„Dnes večer,“ pokračovala jemným, ale naléhavým hlasem. „Dokud to ještě nečekají. Pořád ještě budou mít Padishara a ostatní v cele ve Věži. Zatím je nikam nepřemístili. Nad ránem budou unavení a ospalí. Lepší šancí už mít nebudeme.“
Nevěřícně na ni zíral. „Ty a já?“
„Jestli souhlasíš, že půjdeš se mnou.“
„Ale co my dva zmůžeme?“
Přitáhla si ho k sobě. Její rusé vlasy se v měsíčním světle temně leskly. „Pověz mi o svém kouzle. Co s ním můžeš udělat, Pare Ohmsforde?“
Nyní neváhal. „Udělat se neviditelný,“ řekl. „Vypadat jinak, než ve skutečnosti. Nechat ostatní vidět věci, které nejsou.“ Začínal být vzrušený. „Prostě skoro všechno co chci, pokud to není na příliš dlouho a příliš velké. Pochop, je to jen přelud.“
Odstoupila od něj. Namířila si to mezi stromy opodál a tam se zastavila. Hluboce zamyšlená stála ve stínu. Par čekal na svém místě. V náhlém závanu větru cítil na kůži chladný noční vzduch a naslouchal tichu, které se rozlilo městem jako vody oceánu. Mohl tím tichem téměř plavat. Odplout na lepší místo do lepších časů. Měl strach, který nedokázal potlačit — strach z toho, že se vrátí pro přátele. Z toho, že to nevyjde. Ale nezkusit vůbec nic bylo nemyslitelné.
Co mohli dokázat — ta dívka a on?
Přišla k němu, jakoby mu četla myšlenky. Pevně mu stiskla paže a zašeptala: „Myslím, že vím jak na to, Pare.“
I když nechtěl, musel se usmát.
„Pověz mi o tom,“ řekl.
Kapitola 20
Když se u Hadeshornu rozloučil se svými společníky, jel Walker Boh přímo ke Kamennému krbu. Kůň ho nesl kolem Storlocku s jeho ranhojiči na východ přes Rabb. Vyšplhal s ním Nefritovou soutěskou přes Vlčí štíty a pokračoval dál vzhůru podél Bystřiny až do Černavy. Za tři dny byl doma. Cestou s nikým nemluvil, držel se zcela sám a zastavoval se jen na tak dlouho, aby se najedl a vyspal. Pro ostatní nebyl dobrým společníkem. Věděl to o sobě. Byl posedlý myšlenkami o setkání s Allanonovým stínem. Pronásledovaly ho.
Den po jeho návratu zahalila Anar zuřivá letní bouře. Walker se sveřepě uzavřel ve svém domově v chatě, zatímco vítr bičoval zdi z hoblovaných prken a déšť bubnoval na šindelovou střechu. Zalesněné údolí bylo zaplavené, mučené hromy a blesky. Otřásalo jím mohutné a dlouhé rachocení bouře. Voda z nebe do něj bušila a omývala ho tak dlouho až se celé změnilo. Bubnování deště přehlušilo jakýkoli jiný zvuk. Walker seděl uprostřed mohutného hučení v zadumaném tichu, Zabalil se do dek a přepadla ho tak černá nálada, jakou ještě nikdy neměl.
Zjistil, že je zoufalý.
Měl strach z nevyhnutelnosti věcí. Ať už si pro sebe Walker Boh vybral jakékoli jméno, stále v sobě měl krev Ohmsfordů. Věděl, že přes všechny pochyby byli Ohmsfordové vždycky donuceni starat se o záležitosti druidů. Stalo se tak se Sheou a Flickem, s Wilem, a před ním s Brin a Jairem. Teď měla být řada na něm. Na něm, Wren a Parovi. Par se toho samozřejmě ochotně chopil. Byl to nevyléčitelný romantik, samozvaný hrdina všech utlačovaných a zneužívaných. Par byl blázen.
Nebo realista, podle toho jak se na tu věc člověk díval. Protože jestli byla minulost ukazatelem nevyhnutelnosti, Par pouze bez odmlouvání přijal to, co měl přijmout také Walker — Allanonovu vůli, vůli mrtvého muže. Stín za nimi přišel jako káravý patriarcha, který se dostal z objetí smrti — plísnil je pro nedostatek přičinlivosti, huboval je za jejich pochyby. Pověřil je šílenými posláními, která znamenala téměř jistou smrt. Vrať zpět druidy! Vrať zpět Paranor! Udělej to, protože to přikazuji já. Je to nutné, protože já — člověk bez těla s vyhaslou myslí — tě o to žádám!
Jak na něj věci doléhaly a temný příkrov odrážel zuřivou bouři, Walkerova nálada stále klesala. Změňte tvář dnešního světa — o to je stín žádal. Para, Wren i jeho. Vezměte tři století v dějinách Čtyřzemí a ihned se jich zřekněte. O co jiného je stín žádal když ne o tohle? O návrat kouzla, jeho vládců a tvůrců. Všech, s nimiž před třemi sty lety ten samý stín skončil. Šílenství! Hráli by si se životy jako stvořitelé — aniž by k tomu měli oprávnění!
Přes šedý závoj hněvu a strachu si v mysli vybavoval rysy temného stínu. Allanona. Posledního z druidů, strážce Historie Čtyřzemí, ochránce ras, zvěstovatele kouzla a tajemství. Jeho postava stála navzdory věkům jako mrak před sluncem, který mu brání vyzařovat teplo a světlo. Všechno, co se za jeho dob událo, neslo jeho pečeť. Předtím to byl Bremen a ještě dříve druidi v první Radě ras. Války kouzel, boje o přežití, bitvy mezi světlem a tmou — nebo možná stínem — všechno způsobili druidi.
A teď po něm chtějí, aby to všechno vrátil.
Tvrdilo se, že je to nutné. Vždycky to probíhalo stejně. Ukazovalo se, že druidi pouze chránili a bránili, nikdy aby tvořili. Ale bylo myslitelné jedno bez druhého? Nutnost byla vždy v očích toho, kdo ji zřel. Černého mága, démony a Přízraky smrti minulosti teď nahradily Přízraky. Co jsou Přízraky, když mají lidé žádat o pomoc druidy a jejich kouzlo? Neporadí si s tím lidé sami. Není lepší vypořádat se s chorobou světa, než se podrobit kouzlu, kterému nerozumí? Kouzlo přináší neštěstí stejně jako radost. Jeho temná strana reaguje na různé vlivy a změny stejně jako ta světlá. Měl by kouzlo přinést jen proto, aby ho věnoval lidem, kteří opakovaně prokázali, že nejsou schopni osvojit si jeho pravdy?
Jak by mohl?
Ale bez něj by se mohl svět proměnit v hrůznou vizi, kterou jim ukázal Allanon — noční můra plná ohně a temnoty, do které patřila jen stvoření jako Přízraky. Možná bylo kouzlo jediný prostředek, který držel rasy v bezpečí před takovými bytostmi.
Možná.
Ve skutečnosti se jednoduše nechtěl zúčastnit celého dění. Ani tělem ani duchem nebyl dítětem ras Čtyřzemí. Nebyl jím nikdy. S lidmi ze Čtyřzemí nesoucítil. Neměl mezi nimi místo. Byl prokletý svým vlastním kouzlem, které ho zbavilo lidskosti a místa mezi lidmi. Izolovalo ho od jakékoli jiné žijící bytosti. Ironické, protože on jediný se Přízraků nebál. Kdyby ho o to požádali, dokázal by proti nim poskytnout ochranu. Ale nepožádají. Báli se ho stejně jako Přízraků. Byl temným strýcem, potomkem Brin Ohmsfordové. Nositelem její víry a toho, co zasela. Strážce jakéhosi Allanonova bezejmenného poslání...
Pochopitelně až na to, že poslání už nebylo bezejmenné. Odhalilo se mu. Z prázdnoty a nicoty minulosti měl vrátit zpátky Paranor a druidy.
To po něm stín chtěl a jeho žádost neúprosně putovala krajinou jeho myšlenek. Překonávala jeho námitky, obcházela důvody a šeptala, že to tak je a musí se proto stát.
Zuby nehty se bránil a dny ubíhaly. Bouřky skončily a vysvitlo slunce, aby spálilo roviny a lesy zaplavilo horkým vlhkem. Po čase vysel ven na procházku po dně údolí. Společnost mu dělala jen Pověst, která s ním putovala společně s měnícím se počasím dolů z deštných lesů na východ. Její zářící oči byly stejně bezedné jako zoufalství, které temný strýc cítil. Společnost mu sice dělala kočka, ale nenabízela řešení bolestivé situace, ani neosvobozovala ze zádumčivosti. Jak dny ubíhaly, procházeli se a odpočívali spolu. Čas zahlazoval stopy vnitřního boje, který ostatní nemohli spatřit a ani o něm neměli tušení.
Trvalo to až do osudné noci, kdy byl Par Ohmsford a jeho společníci prozrazeni při pokusu dotknout se Shannarova meče. Noci, kdy se do údolí Kamenného krbu vrátil Cogline. Pocit samoty, který si Walker tak pečlivě budoval, byl rázem pryč. Připozdívalo se, slunce sestupovalo a obloha plná hvězd byla zaplavena měsíčním svitem. Letní vzduch, čistý a plný vůně nového života sladce voněl. Walker se vracel z návštěvy staré věže. Uklidňujícího útočiště z jehož masivního kamene, jak se zdálo, mohl čerpat sílu. Dveře chaty byly otevřené a v pokojích se jako vždy svítilo. Walker však pocítil něco zvláštního. Dokonce dřív, než Pověst přestala vrnět a naježily se jí chlupy na krku.