřoval.
O posledním závěru Par chvilku uvažoval, jestli mu lze opravdu věřit. Odpověděl si kladně.
Přízraky jsou skutečné, pokračoval dál. Představovaly nebezpečí, zlo a zcela jistě ohrožovaly rasy ve Čtyřzemí. Přízraky byly kouzlo.
Znovu se zastavil. Pokud se nemýlí, musí je jiné kouzlo porazit. Jestliže souhlasí i s tímhle, dokázali být Cogline s Allanonem daleko přesvědčivější, než si připouštěl. Vysvětlovalo to povídačky o zrození a rozšířeni Přízraků. Získalo smysl i tvrzení o absenci rovnováhy ve Čtyřzemí. Ať už věřil nebo nevěřil ve vinu Přízraků, nemohl popřít, že Čtyři země trpí velkým zlem. Část viny přisuzovala Federace kouzlu elfů a druidů — kouzlu, o kterém pověsti tvrdily, že je dobré. Pravda leží někde uprostřed. Z pohledu Para, kouzlo nikdy samo o sobě nebylo dobré, nebo špatné; byla to prostě síla. Tuhle lekci mu udělila píseň přání. Záleží na tom, jak se s kouzlem zachází.
Par se zamračil. Pokud se neplete, mohou Přízraky využívat kouzlo takovým způsobem, aby rasám škodily a přitom si toho nikdo nevšiml? Není jediný způsob jak s takovým kouzlem bojovat, prostě ho otočit proti tomu, kdo jím vládne a vrátit mu jeho původní účel? Možná se to bez druidů, elfů ani talismanů jako je Shannarův meč skutečně nepodaří.
S odporem připustil, že myšlenka dává smysl.
Co když něco přehlédl?
Objevilo se před ním tábořiště, které zůstalo ve stejném stavu jako když ho opouštěli. Denní světlo vyhánělo poslední stíny. Koně uvázaní u nízké ohrady hlasitě ržáli. Par viděl, že je mezi nimi i Coglinův hřebec. Starý muž se sem zjevně nevrátil.
Zjistil, že přemýšlí o tom, jak se jim všem Cogline neočekávaně zjevil, když za nimi poprvé přišel. Walkerovi, Wren i jemu předal poselství a odešel stejně náhle jako přišel. Stále stejné. Všechny varoval a pak je nechal ať se sami rozhodnou. Najednou ho napadlo, že i tentokrát nechal volbu zcela na nich.
Došli do tábora aniž by mezi sebou prohodili víc než jen pár slov a s nepříjemným pocitem se zastavili. Někdo navrhnul nejdřív se najíst nebo vyspat, všichni se ihned postavili proti. Nepotřebovali ani spánek ani jídlo; necítili únavu ani hlad. Teď už byli připraveni mluvit o událostech předešlé noci. Potřebovali se vymluvit, nechat zaznít myšlenky a pocity, které jim na zpáteční cestě klíčily a vířily hlavou.
„Dobrá,“ řekl stroze Walker Boh po chvíli napjatého ticha. „Protože se k tomu nikdo jiný nemá, povím to já. Celá ta věc je šílená. Paranor je pryč. Druidi jsou pryč. Sto let nikdo ve Čtyřzemí nespatřil elfa. Přinejmenším stejně dlouho nikdo neviděl Shannarův meč. Žádný z nás nemá potuchy, jak si s tím poradit — pokud je to skutečně možné. Myslím si, že se jedná o ukázkový příklad toho, jak druidové zneužívají Ohmsfordy. A to se mi vůbec nelíbí!“
Jeho tvář byla rudá a bojovná. Par si znovu vzpomněl, jak se v údolí rozčílením téměř přestal ovládat. Takhle si Walkera Boha nepamatoval.
„Nejsem si jistý, jestli můžeme takhle zlehčovat to co jsme viděli,“ začal Par, ale Walker mu skočil do řeči.
„Samozřejmě, že ne Pare — vidíš vtom příležitost uspokojit svou posedlou zvědavost v tom, jak používat kouzlo! Varoval jsem tě varoval, že kouzlo není dar, jak se domníváš, ale kletba! Proč si tvrdošíjně trváš na svém?“
„Myslíš si, že měl stín pravdu?“ tiše a pevně zazněl Collův hlas a okamžitě od Para odvedl Walkerovu pozornost.
„Pravda neleží za těmi zakuklenými podvodníky! Pokud se k nim vůbec někdy přiblížila? Prozradí nepatrný střípek, nikdy ne celou pravdu! Využívají nás! Vždycky nás využívali!“
„Ne beze smyslu, spoutají nás, abychom vzali v úvahu, co je třeba udělat — to nám příběhy neříkají.“ Coll se držel svého. „Já, Walkere, bezhlavě nehájím požadavky stínu. Tvrdím, že je nerozumné pustit celou věc z hlavy a řídit se jedinou možností bez ohledu na zbývající.“
„Střípky o kterých mluvíš — se vždycky ukázaly jako pravdivé,“ přidal se Par překvapivě ke Collovi. „Trápí tě, že Allanon zpočátku nikdy neřekl celou pravdu. Vždycky ještě něco tajil.“
Walker se na ně podíval, jakoby to byly děti a zakroutil hlavou. „Poloviční pravda může uškodit stejně jako lež,“ řekl tiše. Vztek z něho vyprchával a nahrazovala ho lhostejnost. „To byste měli vědět.“
„Vím, že nebezpečí číhá všude.“
„Tak proč se k tomu upínáš? Nech to být!“
„Strýčku,“ řekl Par káravě, až ho to samotného udivilo, „ještě jsem se nerozhodnul.“
Walker se na něj dlouho díval. Jeho vysoká, bledá postava se tyčila v úsvitu a tvář neprozrazovala nic víc než smíšené pocity. „Ještě ne?“ opakoval jemně.
Otočil se, sesbíral své věci a sbalil je. „Povím ti to tedy jinak. Není důležité, co stín říkal. Rozhodl jsem se, jít si po svém. Vrácení Paranoru a druidů se mě netýká. Nevzpomínám si na nic, co bych si přál méně. Časy druidů a Paranoru viděly víc šílenství, než kdy poznal tento svět. Mám se nad starat o návrat starců s jejich kouzly a čarováním, hrajících si se životy lidí, jakoby to byly hračky?“
Vstal a postavil se čelem k nim. Tvář měl jako ze žuly. „Raději si useknu ruku, než abych se dočkal návratu druidů!“
Zatímco se otočil, aby si sbalil zbytek věcí, ostatní se na sebe zděšeně dívali.
„Chceš se prostě schovat ve svém údolí?“ vztekle na něj vyjel Par.
Walker se ani neobtěžoval pozvednout hlavu.
„Co když stín mluvil pravdu, Walkere? Co se stane, jestli se všechny předpovědi naplní a přízraky se rozšíří až ke Kamennému krbu? Jak se zachováš potom?“
„V souladu se svým přesvědčením.“
„Použiješ svém kouzlo?“ Par zaprskal. „Kouzlo, které tě naučil Cogline?“
Jeho strýc se prudce napřímil. „Jak ses o tom dozvěděl?“
Par nesmlouvavě zakroutil hlavou. „Jaký je rozdíl mezi tvým kouzlem a kouzlem druidů, Walkere? Není úplně stejné?“
Walker se tvrdě a nepřátelsky usmál. „Občas se chováš bláznivě, Pare,“ pronesl a už si ho nevšímal.
Když se za chvilku postavil, vypadal naprosto klidně. „Svůj úkol jsem již splnil. Přišel jsem, jak mi nakázali a Allanona vyslechl. Nemám další povinnosti. Vy ostatní se musíte sami rozhodnout co uděláte. Já jsem tady skončil.“
Bez zaváhání prošel mezi nimi k místu, kde stáli uvázaní koně. Naložil svůj ranec, nasedl a odjel. Ani jednou se neohlédl.
Zbytek společnosti tiše a mlčky přihlížel. Par si uvědomil, že to bylo příliš rychlé rozhodnutí — takové, které Walker dělal ve chvíli, kdy se rozčílil. Nechápal proč.