Než se setmělo, byli s Padisharem v bezpečí ve sklepě skladiště za obchodem se zbraněmi. Coll s Morganem na ně netrpělivě čekali. Vůdce psanců zarazil příval jejich otázek, vesele se usmál a oznámil, že je všechno zařízeno. O půlnoci chlapci z údolí, horal, Ciba Blue a on proniknou do strže před stavbou, co kdysi bývala palácem vládců města. Sestoupí po provazovém žebříku. Stasas a Drutt je budou jistit. Až budou bezpečně dole, vytáhnou žebřík a schovají se dokud je nezavolají. Kdyby za nimi vyrazili stráže, spustí znovu žebřík a všichni zmizí stejnou cestou, kterou přišli.
Mluvil jasně, stručně a k věci. Ani se nezmínil proč to dělají a nikdo z jeho lidí se neobtěžoval na to zeptat. Nechali ho domluvit, pak se prostě každý vrátil k tomu, co dělal předtím. Zato Coll a Morgan potlačovali netrpělivost. Par je musel vzít stranou a dopodrobna jim vysvětlit, co se stalo. Krčili se v koutě sklepa usazeni na pytlích s čistícím práškem. Tmu prosvětlovaly olejové lampy a město nad nimi začalo utichat.
Když Par vše vysvětlil, Morgan pochybovačně zakroutil hlavou.
„Je těžké uvěřit, že celé město zapomnělo na to, že tu bylo víc než jen Veřejný park a Sendicův most,“ prohlásil mírně.
„Vůbec to není těžké, když si uvědomíš, že na to měli víc než sto let,“ okamžitě nesouhlasil Coll. „Přemýšlej o tom, Morgane. Na jakou spoustu věcí se za tu dobu zapomnělo než jen na park a most? Federace ovládla Čtyřzemí a více než tři sta let pozměňovala minulost.“
„Coll má pravdu,“ řekl Par. „Jediného opravdového dějepisce jsme ztratili, když nás opustil Allanon. Druidská Historie byla jediným psaným souborem, který rasy měly a co se s ním stalo, nevíme. Zůstali pouze vypravěči se svými ústně předávanými pověstmi. Většina z nich není přesná.“
„Všechno o starém světě bylo prohlášeno za lež,“ řekl Coll a v jeho tmavých očích byl vidět tvrdý pohled. „Víme, že to je pravda, ale v té víře jsme vlastně sami. Federace změnila všechno tak, aby to vyhovovalo jejím zájmům. Po sto letech je malý zázrak, že si v Tyrsisu vůbec někdo pamatuje, že Park obyvatel a Sendicův most nejsou totožné s těmi původními. Důležitější mi připadá, jestli to vůbec ještě někoho zajímá?“
Morgan se zamračil. „Asi je to tak. Ale něco mi na tom pořád nesedí.“ Zamračil se ještě víc. „Vadí mi, že Shannarův meč, výklenek a všechno ostatní bylo celou tu dobu ve strži a nikdo to neviděl. Vadí mi, že se nikdo, kdo se tam dolů vydal, nevrátil zpátky.“
„I mně to dělá starosti,“ souhlasil Coll.
Par se zběžně podíval na psance, kteří si jich nevšímali. „Domnívali jsme se snad, že najít meč bude procházka růžovým sadem?“ zašeptal podrážděně. „Počítal jsi s tím, že jen tak půjdeš a vezmeš si ho? Samozřejmě, že ho nikdo neviděl! Jinak bychom ho asi nepostrádali, kdyby ho někdo viděl, ne? A vsaď se, že se Federace postarala o to, aby se nikdo, kdo se do jámy dostal, nedostal znovu zpátky! To je důvod proč jsou tu stráže a jejich Věž! Skutečnost, že má Federace tolik starostí, aby skryla starý most a park napovídá, že tam ten meč někde je!“
Coll se na bratra dlouze zadíval. „Také to napovídá, že chce aby tam zůstal.“
Rozhovor skončil a tak se rozešli každý do jiného koutu sklepa. Večer rychle ustoupil noční tmě a žár dne konečně vychladl. Malá společnost povečeřela v dlouhém tichu, aniž by se přihodilo něco zvláštního. Jen Padishar toho měl hodně na srdci. Předkládal příběhy a vtipy jakoby tahle noc byla stejná jako všechny ostatní a očividně nedbal na to, že jeho posluchači mlčí. Par byl příliš vzrušený. Nedokázal jíst ani mluvit a celou dobu myslel na to, jestli je Padishar opravdu tak přirozený jak se zdál. Vypadalo to, že náladu vůdce psanců nemůže nic změnit. Padishar Creel byl buď velmi statečný anebo opravdový blázen. Mladíka z údolí trápilo, že si není jist, co si má vybrat.
Když večeře skončila, posedávali kolem, tiše si povídali a zírali do zdí. V jednu chvíli přišel Padishar k Parovi a dřepl si vedle něho. „Nemůžeš se dočkat naší výpravy?“ zeptal se mírně.
Nikdo nebyl poblíž, aby ho slyšel. Par přikývl.
„Už to nebude dlouho trvat.“ Psanec mu poklepal na koleno. Pevným pohledem upoutal jeho pozornost. „Pamatuj o co jde. Jen se tam podíváme a rychle zmizíme. Jestli tam meč je, dobře, bereme ho. Jestli ne, žádné zdržování.“ Šelmovsky se usmál. „Buď stále ve střehu.“ Odešel a Par se za ním zamyšleně díval.
Minuty se pomalu a únavně táhly jako stíny v půli dne. Par a Coll seděli mlčky vedle sebe. Par téměř vnímal bratrovy myšlenky. Olejové lampy prskaly a mihotavě blikaly. Velká moucha s bzučením narážela do stropu, dokud ji Ciba Blue nezabil. Na pach sklepení si už začali pomalu zvykat.
Nakonec Padishar vstal a řekl, že je čas. Dychtivě vyskočili na nohy. Oči jim svítily očekáváním. Na sobě měli upnuté pláště a byli opásáni zbraněmi. Poklopem vyklouzli ze sklepa a vyrazili do noci.
Ulice města byly prázdné a klidné. Z krčem a ložnic sem doléhaly hlasy plné drsného smíchu a občasné výkřiky. V postranních uličkách, kterými je Padishar vedl, byly lampy buď rozbité, nebo zhasnuté. Na cestu jim svítil jen Měsíc. Nešli kradmo, ale velice obezřetně. Nepřáli si upoutat na sebe pozornost. Několikrát uhnuli na vedlejší pěšiny, aby se vyhnuli hloučkům potácejících se a zpívajících prostopášníků vracejících se domů. Ležící opilci a žebráci, kolem kterých procházeli se po nich z vchodů a výklenků sotva podívali. Neviděli žádné vojáky. Federace nechala postranní uličky a chudinskou část města ať se o sebe postarají samy.
Když došli k Parku občanů a Sendicova mostu, poslal je Padishar po skupinkách přes širokou Tyrsiskou silnici do stínu parku. Šli různými směry, aby se později znovu shromáždili. Pozorně sledoval dobře osvětlenou cestu, jestli se neblíží nějaké stráže Federace o nichž předpokládal, že by se tam mohly vyskytovat. Přešla jen jedna hlídka a z jejich společnosti nezahlédla nikoho. Před věží, přímo uprostřed zdi, kterou byla Jáma obehnaná, stála další hlídka. Ale vojáci měli lampu, která osvětlovala všechno kolem a mimo dosah jejího světla neviděli nic. Natož postavy ztracené opodál ve tmě. Padishar vedl rychle společníky přes pustý park na západ, kde se nalézal okraj strže s jejími útesy. Tam je nechal sedět a čekat.
Par si dřepl a poslouchal, jak mu v uších zní bušení srdce. Ticho kolem bylo plné bzučení hmyzu. Ve tmě se nepřetržitě ozývalo drsné chřestění kobylek. Sedm mužů se skrývalo v hustém křoví a nikdo je nemohl spatřit. Stejně tak ale nemohli ze svého úkrytu vidět nikoho oni. Par z toho měl divný pocit a divil se, proč si ho vybrali. Pohlédl na Padishara Creela, ale vůdce psanců byl zaneprázdněný dohlížením na rozplétání provazového žebříku, na kterém se měli spustit dolů do strže...
Par zaváhal. Jáma. Spustit se do Jámy. Přinutil se to slovo říci nahlas.
Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Myslel na to, jestli je Damson Rhee někde blízko.
Ze tmy téměř přímo před nimi se vynořila hlídka čtyř vojáků Federace a šla podél obvodu zdi. Ačkoli je varoval zvuk jejich bot, zamrazilo je. V pichlavé houštině úkrytu se Par a ostatní přitiskli k zemi. Vojáci se zastavili, tiše mezi sebou mluvili. Pak se otočili směrem odkud přišli a byli pryč.
Par pomalu vydechl. Odvážil se přehlédnout temnou kotlinu strže. Byla tichá a bezedná jako studna inkoustu.