Opatrně vyšel na verandu a vstoupil do dveří.
Cogline seděl u starého dřevěného stolu. Jeho kostěná tvář uhýbala světlu olejových lamp. Šedé obnošené šaty, které byly naposledy spravovány v dávné minulosti vypadaly jako plachta na přikrytí zboží. U sebe měl velký, provazem převázaný hranatý balík zabalený ve voskovaném plátně. Jedl něco studeného a u lokte mu stála téměř nedotčená sklenice piva.
„Čekal jsem na tebe, Walkere,“ obrátil se na příchozího stojícího ve tmě u dveří.
Walker vešel do světla. „Mohl sis ušetřit starosti.“
„Starosti,“ stařec natáhl ruku tenkou jako hůlka. Pověst přiběhla, aby ji přátelsky očichala. „Nastal čas podívat se domů.“
„Tohle je tvůj domov?“ zeptal se Walker. „Myslel jsem si, že se cítíš líp mezi zbytky druidské minulosti.“ Čekal na odpověď, která nepřicházela. „Jestli jsi mě přišel přesvědčit, abych se chopil úkolu, který mi dal stín, měl bys konečně pochopit, že to nikdy neudělám.“
„Ó můj Walkere. Nikdy — to není zas tak mnoho času. Navíc nemám v úmyslu pokoušet se tě přesvědčit, abys něco udělal. Mám pocit, že přesvědčování už bylo tak akorát.“
Walker stál pořád mezi dveřmi. Cítil se trapně a příliš na očích. Přešel na druhou stranu stolu, aby se posadil proti Coglinovi. Starý muž se dlouze napil piva.
„Potom co jsem z Hadeshornu zmizel jste si patrně mysleli, že jsem odešel za lepším,“ řekl jemně. Jeho hlas byl vzdálený a plný emocí, které ten druhý nemohl rozpoznat. „Možná jste si to dokonce přáli.“
Walker mlčel.
„Putoval jsem do vzdálených končin. Walkere. Procestoval jsem Čtyřzemí. Prošel mezi rasami. Navštívil jsem města i pustiny; cítil jsem tep života a zjistil, že slábne. Mluvil jsem s farmářem na travnatých pláních pod Streleheimem. Byl upracovaný a zlomený neúrodou, která ho potkala. „Nic neroste,“ šeptal. „Země je churavá jakoby ji postihla nějaká nemoc.“ Ta nemoc nakazila i jeho. Obchodník s řezbářským zbožím a hračkami byl na cestě z malé vesnice za Varfleetem. Nevěděl kam se vydává. „Odcházím,“ řekl, „protože už mě nikdo nepotřebuje. Lidé přestali mít o mou práci zájem. Nedělají nic jiného než jen přemýšlejí a ztrácejí sami sebe.“ Život ve Čtyřzemí, Walkere — po kouskách vadne a mizí jako vyrážka, která napadla kůži. Mezery tady a mezery tam — jakoby se docházela vůle pokračovat. Stromy, keře i rostliny vadnou; stejně tak zvířata a lidé churaví a umírají. Všechno se obrací v prach a závoj toho prachu se zvedá a naplňuje vzduch. Zpustošená zem je jako živoucí miniatura toho, co nám ukázal Allanon.“
Ostré staré oči úkosem pohlédly na společníka. „Začíná to, Walkere. Začíná.“
Walker Boh zakroutil hlavou. „Země a její lidé vždycky trpěli nezdary, Cogline. Vidíš to, co nám stín ukázal, protože to vidět chceš.“
„Ne, já ne, Walkere.“ Starý muž rozhodně zavrtěl hlavou. „Nechci nic z druidských vizí. Netoužím být jejich součástí, ani se dočkat toho, až se naplní. Jsem pouhá figurka jako ty. Věř si čemu chceš, já se do toho nechci míchat. Vybral jsem si svůj osud podobně jako ty. To se ti nelíbí, že ne?“
Walker se nepřátelsky usmál. „Přijal jsi kouzlo z vlastní vůle. Kdysi jsi byl druid. Měl jsi v životě možnost volby. Studoval jsi staré vědy a kouzla, protože tě to zajímalo. Já ne. Narodil jsem se s dědictvím o které nestojím. Kouzlo mi bylo vnuceno bez mého souhlasu. Používám ho, protože nemám na vybranou. Je to mlýnský kámen, který mě stahuje dolů. Ale já si nic nenalhávám. Obrátilo mi život v trosky.“ Temné oči se na něj hořce dívaly. „Nezkoušej nás srovnávat, Cogline.“
Hubené tělo toho druhého se posunulo. „Drsná slova, Walkere Bohu. Kdysi jsi dychtil po vědomostech jak používat kouzlo. Tehdy ses s ním cítil dost dobře. Chtěl jsi poznat jeho tajemství.“
„Pud sebezáchovy, nic víc. Byl jsem chycený v obrovské pasti druidů. Využil jsem tě, abych se udržel naživu. Byl jsi všechno co jsem měl.“ Bílá kůže jeho hubené tváře byla stažená hořkostí. „Nehledej u mě díky, Cogline. Nemám je v lásce.“
Jako když práskne bičem Cogline náhle prudce vstal. Pohyb prozradil, že není tak křehký jak vypadá. Vztyčil se nad postavou v černém, která seděla naproti a jeho sešlá tvář měla přísný výraz. „Ubohý Walkere,“ zašeptal. „Stále popíráš kdo jsi. Popíráš svou vlastní existenci. Jak dlouho ještě vydržíš ve svém bludu?“
Zavládlo napjaté ticho, které se zdálo být nekonečné. Pověst, která ležela stočená do klubíčka na předložce u krbu na druhé straně místnosti na ně v očekávání pohlédla. Uhlík v ohništi zapraskal a naplnil vzduch sprškou jisker.
„Proč jsi přišel, starče?“ zeptal se nakonec Walker Boh a v jeho hlase byla znát slabá stopa hněvu. V ústech cítil chuť mědi. Věděl, že to není ze vzteku, ale ze strachu.
„Abych ti zkusil pomoci,“ odpověděl Cogline. V jeho hlase nebyla žádná ironie. „Abych udal směr tvému hloubání.“
„Jsem spokojený i bez tvé pomoci.“
„Spokojený?“ Stařec zakroutil hlavou. „Ne, Walkere. Dokud nezjistíš jak skončit válku, kterou v sobě vedeš, nenalezneš klid. Pracuješ na tom tvrdě. Myslel jsem, že lekce o tajemství kouzla, kterými jsi prošel, možná nasměrují tvé dědictví jinam — ale vypadá to, že jsem se mýlil. Staneš tváří v tvář těžkým zkouškám, Walkere. Možná nepřežiješ.“
Po stole k němu přistrčil těžký balík. „Otevři to.“
Walker váhal a upřeně hleděl na to, co mu Cogline nabízel. Pak se natáhl, přetrhl provaz a rozbalil voskované plátno.
Zjistil, že se dívá na velikou knihu vázanou v kůži a zdobenou složitými zlatými rytinami. Natáhl se k ní a lehce se jí dotkl. Otevřel desky, na chviličku nahlédl dovnitř. Náhle ucukl, jako by si spálil prsty.
„Ano, Walkere. Je to kniha z chybějící Historie druidů, jen jeden díl.“ Vrásčitá tvář měla upřený výraz.
„Kde jsi k ní přišel?“ naléhal hrubě Walker.
Cogline se k němu naklonil. Zdálo se, že je slyšet jen zvuk jeho dechu. „Ve ztraceném Paranoru.“
Walker Boh se pomalu postavil na nohy. „Lžeš.“
„Opravdu? Podívej se mi do očí a řekni mi, co vidíš.“
Walker couvnul. Třásl se. „Je mi jedno, kde jsi ji sebral i to jaké fantazie jsi si vymyslel, abys mě přesvědčil, že to co nosím v srdci tak nemůže zůstat! Vrať ji zpět odkud jsi ji vzal nebo ji nech potopit v bažinách! Nechci s tím nic mít!“
Cogline zavrtěl unaveně hlavou. „Ne, Walkere, nevezmu si ji zpátky. Přinesl jsem ji z dávného království plného šedé mlhy a smrti, abych ti jí dal. Nejsem tvůj trýznitel — to nikdy! Jsem nejlepší přítel, jakého kdy poznáš, ať už si to připustíš nebo ne!“ Ošlehaná tvář se zklidnila. „Říkal jsem, že jsem ti přišel pomoci. Je to tak. Přečti si knihu, Walkere. Jsou v ní pravdy, které se musíš dozvědět.“
„Nepřečtu!“ vykřikl ten druhý vztekle.
Cogline na mladšího muže dlouhé minuty zíral a pak vzdychl. „Jak si přeješ. Ale kniha tu zůstane. Přečti si ji nebo ne, je to na tobě. Jestli chceš, tak ji klidně znič.“ Vypil zbytek piva, postavil skleničku opatrně na stůl a podíval se dolů na své sukovité ruce. „Tady jsem skončil.“