Konečně dorazili do jasné, volné čtvrti, kde byly trhy a malé parky. Tržnice oddělovala několik domů s dvory. Na nich se nalézaly povozy s hedvábím a stuhami na koně. Krámkaři prodávali rozesmátým dětem a jejich matkám praporky a sladkosti. V každém rohu bylo nějaké pouliční představení — herci, klauni, kouzelníci, hudebníci a krotitelé zvířat. Trhy i altánky v parku, kde si rodiny dělaly pikniky, byly stíněné širokými barevnými baldachýny. Všude bylo plno křiku, smíchu a potlesku.
Padishar Creel zpomalil. Něco hledal. Vzal je přes několik stánků, podél stromy stíněných bloků domů, kde se díky mnohým potěšením tvořily malé zástupy. Nakonec zastavil u vozíku s jablky. Koupil malý sáček, o který se všichni podělili. Sám si vzal jedno a líně se opřel o lampu, aby ho snědl. Parovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že na něco čeká. Mladík z údolí spolu s ostatními snědl jablko a pozorně se díval kolem. Na trhu za ním byly u stánků vystavené všechny možné druhy ovoce, přes ulici prodávali zmrzlinu. Žongloval tam mim a mladičká dívka. Do toho dělal různé triky pár tancujících opic s krotitelem. Všechno pozorovala hrstka dětí a dospělých. Jeho oči se vrátily k dívce. Měla ohnivě červené vlasy, které se zdály být ještě červenější oproti černému hedvábí jejího oblečení a peleríny. Právě začala vytahovat mince zpoza uší překvapených dětí a pak je nechávala znovu zmizet. Jednou udělala ze vzduchu oheň a pak ho nechala odletět. Nikdy podobný trik neviděl. Dívka ovládala své umění velice dobře.
Byl tak zaměstnán jejím pozorováním, že téměř přehlédl, jak Padishar Creel podává něco chlapci s tmavou pletí, který k nim přišel. Chlapec věc od Padishara převzal a beze slov zmizel. Par se snažil zjistit kam chlapec odešel ale ten jako by se do země propadl.
Ještě pár minut zůstali na místě. Pak vůdce psanců řekclass="underline" „Je čas jít“ a vedl je pryč. Par se naposledy podíval na rusovlasou dívku. Spatřil, že vytvořila kroužek, který plul ve vzduchu před obecenstvem, zatímco jeden hubený, světlovlasý chlapec vyskočil a hnal se za ním.
Mladík z údolí se nad radostí dítěte pousmál.
Cestou zpátky přes shluk tržních stánků zachytil Morgan Leah pohledem Hirehona. Mistr Kiltanské kovárny stál na kraji davu aplaudujícího žonglérovi a jeho mohutná postava byla zahalena do velikého pláště. Pouze na chvíli spatřil plešatějící hlavu a povadlý knírek. Pak zmizel. Morgan zamrkal a řekl si, že se nejspíš zmýlil. Co by Hirehone dělal v Tyrsisu?
Než došli k dalšímu bloku, pustil to z hlavy.
Několik dalších hodin strávili ve sklepě skladiště připojeného k obchodu jednoho zbrojíře. Muž viditelně sloužil psancům, protože Padishar Creel věděl přesně v jaké štěrbině mezi trámy má hledat klíč. Odemkl dveře a zavedl je bez váhání dovnitř. Našli tam jídlo a pití, spolu s matracemi, dekami na spaní a vodou, ve které se mohli umýt. Ve sklepě bylo chladno a sucho. Žár dne rychle vyprchal. Chvíli odpočívali, jedli, líně si povídali a čekali na další sled událostí. Zdálo se, že ten zná jen vůdce psanců. Jako obvykle mlčel a místo toho šel spát.
Než se vzbudil, uplynulo několik hodin. Postavil se, protáhl, umyl si obličej a přešel k Parovi. „Jdeme ven,“ řekl. Otočil se na ostatní. „Dokud se nevrátíme, všichni ostatní zůstanou tady. Nebude to trvat dlouho a nebudeme dělat nic nebezpečného.“
Jak Morgan tak Coll protestovali. Pak si to rozmysleli. Par následoval Padishara po schodech ze sklepa nahoru. Za chvíli se za nimi zavřel poklop. Padishar se na chvíli zdržel u venkovních dveří, pak popohnal Para a vykročili do ulice.
Ulice byla pořád přeplněná obchodníky, umělci, kupujícími a žebráky. Vůdce psanců vedl Para na jih směrem k útesům. Kráčel rychle, protože se nad městem začaly rozprostírat stíny pozdního odpoledne. Nevraceli se po žádné z ulic, které je přivedly, ale šli mnoha malými rozježděnými zadními uličkami. Tváře, které míjeli, byly jako masky okázalého nezájmu, ale s divokýma očima. Padishar je ignoroval a Par se držel blízko něj. Občas se o něho někdo otřel, ale nenesl nic cenného, takže se obával míň než by tomu bylo obvykle.
Když došli k útesům, zatočili na Tyrsiskou cestu. Před nimi se zvedal Sendicův most přes Veřejný park. Byl to pečlivě udržovaný pás trávníku s širokolistými stromy, které se rozprostíraly okolo nízké zdi a skupinek budov tam, kde most končil. Za tím vším vyrůstal les z široké rokle a za ním vyrůstaly proti slábnoucímu světlu štíhlé věže a zdi toho, co byl kdysi Palác králů z Tyrsu.
Jak se blížili, Par si park prohlížel. Něco nebylo v pořádku. Neměl Sendicův most končit v branách paláce?
Padishar se na chvíli zastavil. „Takže, kamaráde. Je těžké uvěřit, že by Shannarův meč mohl být schován tak otevřeně?“
Par zamračeně přikývl. „Kde je?“
„Trpělivost. Svou odpověď brzy dostaneš.“ Jednou rukou mladíka z údolí objal a naklonil se k němu. „Ať se teď stane cokoliv, nedávej najevo překvapení.“
Par souhlasil. Vůdce psanců zpomalil. Došel k vozíku s květinami a zastavil se. Pozoroval květiny a viditelně se snažil vybrat určitou kytici. Když to dělal, Par ucítil, jak ho kolem boků objímá něčí paže. Otočil se a našel na sobě přilepenou dívku s červenými vlasy, která vystupovala na tržnici.
„Ahoj, elfský chlapče,“ zašeptala, zatímco ho její studené prsty ho hladily po uchu. Políbila ho na tvář.
Pak se za nimi objevily dvě malé děti, děvče a chlapec. Holčička se snažila uchopit Padisharovu hrubou ruku a chlapec se natahoval po Parově. Padishar se usmál, zvedl malou dívku, až vykvikla a políbil ji. Půlku květin dal jí a druhou půlku chlapci. Zapískal a popohnal pětici do parku. Par se už dostatečně vzpamatoval. Všiml si, že rusovlasá dívka nesla košík přikrytý jasnou látkou. Poblíž zdi, která oddělovala park od rokle, vybral Padishar javor, pod který si sedli. Rusovláska rozprostřela látku. Začali vybalovat košík, který obsahoval studené kuře, vajíčka, tvrdý chléb a marmeládu, sušenky a čaj.
Padishar se podíval na Para. „Pare Ohmsforde, seznam se s Damson Rhee, tvou snoubenkou po dobu našeho malého výletu.“
Damson Rhee se usmála svýma zelenýma očima. „Láska utíká, Pare Ohmsforde. Zkusme z ní chytit co nejvíc.“ Strčila mu do pusy vajíčko.
„Jsi můj syn,“ dodal Padishar. „Tyhle dvě děti jsou tví sourozenci, ačkoliv mi teď unikají jejich jména. Damson, později mi je připomeň. Kdyby se někdo ptal, jsme normální rodina na pikniku.“
Nikdo se neptal. Muži v tichosti jedli, poslouchali děti jak brebentí a předstírali, že to, co se děje, je úplně normální. Damson Rhee je hlídala, smála se s nimi. Její úsměv byl teplý a nakažlivý. Byla hezká, ale jakmile se usmála, pomyslel si Par, že je krásná. Když dojedli, ukázala každému dítěti trik s penězi a pak je poslala hrát si.
„Pojďte se projít,“ navrhl Padishar a zvedl se.
Procházeli se ve stínu pod stromy. Bez zjevného důvodu mířili ke zdi, která oddělovala propast. Damson obejmula Para kolem boku. Zjistil, že mu to nevadí. „Věci v Tyrsisu se od starých časů změnily,“ řekl vůdce psanců při chůzi Parovi. „Když vymřel rod Buckhannahů, skončila i monarchie. Tyrsis. Varfleet a Kern vládly Truborohu tím, že vytvořily Radu měst. Když Federace udělal z Truborohu protektorát, Rada byla zrušena. Palác sloužil radě ke shromážděním. Teď ho používá Federace — až na to, že nikdo přesně neví k čemu.“