Přesunul pohled na Para a usmál se tím známým způsobem, plným tajemné radostí. „Potřebujeme tvého přítele z Hnutí.“
Par zasténal. Naprosto netoužil, znovu se spojit s psanci; připadalo mu to jako jasná výzva jak přivolávat problémy. Ale Steffovi s Teel a dokonce i Collovi se ten nápad líbil. Po krátkém dohadování musel přiznat, že nějaký smysl horalův návrh má. Psanci měli prostředky, které jim chyběli a znali Hraniční země i svobodná území kolem nich. Vědí, kde má smysl hledat a čeho se při tom vyvarovat. Parův zachránce naštěstí vypadal jako muž, na kterého se dá spolehnout.
„Nabídl se, že kdybys někdy potřeboval pomoc, můžeš za ním přijít,“ zdůraznil Morgan. „Zdá se mi, že teď toho můžeš trochu využit.“
Na to se nedalo nic namítnout, takže bylo rozhodnuto. Zbytek dne strávili v táboře na úpatí hor vedoucích do Stinného dolu a k Hadeshornu. Následující noc novoluní spali beze snů pod Dračími štíty. Když přišlo ráno, zabalili si výstroj, zapřáhli koně a vydali se na cestu. Plán byl jednoduchý. Pojedou do Varfleetu, najdou Kiltanskou kovárnu na Reaverském konci v severním městě a poptají se po Lučištníkovi — přesně podle instrukcí, které Parovi dal jeho záhadný zachránce. Pak se uvidí, co dál.
Jeli na jih vyprahlou zemí, která sousedila s Pustými pláněmi až k místu, kde přešli východní část Mermidonu. Pak odbočili na západ. Až do časného odpoledne postupovali podél řeky. Z bezmračného nebe slunce rozpalovalo zem, vzduch byl suchý a plný prachu. Cestou většinou mlčeli, všichni se v tichosti ponořili do svých myšlenek. O Allanonovi od začátku svého putování už nemluvili. Nikdo se nezmínil o Walkerovi ani Wren. Par si čas od času pohrával s prstenem se znakem jestřába a přemýšlel o muži, který mu ho dal.
V pozdním odpoledni vstoupili do údolí řeky v Runových horách severně od Varfleetu a dostali se až k okraji města. Rozprostíralo se před nimi přes několik kopců, v záři zapadajícího slunce vypadalo prašné a rozpálené. Město obklopovaly chatrče, zaneřáděné přístřešky mužů a žen, kterým chyběly i ty nejzákladnější lidské způsoby. Když je míjeli, volali na ně, žebrali od nich peníze a jídlo. Par s Collem jim věnovali to málo, co měli. Jako se rodič dívá na zlobivé dítě, přejel Morgan bratry káravě pohledem, ale nic neříkal.
O kousek dál si Par opožděně uvědomil, že by měl zamaskovat své elfí rysy. Nedělal to už dlouhé týdny a jednoduše na to zapomněl. Utěšoval se tím, že mu narostly vlasy a tak mu zakryly uši. Přesto si musí dávat pozor. Podíval se na trpaslíky. Kabáty měli těsně stažené a kapuce halily jejich tváře do stínů. Hrozila jim větší možnost odhalení, než jemu. Každý věděl, že trpaslíci nesměli cestovat po Jižní zemi. Nebezpečí číhalo i ve Varfleetu.
Když dorazili do města a ulice začaly mít jména, objevily se obchody s vývěsními štíty. Znatelně vzrostla hustota provozu. Brzy už nebylo vůbec možné dostat se vpřed. Slezli z koní a pěšky je odvedli do nejbližší stáje, kde je zanechali. Zatímco ostatní stáli vzadu a nevtíravě se opírali o zeď budovy, která stála podél cesty a pozorovali procházející lidi, jak se tlačí jeden na druhého v malátném proudu, dohodl Morgan vše potřebné. Přišli k nim žebráci a žadonili o drobné. Par pozoroval polykače ohňů, jak předvádí své umění udivené skupině chlapců i lidi na ovocném trhu. Slabé mručení hlasů naplňovalo vzduch trhavým zvukem.
„Někdy má člověk štěstí,“ informoval je tiše Morgan, když se vrátil. „Jsme na Reaverském konci. Celá tahle část je Reaverský konec. Kiltanská kovárna stojí jenom pár ulic odtud.“
Pokynul jim a začali se proplétat nekonečným davem těl, prodírat do postranní ulice, která byla míň zaplněna, ale o to víc páchla. Brzy již spěchali stinnou alejí, která se kroutila a stáčela podél rozježděné stoky. Par znechuceně pokrčil nos. Takhle znal město Coll. Vrhnul letmý pohled na svého bratra, ale ten se zcela soustředil na to, kam šlape.
Přešli ještě několik ulic než našli tu, do které je Morgan vedl, ten ihned zatočil doprava a táhnul je davem do široké, dvouposchoďové stodoly s dřevěným štítem, na němž skvělo jméno Kiltanská kovárna. Nápis i budova byly staré a rozpadaly se, ale pece uvnitř radě hořely a plivaly plameny, jak se do nich přidával kov, který pak odvážely vozíky. Stroje skřípaly, kladiva bušila a zpracovávala kov. Hluk přehlušil zvuky z ulice a odrážel se od stěn okolních budov, aby se nakonec ztratil v dusivém objetí přetrvávajícího odpoledního horka.
Morgan si razil cestu davem, ostatní ho tiše následovali. Nakonec se jim povedlo dostat se až ke vchodu do kovárny. Pod vedením velkého chlapíka s povislým knírem a začínající pleší černou jako saze, pracovala u pecí hrstka mužů. Dokud nevstoupili dovnitř chlapík je přehlížel, pak se otočil a zeptal se: „Mohu vám s něčím pomoci?“
„Hledáme Lučištníka,“ ozval se Morgan.
Chlapík s knírem se k němu naklonil. „Koho hledáte?“
„Lučištníka,“ opakoval Morgan.
„A kdo to má jako být?“ Muž měl široká ramena a vařil se ve vlastním potu.
„Nevím,“ přiznal se Morgan. „Jenom nám bylo řečeno, abychom se na něj ptali.“
„Kým?“
„Podívejte...“
„Nevíš ani kým, chlape?“
I ve stínu Kiltanské kovárny sálalo horko a bylo jasné, že za stávajících okolností vzniknou Morganovi s tímhle mužem problémy. Už se na ně začali otáčet i ostatní. Par se rychle prodral dopředu a úzkostně se snažil, neobrátit na sebe všechnu pozornost. Vyhrknuclass="underline" „Mužem, nosícím prsten se znakem jestřába.“
Chlapíkovy pronikavé oči se zúžily, zatímco si prohlížel tvář mladíka z údolí s elfími rysy.
„Tenhle prsten,“ zakončil Par a vyndal ho.
Ostatní ustoupili jakoby pálil. „Takhle ho neukazuj, ty mladej blázne!“ vyštěkl a se strachem se od něj odvrátil.
„Tak nám prozraďte, kde najdeme Lučištníka!“ vložil se do hovoru Morgan. Jeho podrážděnost začala být patrná.
Na ulici se mezitím něco stalo a to přinutilo všechny, aby se rychle otočili. Blížila se skupinka vojáků Federace. Proráželi si cestu davem a mířili přímo ke Kovárně. „Zmizte z dohledu!“ naléhavě vyštěkl chlapík s knírkem a zmizel.
Vojáci přišli až do Kovárny a vrhali letmé pohledy do ohněm osvětlené temnoty. Muž s knírkem je přišel pozdravit. Morgan a mladíci z údolí obstoupili trpaslíky. Naneštěstí stáli vojáci mezi nimi a dveřmi vedoucími do ulice. Morgan je všechny zatlačil hluboko do stínu.
„Objednávka na zbraně. Hirehone,“ oznámil velitel vojáků muži s knírkem, vytahujíc papír. „Potřebuju to na konci týdne. A nechci, aby ses o tom se mnou dohadoval.“
Hirehone zamumlal něco nesrozumitelného, ale přikývl. Velitel družstva ještě něco říkal. Zaznívala v tom únava z horka. Vojáci stáli jen tak kolem. Jeden se posunul směrem k malé skupině. Morgan se snažil postavit před své druhy. Chtěl, aby se voják obrátil na něj. Velký chlap s načervenalými vousy, zaváhal. „Ty tam!“ vyhrkl na Teel. „Co je s tebou?“ Natáhnul jednu ruku a stáhnul jí kapuci. „Trpaslíci! Kapitáne, jsou tady...!“
Nedokončil. Teel ho zabila jedním tahem svého dlouhého nože, protínajíc ostří jeho krkem. Když umíral, snažil se ještě něco říct. Ostatní vojáci se chopili zbraní, ale Morgan už stál mezi nimi, tasil svůj meč a nutil je ustoupit. Zavolal na ostatní a trpaslíci i muži z údolí se rozběhli ke dveřím. Dostali se do ulice s Morganem v patách, a krok za nimi pospíchali vojáci Federace. Jak se prchající blížili k davu, lidé ječeli a rozestupovali se. Stíhalo je tucet vojáků, ale dva byli ranění a zbytek zakopával jeden o druhého ve spěchu, se kterým se snažili dohnat horala. Morgan složil toho nejbližšího, zavyl při tom jako blázen. Vpředu Steff dorazil ke dveřím zabezpečeným na závoru, které vedly do nějakému skladu, odněkud vytáhl palcát a jediným mávnutím rozsekal překážku na třísky. Rychle proběhli tmavým vnitřkem a za zadními dveřmi odbočili vlevo do aleje. Stanuli před plotem. Zoufale se otočili a běželi zpět.