„Otevřete dveře,“ rozkázala Damson.
V očích velitele se znovu objevilo zlé tušení.
„Otevřete ty dveře, veliteli,“ netrpělivě opakovala Damson. „Hned!“
Velitel sáhl po druhém klíči ve svazku u boku. Strčil ho do zámku a otočil jím. Dveře cely se otevřely. Padishar Creel ihned popadl krk užaslého muže. Tiskl ho stále silněji, až ten druhý mohl stěží dýchat. Důstojník klopýtl zpátky, otočil se a bezúspěšně se pokusil proběhnout kolem Para. Zezadu ho chytil Morgan a naprosto ho znehybnil.
Vězni se natlačili do úzkého průchodu. Potleskem a úsměvy pozdravili Para a Damson. Padishar si jich nevšímal. Úplně se soustředil na nešťastného velitele.
„Kdo nás zradil?“ zasyčel netrpělivě.
Velitel se snažil vyprostit. Námahou mu zrudla tvář.
„Tvrdil jsi, že to byl jeden z nás! Kdo?“
Velitel se dusil. „Ne... vím. Nikdy jsem ho neviděl...“
Padishar jím zatřásl. „Nelži mi!“
„Nikdy... jen... zpráva.“
„Kdo to byl?“ naléhal Padishar a provazy na nikou mu zbělaly a ztvrdly.
Vyděšený muž násilím vykopl a Padishar prudce praštil s jeho hlavou o kamennou zeď. Velitel se zhroutil jako hadrový panák.
Damson Padishara odtáhla. „To stačí,“ řekla klidně a ignorovala hněv, který mu stále plál v očích. „Plýtváme časem. Je jisté, že to neví. Pojďme odsud. Na jeden den se riskovalo dost.“
Vůdce psanců ji chvilku mlčky prohlížel a pak muže v bezvědomí pustil. „Stejně to zjistím, slibuju,“ přísahal.
Par ještě nikdy neviděl nikoho tak rozzlobeného. Ale Damson si toho nevšímala. Otočila se a naznačila Parovi, aby se pohnul. Mladík z údolí je vedl zpátky po schodišti a oni vrávorali v řadě za ním. Když si usmysleli, že sem pro přátele dojdou, nevymysleli žádný plán jak se dostat ven. Rozhodli se, že bude nejlepší, využít příležitost, která se jim naskytne.
Příležitost jim tu noc poskytla všechno, co potřebovali. Místnost pro mužstvo našli prázdnou. Rychle jí proběhli. Jen Morgan se zastavil a přehraboval se mezi zbraněmi, dokud nenašel zabavený Leahův meč. Ponuře se usmál, převázal si ho přes záda a vyrazil za ostatními.
Štěstí stále stálo při nich. Venkovní stráže byly přemoženy dříve, než zjistily, co se děje. Noc kolem zůstávala tichá, park prázdný. Hlídky procházely na svých obchůzkách a město klidně spalo. Jejich malá skupinka se rozplynula ve stínu a zmizela.
Když pospíchali pryč, Damson se zhoupla kolem Para a věnovala mu rozzářený úsměv. Políbila ho na ústa. Polibek byl hladový a plný příslibů.
Teprve později si Par ten polibek vychutnal. Přesto to nebyl polibek od Damson na co si z událostí bouřlivé noci vzpomínal nejvíc. Byl to fakt, že se kouzlo písně přání konečně ukázalo jako užitečné.
Kapitola 21
Druidská Historie byla pro Walkera Boha výzvou zvítězit.
Ještě třetí den po Coglinově odchodu Walker knihu ignoroval. Nechal ji na jídelním stole, mezi voskovým papírem a přetrhaným provazem a na její leštěné kožené desky, které se ve slunci nebo světle olejové lampy slabě leskly, sedal prach. Pohrdal jí a šel si po svém, jakoby tam nebyla. Bránil se pokušení. Nejprve ho napadlo, že by se jí měl hned zbavit, ale pak si to rozmyslel. Později se to mohlo ukázat jako příliš jednoduché a příliš rychlé rozhodnutí. Kdyby mohl jejímu vábení na čas odolat, kdyby mohl žít v její přítomnosti aniž by musel ustupovat před svou nepochopitelnou touhou odkrýt její tajemství, pak by mu byla k dispozici a měl by ve všem jasno. Cogline čekal, že ji nakonec buď otevře anebo využije. Neudělá ani jedno. Starcovi pokusy ovládnout Walkera Boha nebudou mít úspěch.
Jediný, kdo balíčku věnoval pozornost byla Pověst, která ho čas od času očichávala. Jinak si ho také nevšímala. Uběhly tři dny a kniha ležela neotevřená.
Pak se ale stalo něco zvláštního. Čtvrtý den svého zápasu se Walker začal sám sebe ptát na své důvody. Dávalo opravdu větší smysl mít tu knihu k dispozici za týden nebo až za měsíc, nebo hned teď? Vadilo by mu to nějak? Nenasvědčovalo to nějaké jeho neústupné tvrdohlavosti? Na co si to hraje a kdo z toho má užitek?
Walker dlouho přemítal, zatímco den uběhl a kolem se rozhostila tma. Pak se posadil na druhou stranu pokoje. Zíral na knihu. V krbu dohořívaly poslední uhlíky a blížila se půlnoc.
„Nejsem silný,“ zašeptal sám k sobě. „Bojím se.“
V tichu svých myšlenek přemýšlel o té možnosti. Nakonec vstal, přešel pokojem k jídelnímu stolu a zastavil se. Chviličku váhal. Poté se natáhl dolů a zvedl Historii druidů. Opatrně ji otevřel.
Je lepší poznat démona, který tě pronásleduje, než si ho stále představovat.
Vrátil se zpátky do křesla, ve kterém si čítal a knihu si položil do klína. Pověst, která spala u krbu, zvedla svou velkou hlavu a upřela na Walkera zářící oči. Walker její pohled opětoval. Kočka mrkla a znovu usnula.
Walker Boh knihu otevřel.
Četl ji pomalu. Rozvážně procházel tlusté pergamenové listy, spočíval pohledem na zlatých okrajích a ornátové kaligrafii, rozhodnutý, že když už knihu otevřel, nesmí mu nic uniknout. Po půlnoci nastalo ještě hlubší ticho, které jen občas protrhly zvuky spící kočky nebo praskání uhlíků v krbu. Jen jednou ho napadlo se zamyslet kde Cogline ke knize skutečně přišel — určitě ne v Paranoru! — pak na všechno zapomněl. Psané dějiny ho pohltily a točily s ním, jako by byl list nesený větrem nad hladinou oceánu.
V knize se psalo o Bremenově době. Byl jedním z posledních druidů, když Černý mág a jeho nohsledi zahubili téměř všechny členy Rady. Byly v ní příběhy o temném kouzlu, které odbojné druidy změnilo v běsy. Byl tu výčet možností jeho použití a také zaklínadla, která Břemen objevil. Byl příliš chytrý, než aby se jich bál. Všechna děsivá tajemství kouzla, která se zde nacházela byla proložena varováními. Mnozí kdo se snažili kouzlo ovládnout byli ztraceni. Ve Čtyřzemí nastala převratná doba jen Bremen sám věděl co bylo v sázce.
Walker listoval kupředu. Začínal být neklidný. Cogline měl v úmyslu, aby si v dějinách přečetl něco konkrétního. Ať to bylo cokoliv, ještě na to nenarazil.
Lebkonoši obsadili Paranor — vyprávěla kronika. Mysleli si, že Paranor teď bude jejich domovem. Ale Černého mága děsila rozmanitá nehybná kouzla v kamenech hradu. Oheň, který hořel v hloubi země pod kamennou pevností. Povolal tedy Lebkonoše k sobě a vydal se na sever...
Walker se zamračil. Na čas byl Paranor úplně opuštěný. Mohl patřit rebelům. Koneckonců, Druhá válka ras se táhla léta.
Znovu zalistoval dopředu. Pohledem přejížděl po stránkách a hledal, aniž vlastně věděl co. Zapomněl na své předchozí rozhodnutí. Slib, že se nenechá chytit do Coglinovy pasti. Jeho zvědavost a inteligence byly příliš náročné, než aby je mohl nechat stát stranou. Byla tu tajemství, na která po staletí nikdo nepohlédl, znalosti, které si využívali druidi a které poskytovali rasám, pokud to uznali za nutné. Taková síla! Jak dlouho byla před každým s výjimkou Allanona ukryta. A před ním Bremena a ještě před ním Galaphila a prvním druidům, a před nimi...?