Třetí výtah byl tentokrát o hodně kratší. Nakonec z něho vystoupili na širokém travnatém útesu asi v polovině cesty k jeho vrcholu, který se na několika stovkách yardů měnil v soustavu jeskyní. Okraj útesu a jeskyně lemovalo opevněni. Několik obranných postavení spatřili i ve zdi útesu. Byl tam úzký vodopád tekoucí z hor do jezírka. Po útesu se rozlézalo několik skupin stromů se širokými listy. Všude pobíhali muži vlekoucí nářadí, zbraně a bedýnky s věcmi, vykřikovali rozkazy nebo na ně odpovídali.
Ze středu organizovaného chaosu vykročil Parův zachránce. Postavu měl překvapivě oblečenou v šarlatové a černé. Byl čerstvě oholen, měl opálenou tvář ošlehanou počasím a jeho vystouplé lícní kosti byly ve slunečním světle ještě výraznější. Jeho věk se podle tváře nedal odhadnout. Trochu prořídlé hnědé vlasy měl učesány dozadu. Vypadal hubeně a velmi bystře, pohyboval se jako kočka. Přiblížil se k nim a hlasitě je vítal. Zvednul ruce, aby objal Hirehona a pak Para.
„Nakonec jsi se rozmyslel? Vítej a vy všichni také. Tvůj bratr, horal a párek trpaslíků? Zvláštní společnost, to tedy ano. Přišli jste se k nám připojit?“
Byl bezelstný víc, než si Morgan dokázal představit. Par cítil, jak se červená. „Ne tak docela. Máme problém.“
„Další problém?“ Vůdce psanců vypadal pobaveně. „Nedovedeš si bez nich život představit. Chtěl bych teď zpátky svůj prsten.“
Par vyndal kroužek z kapsy a podal mu ho. Psanec si ho navlékl na prst a obdivoval ho. „Jestřáb. Výstižný symbol pro svobodně narozené, nemyslíš?“
„Kdo jsi?“ zeptal se Par bez obalu.
„Kdo jsem?“ zasmál se vesele. „Ještě jsi na to nepřišel, příteli? Ne? Pak ti to povím.“ Vůdce psanců se k němu naklonil. „Podívej se na mou ruku.“ Natáhl ruku sevřenou v pěst a jedním prstem ukazoval na Parův nos. „Ztracená ruka s oštěpem, kdo jsem?“
Oči měl zelené jako moře a naplněné uličnictvím. Následoval moment vypočítaného ticha, během kterého na něj mladík z údolí zmateně zíral.
„Mé jméno, Pare Ohmsforde, je Padishar Creel,“ pronesl nakonec vůdce psanců. „Ale budeš mě lépe znát jako pra pra pra a ještě nějakého pravnuka Panamona Creela.“
Parovi se vyjasnilo.
U večeře, která se konala u stolu, schválně postaveném stranou od ostatních obyvatel Výběžku, poslouchal Par a jeho společníci v obdivném údivu Padisharův příběh.
„Máme tady takové pravidlo — minulost každého je jeho vlastní věc,“ prozradil jim spiklenecky. „Možná by se ostatní cítili trapně, kdybych prozradil tu svou.“
Odkašlal si. „Vlastnil jsem půdu,“ začal, „pracoval na polích a choval zvířata, dozíral jsem nad tuctem malých farem a nespočetnými akry lesa určeného k lovu. Zdědil jsem tu jeho lepší část po otci a on zase po svém otci a tak dále tolik let dozadu, že se mi o tom ani nechce přemýšlet. Ale zcela jistě to všechno začalo s Panamonem Creelem. Bylo mi řečeno, ale nemohu to potvrdit, že po tom, co pomohl Sheovi Ohmsfordovi získat zpět Shannarův meč, dorazil na sever do Hraniční země, kde se mu začalo celkem dobře dařit a nasbíral docela obdivuhodné jmění. Než odešel na odpočinek, chytře investoval do všeho, co se jednou mohlo stát půdou rodiny Creelů.“
Par se málem rozesmál. Svůj příběh vyprávěl Padishar Creel s kamennou tváří, ale věděl stejně dobře jako mladíci z údolí i Morgan, že když na sebe se Sheou Ohmsfordem narazili, byl Panamon Creel zloděj.
„Sám sebe nazýval Baronem Creelem,“ pokračoval nevšímavě. „Od té doby se tak říkalo všem hlavám rodiny. Baron Creel.“ Odmlčel se a vychutnával ten zvuk. Pak si povzdechl. „Když jsem byl chlapec. Federace se zmocnila půdy mého otce, ukradla ji bez jakékoli náhrady. Můj otec zemřel, když se ji snažil dostat zpět. Má matka taky. Naprosto záhadně.“
Usmál se. „Tak jsem se připojil k Hnutí.“
„Jen tak?“ zeptal se Morgan s nedůvěrou v hlase.
Vůdce psanců napíchl na svůj nůž kousek masa. „Rodiče šli za guvernérem provincie, podřízeným Federace, který se nastěhoval do našeho domova. Otec se dožadoval navrácení všeho, co podle zákona patřilo jemu. Oznámil něco v tom smyslu, že jestliže nějak nevyřeší jeho požadavky, bude toho guvernér litovat. Nijak mému otci nevyhrazovali. Jeho žádost zamítli a on i má matka byli rychle propuštěni. Cestou od guvernéra zmizeli. Později je našli, jak visí na stromě v blízkém lese, vykuchaní a bez kůže.“
Mluvil s hrůzostrašným klidem bez jakékoliv stopy nenávisti. O to děsivěji jeho vyprávění působilo. „Důvod, proč jsem rychle dospěl,“ zakončil.
Následovalo dlouhé ticho. Padishar Creel pokrčil rameny. „To už je dávno. Naučil jsem se bojovat a přežít. Přešel jsem do Hnutí a přesvědčil se jak špatně je vedeno. Založil jsem svou vlastní společnost.“ Přežvykoval. „Několika jiným vůdcům nebyl ten nápad po chuti. Zkoušeli mě udat Federaci. Byla to jejich chyba. Poté, co jsem se jich zbavil, většina zbývajících skupin se ke mně připojila. Nakonec to udělají všichni.“
Nikdo nic neříkal. Padishar Creel na ně pohlédl. „Nemá někdo hlad? Zbylo ještě dost jídla. Neměli bychom s ním plýtvat.“
Rychle dojedli, zatímco vůdce psanců pokračoval nezúčastněným tónem v popisu dalších podrobností ze svého života mimo zákon plného násilí. Par přemýšlel, s jakým mužem se to vlastně dal dohromady. Předtím si myslel, že by se z jeho zachránce mohl vyklubat hrdina, kterého Čtyřzemí nemělo od dob Allanona, pod jehož prapor by se mohly sjednotit všechny utlačované národy. Tvrdilo se, že tento muž je tím charismatickým vůdcem, na kterého svobodné Hnutí čekalo. Teď však před sebou viděl chladnokrevného hrdlořeza. Jakkoliv byl Panamon Creel ve své době nebezpečný, tento muž ho v mnoha ohledech překonával.
„Tak to je celý můj příběh,“ oznámil Padishar Creel když si po sobě uklízel talíř. Jeho oči se zaleskly. „Chcete se ještě na něco zeptat?“
Nastalo ticho, které překvapivě přerušil zavrčením Steff: „Kolik z toho je pravda?“
Všechny zamrazilo. Ale Padishar Creel se začal smát, upřímně pobaven. V očích mu zableskl nepochybný respekt k trpaslíkovi, když prohlásiclass="underline" „Něco z toho, můj příteli z Východní země, jen něco.“ Zamrkal. „Můj příběh je pokaždé lepší a lepší.“
Zdvihl svůj půllitr a naplnil ho až po okraj ze džbánu. Par se s obdivem podíval na Steffa. Nikdo jiný se neopovážil takovou otázku položit.
„Teď pojďte,“ ozval se vůdce psanců a nakláněl se dopředu. „Dost bylo minulosti. Je čas vyslechnout si, co vás ke mně přivedlo. Mluv, Pare Ohmsforde.“ S očekáváním pohlédl na Para. „Má to něco společného s kouzly, že ano? Nic jiného by tě sem nepřivedlo. Povídej.“
Par zaváhal. „Platí ještě nabídka, že mi pomůžeš?“ zeptal se místo toho.
Uraženě na něho pohlédl. „Mé slovo vždycky platí, příteli! Řekl jsem, že ti pomůžu, a to taky udělám!“
Vyčkával. Par se podíval na ostatní a pokračovaclass="underline" „Potřebuji najít Shannarův meč.“
Vyprávěl Padisharovi Creelovi o svém setkání s duchem Allanona a úkolu, který od druida dostal, Prozradil mu o cestě, která svedla jejich pětici dohromady, o střetech s vojáky Federace, Stopaři i monstry, které se nazývají Přízraky. I přes svou odtažitost k tomuto muži nic neskrýval. Rozhodl se, že bude lepší, když mu řekne všechno na rovinu, aby to dokázal posoudit a potom přijmout nebo odmítnout, jak uzná za vhodné. Ať už si vybere, že jim pomůže nebo ne, nemohli tím nakonec nic ztratit.