Padishar a ostatní psanci teď dolů spouštěli provazový žebřík. Připevňovali ho a připravovali se k sestupu. Par se postavil na nohy ve snaze ulehčit svalům, do kterých už dostával křeč. Chtěl mít celou tuhle záležitost za sebou. Měl cítit jistotu. Necítil. Připadal si velice mizerně a nemohl říct proč. Něco na něj zuřivě útočilo a varovalo ho, nějaký šestý smysl, který nedokázal rozpoznat.
Domníval se, že něco zaslechl — ne před sebou ve strži, ale vzadu v parku. Začal se otáčet a jeho ostrý elfí pohled pátral tmou.
Ze směru od věže se náhle ozvaly výkřiky a volání na poplach protrhlo noc.
„Rychle!“ pobízel je Padishar Creel a oni vyrazili z úkrytu ke zdi.
Žebřík byl na místě, přivázaný ke dvojici hřebů ve zdi. Ciba Blue se spustil první a kobaltové mateřské znamínko na jeho tváři vypadalo v měsíčním světle jako dutina. Nejdřív vahou svého těla žebřík vyzkoušel a pak jim zmizel z očí.
„Pamatujte, že máte čekat na můj signál,“ spěšně říkal Padishar Strasasovi a Druttovi. Jeho drsný šepot se nesl nad vzdálenými výkřiky.
Otáčel se, aby popohnal Para dolů po žebříku za Cibou Blue. Ze tmy za nimi se vyrojili vojáci Federace ozbrojení kopími a kušemi. Jejich tiché postavy jakoby přišly odnikud. Všichni ztuhli. Par cítil, jak se mu žaludek leknutím sevřel. Zjistil, jak v duchu uvažuje: „Měl jsem to vědět, měl jsem je vycítit.“ Hned mu došlo, že je opravdu zaznamenal.
„Odhoďte zbraně,“ zavelel hlas.
Na okamžik měl Par strach, že Padishar Creel zvolí raději boj než kapitulaci. Vůdce psanců se otočil nalevo, potom napravo a zůstal ve své výšce ztuhle stát. Neměli žádnou šanci. S klidným výrazem a sotva postřehnutelným úsměvem před sebe beze slova upustil svůj meč a dlouhý nůž. Ostatní z malé společnosti udělali to samé. Vojáci Federace se kolem nich semkli. Zbraně sebrali a ruce jim svázali za zády.
„Ještě je jeden z nich v Jámě,“ hlásil jeden z vojáků veliteli přemožitelů, malému muži s nakrátko ostříhanými vlasy a výložkami na tmavém plášti.
Velitel se ohlédl. „Přesekněte lana ať spadne dolů.“
Bleskové přesekli provazový žebřík. Tiše spadl do černé tmy. Par čekal výkřik, ale žádný se neozval. Možná už Ciba Blue sestoupil. Pohlédl na Colla, který jen bezmocně pokýval hlavou.
Velitel přistoupil k Padisharovi. „Měl bys vědět, Padishare Creele,“ řekl tiše a odměřeně, „že vás zradil jeden z tvých lidí.“
Chvilku čekal na odpověď, ale nedočkal se. Padisharova tvář byla bez výrazu. Jen oči odhalovaly vztek, který dostával.
Pak ticho protrhl děsivý výkřik, který vyšel z hlubin Jámy. Letěl nocí jako vyplašený pták a narážel do útesů, až nakonec milosrdně utichl.
Par si s děsem uvědomil, že ten výkřik vydal Ciba Blue.
Velitel se na strž zběžně podíval a dal rozkaz, aby zajatce odvedli.
Vedli je ve skupince parkem podél zdi okolo strže směrem k Věži. Vojáci, kteří je hlídali, je drželi od sebe. Par se plahočil s ostatními ohlušujícím tichem. V mysli se mu stále ozýval výkřik Ciby Blue. Co se psanci tam dole v samotě Jámy stalo? Polkl, aby zahnal nepříjemný pocit v žaludku. Snažil se myslet na něco jiného. Zradili vás, říkal velitel. Ale kdo? Očividně nikdo ze zajatých — takže někdo jiný. Jeden z Padisharových vlastních...
Zakopl o kořen stromu, narovnal se a klopýtl znovu. V mysli mu vířila změť myšlenek. Usoudil, že je vedou do vězení Federace. Tam bude velkému dobrodružství konec. Už nebudou nikdy pátrat po ztraceném Shannarově meči. Už nebudou uvažovat o úkolu, který mu svěřil Allanon. Z vězení Federace se nikdy nikdo nedostal.
Musí uprchnout.
Napadlo ho to instinktivně a rozjasnilo mysl jako doposud nic jiného. Musí uprchnout. Jestli to neudělá, budou navždy pod zámkem a zapomenuti. Jen Damson Rhee věděla kde jsou. Para najednou napadlo, že právě Damson Rhee měla tu nejlepší příležitost je zradit.
Nebyla to nejpříjemnější možnost. Byla však nepřehlédnutelná.
Začal dýchat pomaleji. Tohle byla nejlepší šance jak uprchnout. Až budou ve vězení, bude to daleko těžší. Tou dobou už bude možná mít Padishar plán. Para ani nenapadlo uvažovat, že by se ho mohl účastnit. Trochu nemilosrdně uvažoval o tom, že právě Padishar je do tohohle srabu dostal.
Mezi stromy parku viděl mihotavá světla věže. Už mu zbývalo jen pár minut. Říkal si, že by se mu to mohlo podařit. Ale musí jít sám. Musí opustit Colla a Morgana. Jiná možnost není.
Zepředu k nim doléhaly hlasy vojáků, kteří na ně čekali. Jejich průvod se začal natahovat a některé stráže odstoupily stranou. Par se zhluboka nadechl. Počkal až dojdou ke skupince zakrslých břízek a pak použil píseň přání. Jemně zpíval a jeho hlas se mísil s ostatními nočními zvuky, s šuměním větru, s jemným zpěvem ptáka, se zacvrkáním cvrčka. Nechal kouzlo písně přání působit na stráže přímo u sebe. Naplnil jejich mysl, odvrátil od sebe jejich pozornost i pohled a nechal je zapomenout, že tam je...
A pak jen prostě vykročil do stínu mezi břízy a zmizel.
Řada zajatců šla dál. Nikdo si nevšiml, že je pryč. Jestli si Coll. Morgan nebo někdo z nich něčeho všiml, mlčel o tom. Vojáci Federace a jejich zajatci pokračovali dál směrem ke světlům před sebou a nechali ho samotného. Když se ztratili, tiše vyšel do noci.
Po chvíli se mu podařilo osvobodit se z pout, která měl na rukou. Na zdi strže, asi sto metrů od místa kde vyklouznul ze zajetí, našel hřeb se zubatou hranou. Opřel se o zeď a za pár minut pouta přeřezal. Hlídka ještě nespustila poplach; zjevně jim nechyběl. Usoudil, že se vůbec nenamáhali spočítat své zajatce. Koneckonců byla tma a zajali je v několika vteřinách.
Ať tomu bylo jakkoli, byl volný. Co bude dělat teď?
Šel parkem zpátky k Tyrsiské silnici. Držel se ve stínu a každých pár vteřin se zastavoval, aby uslyšel zvuky pronásledování, které nepřicházelo. Celý se potil. Blůza se mu lepila na tělo a tvář měl zaprášenou. Útěk ho rozjařil. Zároveň byl velice skleslý, když si uvědomil, že neví jak své svobody využít. Osamocený v Tyrsisu byl naprosto ztracený. Nevěděl na koho by měl ve městě obrátit; nebyl tu nikdo, komu by si mohl dovolit důvěřovat. A neměl tušení jak se dostat zpátky do Parmského hvozdu. Kdyby Steff věděl, že jsou jeho společníci v nebezpečí, pomohl by jim. Ale jak by se to mohl trpaslík včas dozvědět?
Mezi stromy zahlédl světla silnice. Par doklopýtal na kraj parku blízko jeho západní hranice a v zoufalství se zhroutil u kmene starého javoru. Musel něco udělat; nemohl jen tak chodit kolem. Utřel si rukávem obličej a nechal hlavu klesnout zpátky na drsnou kůru stromu. Najednou se mu udělalo špatně. Musel sebrat všechny síly, aby se nepozvracel.
Pokusí se dostat zpátky ke Collovi a Morganovi. Musí najít způsob jak je osvobodit.
Použiju píseň přání, napadlo ho.
Ale jak?
Silnicí dolů přešla hlídka vojáků Federace a tichem zněly jejich kroky. Par se stáhl zpátky do stínu a čekal, až zmizí z dohledu. Pak vyšel z úkrytu a podél parku mířil ke kašně na kraji silnice. Když k ní došel, naklonil se a spěšně si opláchl ruce a obličej. Voda mu stékala po kůži jako tekuté stříbro.
Zastavil se a nechal bradu klesnout na hruď. Najednou byl strašně unavený.
Ruka, která ho popadla byla silná a rozhodná. Násilím mu napřímila hlavu. Zjistil, že stojí tváří v tvář Damson Rhee.
„Co se stalo?“ naléhala hlubokým hlasem.