Obešel stůl a postavil se před toho druhého. „Sbohem, Walkere. Zůstal bych, kdyby to pomohlo. Dal bych ti ze své síly cokoliv, jen kdybys to přijal. Ale ještě nejsi připravený. Možná jindy.“
Pak se otočil a zmizel do noci. Když odcházel, neohlédl se. Ani o kousek neuhnul ze svého směru. Walker Boh sledoval jak se ztrácí jako stín v temnotě, která ho stvořila.
S jeho odchodem chata náhle osiřela a ztichla.
„Bude to nebezpečné, Pare,“ zašeptala Damson Rhee. „Kdyby existovalo lepší řešení, hned bych ho přivítala.“
Par Ohmsford mlčel. Nacházeli se hluboko v Parku občanů. Krčili se v cedrovém hájku hned vedle pruhu světla, který vrhaly lampy Věže. Blížila se polovina cesty do svítání, doba nejhlubšího a nejplnějšího spánku, kdy se všechno zpomalilo a plížilo mezi sny a vzpomínkami. Ozářená měsícem jako hromada masivních bloků, které poskládalo bezstarostné dítě, tyčila se před nimi ve tmě Věž. Prázdná okna a dveře na petlici byly vypracované z kůže, která počasím a časem zhrubla a zdrsněla. Po obou stranách z ní vybíhaly zdi, které obklopovaly strž. V pozadí se táhl most jako pavoučí síť, která vedla k troskám starého paláce. Před hlavním vchodem, ve kterém za vraty z mříží stály dvě železné vrátnice, byla umístěna hlídka. Vojáci na hlídce ve stoje klimbali. Ve všeobjímajícím tichu nedokázali zůstat vzhůru. Žádný zvuk ani pohyb ve věži nerušil jejich klid.
„Pamatuješ si ho dost dobře abys mohl vyvolat jeho podobu?“ zeptala se Damson a její slova ho jemně pohladila po uchu. Par přikývl. Nebylo možné, aby někdy zapomněl tvář Rimmera Dalla.
Chvilku mlčela. „Jestli nás zastaví, upoutej pozornost na sebe. Nebojím se žádných výhrůžek.“
Ještě jednou přikývl. Čekali ve svém úkrytu. Nehýbali se, naslouchali tichu a každý myslel na něco jiného. Par měl strach a pochyby, ale zůstával odhodlaný. Damson a on byli jediná šance, kterou Coll a ostatní měli. Tenhle riskantní podnik se jim zdaří. Musí.
Hlídka u Věže se probrala. Ze tmy se vynořili vojáci, kteří hlídali v parku u západní zdi. Strážní se zběžně pozdravili, chvilku si povídali. Pak se objevila t hlídka od východní zdi. Kolovala polní láhev, zapálily se dýmky a pak se strážní začali trousit pryč. Hlídky zmizely na východě a na západě. Stráž u Věže pokračovala tam, kde skončila.
„Ještě ne,“ zašeptala Damson, když se Par nedočkavě pohnul.
Minuty se táhly. Samota vládnoucí kolem Věže se vrátila. Strážní zívli a odstoupili stranou. Jeden z nich se unaveně opřel o halapartnu.
„Teď,“ řekla Damson Rhee. Chytla mladíka z údolí za rameno a zavěsila se do něj. Po tváři mu přejely její rty. „Ať máme štěstí, Pare Ohmsforde.“
Vstali a vyrazili. Kráčeli ze stínu jakoby v něm byli doma. Ze směru od města k Věži vstoupili odhodlaně do kruhu světla. Par už zpíval, vplétal kouzlo do klidu noci a naplnil mysl strážných obrazy, které chtěl, aby viděli.
Spatřili dva Stopaře zahalené ve zlověstné černi. Vyšší z nich byl Vůdce Stopařů Rimmer Dall.
Aniž by příchozí skutečně poznali, okamžitě zpozorněli a upřeli pohled kupředu. Parův hlas zněl stále stejně a jeho kouzlo bez ustání šálilo mysl obou snaživých strážných.
„Otevřete!“ rozkázala jim Damson Rhee zběžně, když došli ke vchodu do Věže.
Stráže jim nedokázaly ihned vyhovět. Otevřely mřížovaná vrata, uvolnily vnitřní zámky a úzkostlivě zabušily na dveře, aby uvědomily strážné za nimi. Otevřela se malá dvířka. Par přesunul svou pozornost jinam. Viděli zamračený, nerudný a zvědavý pohled, který se rozšířil. Zámky se odemkly. Dveře se rozlétly dokořán a Par s Damson vklouzli dovnitř.
Ocitli se v místnosti pro mužstvo, plné zbraní naskládaných na policích na zdech a užaslých vojáku Federace. Vojáci pili a hráli karty. Ihned pochopili, že jejich nočním radovánkám je konec. Přítomnost dvou Stopařů je zneklidnila. Bylo to na nich znát. Par naplnil místnost slabým bzučením písně přání Na chvíli jí ovládl svým kouzlem. Stálo ho to veškeré úsilí.
Damson vycítila přicházející nebezpečí. „Všichni ven!“ rozkázala a její hlas jiskřil vztekem.
Místnost se okamžitě vyprázdnila. Celá jednotka se protlačila spojovacími dveřmi ven a zmizela jako kouř. Jeden strážný zůstal, nejspíš to byl důstojník. Stál nejistě a ztuhle. Měl tvrdý pohled a přál si, aby se nalézal kdekoli jinde. Přesto se nemohl ani pohnout.
„Vezmi nás k vězňům,“ rozkázala Damson z jeho levé strany.
Poté, co se neúspěšně pokusil promluvit si voják odkašlal. „Musím mít povolení od velitele,“ odvážil se namítnout. Zůstal v něm pozůstatek odpovědnosti k přiděleným povinnostem.
Damson stále upírala pohled na jeho ucho. Nutila ho tak dívat se jinam. „Kde je tvůj velitel?“ zeptala se.
„Spí dole,“ odpověděl. „Vzbudím ho.“
„Ne,“ zadržela ho Damson když hodlal odejít. „Vzbudíme ho spolu.“
Přímo na druhé straně místnosti prošli dveřmi, které se zavíraly na těžkou petlici. Vydali se dolů po schodišti mdle osvětleném olejovými lampami. Par nechával ve vystrašených uších strážného pomalu a nekonečně znít hudbu písně přání. Trápil ho tak a muž je viděl větší a děsivější než byli ve skutečnosti. Všechno šlo podle plánu. Šaráda působila přesně jak oba doufali. Ve spirále od odpočívadla k odpočívadlu scházeli po prázdném schodišti. Bouchání jejich bot byl jediný zvuk, který se v dutém tichu ozýval. Na konci schodiště byly dvoje dveře. Ty vlevo byly otevřené a vedly do osvětlené chodby. Těmi je strážný vzal. Po chvíli došli k dalším dveřím, zastavili se a on zaklepal. Když nikdo neodpovídal, zaklepal znovu a důrazněji.
„Co to je, k čertu?“ vyštěkl hlas.
„Hned otevřete, veliteli!“ odpověděla Damson hlasem tak studeným, že se z toho rozechvěl i Par.
Ozvalo se tápání a dveře se otevřely. Stál v nich velitel s nakrátko ostříhanými vlasy, nepříjemným pohledem a rozepnutou halenou. Jakmile se ho zmocnilo kouzlo písně přání, spatřili v jeho tváři šok. Viděl Stopaře. Co horšího, viděl Rimmera Dalla.
Vzdal se pokusů zapnout si oděv a rychle vyšel na chodbu. „Tak brzy jsem nikoho nečekal. Promiňte. Je tu nějaký problém?“
„O tom si promluvíme později, veliteli,“ řekla přísně Damson. „Zatím nás doveďte k vězňům.“
Na okamžik se v očích muže mihly pochyby, stín obav, že možná není všechno úplně v pořádku. Par zapůsobil kouzlem na jeho mysl ještě silněji. Bleskl po něm hrůzou, která ho čeká, kdyby se měl zajímat zda je všechno tak jak má být. Ten záblesk stačil. Velitel spěchal chodbou zpátky ke schodišti. Na kruhu u pasu našel klíč a otevřel druhé dveře.
Vstoupili do průchodu osvětleného jedinou lampou, která visela u dveří. Velitel vzal lampu do ruky a vedl je kupředu. Damson šla za ním. Par pustil důstojníka před sebe a šel jako poslední. Jeho hlas začínal umdlévat. Mířit několika různými směry bylo těžší. Měl toho druhého poslat pryč.
Průchod byl postavený z kamenných bloků a páchl plísní a hnilobou. Par si uvědomil, že jsou pod zemí. Očividně pod strží. Ze světla na ně vyrážely fosforeskující a vlhké pruhy.
Než se dostali k celám, ušli jen kousek. Byly to klece plné prachu a pavučin, s dveřmi z rezavých mříží, se stropem tak nízkým, že se v nich nedalo ani stát. Vězňové byli nacpaní v první z nich. Krčili se nebo seděli na podlaze z kamenných desek. Překvapeně pozorovali neskutečný výjev, když sledovali, jak si pravda hraje na schovávanou se lží. Coll věděl o co jde. Okamžitě se vzpřímil, tlačil se ke dveřím a na jeho znamení vstávali i ostatní. Dokonce i Padishar gesto uposlechl a uvědomil si co se chystá.