Když skončil, vůdce psanců se posadil a vypil zbytek piva ze sklenice, se kterou si pohrával. Spiklenecky se usmál na Steffa. „Připadalo by mi na místě, abych se i já teď zeptal, kolik z tohoto příběhu je pravda!“
Par začal protestovat, ale Padishar rychle zvedl ruku, aby ho zastavil. „Ne, příteli, šetři dechem. Nezpochybňuji to, co jsi mi vyprávěl. Věříš tomu, co říkáš, to je naprosto jasné. Jenom jsem si nemohl odpustit poznámku.“
„Ty máš muže, zbraně, zásoby a síť zvědů, kteří nám mohou pomoci s pátráním,“ tiše se do toho vložil Morgan. „Proto jsme tady.“
„A hádám, že máš také smysl pro tenhle drah bláznovství,“ dodal Steff s potlačovaným smíchem.
Padishar Creel se podrbal na bradě. „Nemám víc než tohle, přátelé,“ řekl a usmíval se přitom jako vlk. „Věřím v osud.“
Beze slova se zvedl a vedl je od stolu na kraj výstupku. Stáli a dívali se přes Parmský hvozd na masu vrcholku stromů a hřebenů hor, koupající se v posledním slunečním světle, které se ztrácelo za horizontem na západě.
Padishar pohybem roky přes všechno přelétl. „Díváte se na moji půdu, vlastnictví Barona Creela, pokud si přejete. Ale neudržím si ho déle než cokoli předtím. Musím najít způsob, jak sesadit Federaci!“ Odmlčel se. „Osud, říkal jsem ti. To je to, v co věřím. Osud ze mě udělal to, co jsem. A o všechno mě znovu připraví, jestliže se nepostarám o opak. Myslím, že ruka, kterou si musím vybrat, patří právě tobě. Není náhoda. Pare Ohmsforde, že jsi za mnou přišel. Tak se mělo stát. Vím, že se nemýlím, zejména když jste prozradili, co hledáte. Uvědomuješ si to? Naši předkové, Panamon Creel a Shea Ohmsford, hledali Shannarův meč před více než třemi sty lety. Teď je řada na nás, na tobě a na mně. Znovu je zde Creel a Ohmsford, aby v zemi započali změnu, nový začátek, cítím to!“
Sledoval je a jeho ostrá tvář byla napjatá. „Dohromady vás svedlo přátelství; potřeba změny ve vašich životech vás přivedla ke mně. Mladý Pare, skutečně existují pouta, která nás k sobě vážou. Stejně jako jsem říkal, když jsme se setkali poprvé. Existuje historie, kterou je potřeba zopakovat. Jsou dobrodružství, která se musí prožít. Bitvy, které je třeba vyhrát. Tak to po nás chce osud!“
Para celý ten proslov trochu zmátl. Zeptal se: „Takže nám pomůžeš?“
„Samozřejmé, že ano.“ Vůdce psanců zvedl obočí. „Získal jsem Parmský hvozd, ale Jižní země je pro mě ztracená — můj domov, má půda, moje dědictví. Chci je zpět. Klíčem jsou kouzla, stejně jako v minulosti znamenají změnu, kopanec, který odežene netvora Federace a pošle ho poklusem zpět do jeskyně!“
„To už jsi říkal několikrát,“ vložil se do proslovu Par. „Několika různými způsoby — že kouzla mohou zničit Federaci. Ale Allanon se obává Přízraků. Proti nim má stát Meč. Tak proč...?“
„Ach, příteli.“ rychle ho přerušil Padishar Creel. „Zase jsi uhodil hřebík na hlavičku. Odpovím na tvou otázku — uvědomuji si souvislosti i všechny následky, které přinese. Zlo v podobě Federace a Přízraků nejsou dvě zcela odlišné věci. Existuje mezi nimi pevné spojení. Tak jako mezi Ohmsfordem a Creelem. Jestliže najdeme způsob, jak zničit jedno, podaří se nám zničit i to druhé!“
Pohled, který vrhnul, byl plný nelítostného odhodlání. Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Poslední sluneční paprsky se schovávaly za obzor. Šeď soumraku přikryla Parmský hvozd a celou zem na jih i na západ. Ostatní muži se začali zvedat od jídelních stolů a přesouvat se do prostor na spaní, roztroušených po celém výčnělku. Dokonce i v takové výšce byla noc teplá a bez větru. Objevily se hvězdy a kousek první čtvrtky měsíce.
„Dobře,“ řekl potichu Par. „Ať už máš pravdu nebo ne, co můžeš udělat, abys nám pomohl?“
Padishar Creel srovnal záhyby na svých šarlatových rukávech od haleny a zhluboka vdechl vůni horského vzduchu. „Přesně to, příteli, o co jsi mě požádal. Pomoci najít Shannarův meč.“
Vrhl na něj letmý pohled, rychle se usmál a jakoby nic dodaclass="underline" „Myslím, že vím, kde je.“
Kapitola 18
Po další dva dny neměl Padishar Creel nic, co by o Shannarově meči řekl. Kdykoliv se Par nebo někdo jiný pokusil k záležitosti vrátit, jednoduše odvětil, že čas všechno ukáže, nebo že trpělivost je ctnost, případně nabídl podobnou frázi, která je rozčilovala. Bezpochyby z toho měl radost, takže drželi své pocity raději na uzdě.
Navzdory divadlu, které vůdce psanců zinscenoval tím, že se k nim choval jako k hostům, cítili se jako vězni. Měli dovoleno pohybovat se po celém Výběžku, ale měli zakázáno ho opustit. Rumpály, které zvedaly a spouštěly koše z Parmského hvozdu, byly vždy přeplněné a nikdo neměl povoleno se k nim bezdůvodně přibližoval. Kromě výtahů, které by je svezly dolů, stejně žádná cesta z výčnělku nevedla. Útesy byly strmé a pečlivě očištěné od výčnělků pro ruce, a jestliže kdy nějaké trhliny a výstupky existovaly, byly pečlivě odstraněny. I vzdálenější útesy byly hladké a hlídané.
Zůstávaly jen jeskyně. Par a jeho přátelé se odvážili do hlavní z nich hned první den, zvědaví na jejich obsah. Objevili, že mamutí, jako katedrála vypadající hlavní komora se otvírala do tuctu menších jeskyní, kde psanci skladovali zásoby a všechny druhy zbraní, dělali si tu přístřešky pro živobytí, když počasí venku začalo být neúnosné, a založili zde cvičnou a společenskou místnost. Byly zde tunely, které vedly hluboko do hory, ale ty byly uzavřeny a hlídány. Když se Par zeptal Hirehona, který s nimi zůstal ještě několik dní navíc, kam ty tunely vedou, mistr Kiltanské kovárny se pyšně usmál a řekl, že stejně jako stezky v Parmském hvozdě i tunely Výčnělku vedou do zapomnění.
Dva dny uběhly rychle i přes zklamání z toho, že se nedostali k tématu Meče. Všech pět návštěvníků trávilo svůj čas objevováním pevnosti psanců. Pokud se drželi zpět od tunelů a výtahů, bylo jim dovoleno jít, kam si přáli. Ani jednou se Padishar Creel Para nezeptal na jeho společníky. Zdálo se, že je mu jedno, kdo jsou, a zdali se jim dá věřit skoro jakoby na tom vůbec nezáleželo. Možná že na tom doopravdy nezáleželo, usoudil Par po krátkém přemýšlení. Brloh psanců stejně vypadal neproniknutelně.
Par, Coll a Morgan trávili většinu času spolu. Příležitostně s nimi šel Steff, ale Teel se od nich držela úplně stranou, tak rezervovaná a nemluvná jako vždy. Muži z údolí i horal se stali pro psance běžným jevem. Procházeli po výčnělku, opevnění a jeskyněmi, pozorovali, co lidé a příroda spojili dohromady. Fascinovalo je vše s čím se setkali.
Ale nejvíce fascinující byl Padishar Creel. Vůdce psanců vy padal jako paradox. Oblečený v ohnivém šarlatu byl odkudkoliv z výčnělku ihned viditelný. Neustále mluvil, vyprávěl příběhy, vykřikoval rozkazy, komentoval cokoliv mu právě vlezlo do hlavy. Zů
stával neustále veselý, jako kdyby úsměv byl jediný výraz, který si obtěžoval nasadit. Ale za tímto rozzářeným a obdivuhodným zevnějškem bylo jako žula tvrdé jádro. Když nařídil, že se něco udělá, také se to udělalo. Nikdo nikdy nic nenamítal. Jeho tvář mohla být zahalena v úsměvu teplém jako letní slunce, zatímco jeho hlas měl ledovou příchuť, která mrazila až do morku kostí.
Vedl tábor psanců s organizovaností a disciplínou. Tady žádní problémoví pracanti neexistovali. Všechno bylo přesné a důkladné. Tábor byl úhledný a čistý a tak byl i úzkostlivě udržován. Zásoby byly odděleny a zapsány a všechno během chvilky připravené k nalezení. Každý dostal své úkoly, a každý ručil za to, že budou splněny. Na Výběžku žilo o něco víc než tři sta mužů, a nezdálo se, že by jediný měl nejmenší pochybnost o tom, co dělá nebo komu se zodpovídá.