Steff a Teel se k nim připojili. Vypadali jako němé stíny skrčené vedle oline. Když dojedli, všech sedm si vzalo na záda batohy a vyšlo na kraj výběžku. Slunce stoupalo nad východní obzor. Časné světlo se ve slábnoucí tmě třpytilo zlatou a stříbrnou barvou. Steff zamumlal, aby si dávali pozor a spolu s Teel, která mu byla v patách, zmizel ve tmě. Morgan si rychle třel ruce a dýchal, jakoby k tomu měl poslední příležitost. Nastoupili do prvního výtahu a začali sestupovat. Mlčky přešli do druhého a třetího. Zatímco klesali dolů, rumpály v tichu podivně skřípaly. Když dosáhli země Parmského hvozdu, vyrazili do mlhavých lesů. Vpředu Padishar Creel a Blue, muži z údolí a horal uprostřed a zbylí dva psanci, Stasas a Drutt uzavírali průvod. Během chvilky se jim skalnatá zeď Výběžku ztratila z dohledu.
Větší část dne putovali na jih. V půli odpoledne, když došli k Mermidonu, zatočili na západ. Šli podél řeky až do západu slunce. Drželi se jejího severního břehu. Na noc se utábořili přesně pod jižním koncem Průsmyku poznání, ve stínu Dračích štítů. Našli zátoku zastíněnou cypřišem, kde mezi kameny protékal pramen a poskytl jim tak teplou vodu. Rozdělali oheň, snědli večeři a usadili se, aby pozorovali vycházející hvězdy.
Za nějakou dobu šli Stasas a Drutt na první hlídku, každý na opačnou stranu pramene. Ciba Blue se zabalil do dek a za chvíli usnul. Jeho mladistvá tvář vypadala ve spánku ještě mladší. Padishar Creel seděl s mladíky z údolí a horalem, šťouchal klackem do ohně a upíjel z bandasky pivo.
Par celý den přemýšlel o možném cíli jejich cesty. Náhle se obrátil k vůdci psanců: „Jdeme do Tyrsisu, že?“
Padishar se na něj překvapeně podíval a přikývl..„Není žádný důvod, abyste to už nevěděli.“
„Ale proč budeme hledat Shannarův meč v Tyrsisu? Zmizel odtamtud před více než sto lety, když Federace zabrala Truboroh. Proč by měl být tam?“
Tajemně se usmál. „Možná proto, že ho nikdy neopustil.“
Par a jeho společníci na vůdce psanců udiveně zírali.
„Abych vám to vysvětlil. Skutečnost, že Shannarův meč zmizel, ještě neznamená, že je pryč. Někdy se věc může ztratit a přesto zůstávat na dosah ruky. Může jednoduše zmizet proto, že už nevypadá tak jako dřív. Vidíme ji, ale nepoznáme ji.“
„Co tím chceš naznačit?“ zeptal se Par pomalu.
Padisharův úsměv se viditelně rozšířil. „Povídám, že Shannarův meč může být přesně tam, kde byl před třemi sty lety.“
„Celé roky zamčený ve výklenku uprostřed Veřejného parku v Tyrsisu a nikdo na to nepřišel?“ vyhrknul Morgan Leah zděšeně. „Jak by se to mohlo stát?“
Padishar se zamyšleně napil z čutory a řekclass="underline" „Budeme tam zítra. Proč nepočkat a pak se nepřesvědčit?“
Par Ohmsford byl po probdělé noci a celodenním pochodu velice unavený. Přestože ostatní už spali, zůstával stále vzhůru. Nemohl přestat myslet na to, co říkal Padishar Creel. Před více než třemi sty lety, poté, co ho Shea Ohmsford použil ke zničení Černého mága, byl Shannarův meč uložen do kusu červeného mramoru a pohřben ve výklenku uprostřed Veřejného parku ve městě Tyrsis v Jižní zemi. Tam zůstal, dokud se Federace nedostala do Truborohu. Všichni věděli, že poté zmizel. Jestliže nezmizel, proč tomu věřilo tolik lidí? Pokud po celých tři sta let zůstával na svém místě, jak to, že ho nikdo nepoznával?
Přemýšlel. Ve skutečnosti, hodně z toho, co se stalo v dobách Allanona, ztratilo na důvěryhodnosti; mnoho příběhů na sebe vzalo ozdobu legend a pohádek. V době, kdy se Shannarův meč ztratil, už v něj asi nikdo nevěřil. Možná ani nikdo nerozuměl tomu, co by mohl dokázat. Ale přinejmenším věděli, že tam byl! Proboha, byla to národní památka! Tak jak mohli říct, že je pryč, když není? Nedávalo to smysl!
Ale zdálo se, že Padishar Creel je optimista.
Par usnul, aniž by problém vyřešil.
S východem slunce vstali, přešli Mermidon v mělčinách ani ne o míli dál po proudu a zatočili na jih směrem k Tyrsisu. Den byl horký a dusný. Prach travnaté země jim naplňoval nosy a krky. Snažili se držet ve stínu, ale krajina směrem na jih se více otvírala a les ustupoval travině. Šetřili s vodou a během chůze odpočívali. Slunce nemilosrdně stálo na letní obloze bez mraků, a tak byli cestovatelé celí zpocení. V poledne, když dorazili na kraj města, měli šaty vlhké a přilepené na kůži.
Tyrsis byl nejstarší součástí Truborohu a také nejneproniknutelnější pevností v celé Jižní zemi. Stál na široké náhorní plošině. Na jihu byl obklopen vysokými útesy a na severu párem obrovských hradeb. Venkovní zeď vyrůstala téměř sto stop nad vrchol náhorní plošiny. Obrovská hradba byla v celé historii města porušena jen jednou. V dobách Shey Ohmsforda ji překonala vojska Černého mága. Druhá zeď stála vně té první, byla to taková malá pevnost pro obránce města. Kdysi bránila město Hraniční legie, nejstrašnější armáda Jižní země. Ale legie byla nyní pryč, vyhnána s příchodem Federace. Te
ď zůstaly zdi a uličky hlídány pouze jejími vojáky, okupanty země, která ještě před sto lety svobodně dýchala. Vojáci Federace byli ubytováni v kasárnách legie u první zdi a obyvatelé města žili a pracovali u druhé.
Bydleli přímo ve městě u náhorní planiny směrem dolu k úpatí útesu na jihu.
Par, Coll ani Morgan nikdy v Tyrsisu nebyli. To, co o městě věděli, znali pouze z příběhů o dobách jejich předků. Když se k němu blížili, uvědomovali si, jak nemožné je popsat slovy to, co viděli. Město vyrůstalo k nebi jako veliký, kolosální gigant. Vše, co doposud spatřili se zdálo v porovnání s konstrukcí z kamenných bloků a mramoru naprosto bezvýznamné. V jasném poledním slunečním světle ležela na městě černota — jako kdyby světlo nějak pohlcovala skála. V horku se lehce chvělo a vypadalo jako fata morgana. Z plání vedly k náhorní planině obrovské rampy, které se stáčely do bran ke zvýšeným cestám. Doprava byla hustá, vozy a zvířata jely v nepřetržitém proudu v obou směrech a ploužily se horkem a prachem.
Společnost sedmi poutníků si razila cestu kupředu. Když dorazili k dolnímu konci rampy, otočil se Padishar Creel k ostatním a řekclass="underline" „Teď si dávejte pozor, kamarádi. Nedělejte nic, čím byste na nás připoutali pozornost. Pamatujte, je stejně těžké dostat se z tohoto města jako dostat se dovnitř.“
Splynuli s rušným davem, který stoupal vzhůru k vrcholu náhorní planiny. Kola na cestě skřípala a rachotila, zvířata hýkala a lidé pískali a křičeli. Vojáci Federace obsadili kontrolní místa vedoucí nahoru, ale nedělali nic. Do proudícího davu nezasahovali. Stejné to bylo i u bran, masivních portálů, které se vynořovaly tak vysoko, až se Par zděsil, když si pomyslel, že je nějaká armáda mohla poškodit — vojáci vypadali, že si vůbec nevšímají kdo jde dovnitř či ven. Je to okupované město, uvědomil si Par. Ale horečně se předstírá, že je svobodné.
Prošli pod branami. Stín vstupní věže na ně padl jako mrak. Před nimi vyrostla druhá zeď, menší, ale neméně impozantní. Šli směrem k ní a drželi se v hustém proudu. Na území mezi zdmi nebyl nikdo jiný než vojáci, jejich zvířata a vybavení. Mohutná síla, veliká, ubytovaná a čekající armáda. Par zkoumal koutkem jednoho oka řady mužů při výcviku a držel přitom hlavu skloněnou ve stínu kapuce kabátu.
Když prošli druhou řadou bran, odsunul je Padishar z Tyrsiské cesty, hlavního tahu s domy a obchody, který se stáčel středem města ke stěnám útesu a k tomu, co kdysi byl královský palác. Zavedl je do bludiště postranních uliček. I zde byly obytné domy a obchody, ale méně vojáků a víc žebráků. Posléze se dostali do části nevěstinců a hostinců. Domy začaly být více rozpadlé. Zdálo se, že Padishar si toho nevšímá. Neustále je popoháněl, razil si cestu hlouběji do města a ignoroval prosby žebráků a malých krámkařů.