Pronásledující vojáci Federace vyrazili ze dveří skladu a vrhli se přímo k nim.
Par použil píseň přání a naplnil tu zkracující se mezeni mezi nimi rojem bzučících sršňů. Vojáci zavyli a začali se schovávat. Aby všichni mohli v nastalém zmatku proklouznout, vyrazil Steff několik prken z plotu. Přes bludiště skladovacích kulen proběhli další alejí, zatočili doprava a vtlačili se za železnou branku.
Objevili, že jsou na dvoře plném šrotového kovu za Kovárnou. Před nimi se otevřely zadní dveře do Kovárny. „Tady jsem!“ ozval se někdo.
Bez řečí vtrhli dovnitř. Všude kolem se ozývaly výstřely a troubení rohů. Protlačili se skrz vchod do malé skladovací místnosti a uslyšeli, jak se za nimi zabouchly dveře.
Proti nim stál Hirehone, ruce v bok. „Doufám, že stojíte za všechny ty problémy, které jste způsobili!“ prohlásil.
Schoval je do malého prostoru pod podlahou skladovací místnosti a nechal je tam. Čekání se jim zdálo nekonečné. V malém prostoru je sužovalo horko, nebylo tam žádné světlo. Několikrát nad jejich hlavami zazněly zvuky dupajících bot. Pokaždé strnuli a tajili dech. Když je Hirehone konečně pustil ven snášela se noc. Světla města se lámala v mezerách ve zdi Kovárny, obloha byla zatažená a inkoustová. Vzal je ze skladu do malé kuchyňky, která s ním sousedila a posadil je k dlouhému stolu. Dal jim najíst.
„Musel jsem počkat dokud vojáci neskončí své pátrání a neujistí se, že se nevrátíte krást kov,“ vysvětlil. „Byli rozzlobený, to vám teda povím, zvlášť kvůli tomu mrtvému.“
Teel nedala najevo sebemenší náznak emocí. Ostatní mlčeli. Hirehone pokrčil rameny. „Taky mi na tom nezáleží.“
Chvíli v tichosti přežvykovali a pak se Morgan zeptaclass="underline" „Můžeme teď vidět lučištníka?“
Hirehone se usmál. „Nemyslím si, že to bude možné. Nikdo takový neexistuje.“
Morganovi poklesla čelist. „A proč potom...?“
„To je kód,“ přerušil ho Hirehone. „Způsob, jak mi dát vědět, co se ode mne očekává. Zkoušel jsem vás. Někdy se ten kód nepovede. Musel jsem se ujistit že nejste špehové Federace.“
„Jste psanec,“ řekl Par.
„A ty jsi Par Ohmsford,“ odvětil muž. „Teď dojezte a já vás zavedu za chlápkem, kterého chcete vidět.“
Souhlasili a potom, co po sobě umyli nádobí ve starém dřezu, následovali Hirehona do útrob Kiltanské kovárny. Kovárna zela prázdnotou až na jediného nočního hlídače, starajícího se o oheň v pecích, které nesměly nikdy vyhasnout. Nevěnoval jim sebemenší pozornost. Jako kočky prošli nehlučně tichem stodoly, cítili sirnatou směs popela a kovu a pozorovali stíny tančící v rytmu ohně.
Když proklouzli postranním vchodem do temnoty, zašeptal Morgan Hirehoneovi: „Naše koně máme ustájené několik ulic odtud.“
„O to se nebojte,“ pošeptal mu. „Tam, kam jdete, nebudete koně potřebovat.“
Tiše a bezstarostně procházeli ulicemi Varfleetu. Přes chatrče a boudy na jeho okraji vyšli nakonec ven z města. Pak pokračovali na sever podél Mermidonu. Sledovali řeku po proudu na místě, kde se stáčela pod předhůří čelem k Dračím štítům. Putovali po celý zbytek noci a řeku překročili přímo nad její severojižní křižovatkou, kde protékala několika peřejemi rozdělujícími její tok do menších proudů. V tomto ročním období byla hladina voda v řece dost nízká, jinak by přechod přes ni bez člunu nezvládli. Hůře na tom byli trpaslíci, kterým voda občas dosahovala téměř až k bradě. Zavazadla a zbraně museli mít zdviženy nad hlavou všichni.
Když se dostali na druhou stranu, přivítala je hustě zalesněná řada horských cest a roklí, táhnoucí se na míle daleko do skal Dračích štítů.
„To je Parmský hvozd,“ ozval se v jednu chvíli Hirehone. „Země mnoha nástrah, když neznáte dobře svou cestu.“
Par rychle zjistil, že pojmenování nelhalo. Parmský hvozd tvořila skupina hřebenů a roklí, které vyrůstaly a padaly bez varování v neproniknutelné pokrývce stromů a dalšího porostu. Při novoluní všude panovala temnota, hvězdy zakrýval baldachýn stromů a stíny hor. Jenom s největším úsilím mohli něco vidět. Chvíli se prodírali lesem než Hirehone usoudil, že bude moudřejší počkat na denní světlo.
Dokonce i potom se jakýkoliv průchod zdál být nemožný. V lesích Parmského hvozdu leželo neustálé šero a mlhavo. Hřebeny a rokle pokrývaly celou zemi. Nacházela se tam stezka, ale naprosto neviditelná pro každého, kdo ji neznal; klikatící se cestička, kterou Hirehone bez námahy procházel, zatímco ostatní členy malé společnosti zanechávala v nejistotě, kterým směrem se vlastně ubírají. Ráno se změnilo v poledne a hustým stromovím k nim proniklo v tenkých paprscích slunce, kterému se příliš nedařilo přemáhat přetrvávající mlhu. Vypadalo to, jakoby se zatoulaly přímo do středu světa plného hustých stínů.
Když se zastavili na rychlý oběd, Par se zeptal svého průvodce, jestli jim prozradí, jak daleko ještě půjdou.
„Daleko ne,“ odpověděl Hirehone. „Támhle.“ Ukázal na obrovskou vyčnívající skálu, zvedající se nad Parmským hvozdem v místech, kde se les dotýkal stěn Dračích štítů. „Tohle je. Ohmsforde, Výběžek. Strategické místo Hnutí.“
Par se k němu obrátil a uvažoval. „Ví Federace, že je to tady?“ zeptal se.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Hirehone. „Neví ale, kde přesně, a co je nejdůležitější, netuší jak se tam dostat.“
„A Parův zachránce, bezejmenný vůdce psanců — nemá strach z návštěvníků jako jsme my, kteří mohou Federaci pomoci dostat se tam?“ zeptal se skepticky Steff.
Hirehone se usmál. „Trpaslíku, pokud by ses tam chtěl znovu vrátit, musíš se odtamtud dostat. Myslíš si, že bys to zvládl beze mne?“
Steff se sklesle usmál a uvědomil si celou pravdu. Člověk se mohl v tomhle bludišti toulat věčně, aniž by se mu podařilo v něm vyznat.
K výčnělku, ke kterému celý den mířili, dorazili až v pozdním odpoledni. Stíny padaly v hustých vrstvách na divočinu ponořujíc celý les do šera. Hirehone během poslední hodiny několikrát zahvízdal a než se znovu dali na pochod vždy počkal na odpověď. Pod útesy, na mýtině, čekal uzavřený výtah. Jeho provazy mizely směrem k nebi, do skal nad hlavou. Výtah byl dostatečně velký, aby je všechny udržel. Nastoupili do něj. Drželi se hrazení a pomalu a plynule stoupali vzhůru nad vrcholky stromů. Zastavili se na úrovni úzkého výstupku s hrstkou mužů, kteří pracovali s obrovským rumpálem, kterým je vytáhli. Tady čekal druhý výtah a oni se do něj přesunuli. Znovu stoupali podél skály, volně visící nad zemí. Par se zkusil podívat dolů a hned toho litoval. Letmým pohledem zachytil pod opáleným zevnějškem odkrvenou Steffovu tvář. Hirehone se zdál naprosto netečný, jak stoupali, líně si pískal.